Co jsme vlastně žili, poznáváme až z odstupu času. Život je vždycky napřed, anebo naopak pozadu, považujeme-li za život také jeho poznání a (sebe)reflexi. Někdy se minulost vynoří najednou, ani nevíme jak, s novým významem, novou silou. Jindy si ji trpně táhneme s sebou, protože ji neumíme odhodit. Ne snad proto, že by to nešlo, nýbrž proto, že nemáme představu, co by se stalo, kdybychom ji neměli.