Ančovičky, hedvábný šátek a spousta kamenů. Poznejte Denisu Barešovou Out Of Office

Forbes Před 8 hodinami

Herečku Denisu Barešovou, členku našeho výběru 30 pod 30 z roku 2022, můžete v současnosti kromě televize i kina vidět také v Národním divadle, kde účinkuje ve stálém angažmá. V únoru ji navíc čeká premiéra v Rokoku s divadelním spolkem JEDL. Jak tráví Barešová čas mimo jeviště? Jaký posluchačský věk má na Spotify? Jaký je její signature kousek oblečení a bez čeho nevyjde z domu? Přečtěte si Out of Office s úspěšnou herečkou.

Můj osobní styl oblékání

Řekla bych: klasický, nadčasový. Nejdu moc po trendech, vybírám si spíš něco kvalitního, co mi sluší a v čem je mi pohodlně. Asi nemám v šatníku nic slim fit, dávám přednost oversize oblečení.

V oblékání jsem spíš méně odvážná. Ale přitom se tím dost zabývám, řeším, co si vezmu na sebe. Můj signature kousek je hedvábný šátek od česko-švýcarské návrhářky Anny Schwitzer. Dostala jsem ho před pár lety od kamarádů k narozeninám.

Teď je však na něj moc zima. Dnes mě potkáte spíš v úplné klasice: kvalitních džínách, černých kožených pérkách a jednobarevném tričku. Někdy možná v trochu odvážnější mikině, někdy ale ne.

Místo, kam nejraději cestuji

Miluju Mallorcu. My máme totiž v Národním divadle vždycky v únoru takzvané noremní dny, kdy má celá činohra týden volno. A to je skvělé, protože jinak hrajeme pořád – o svátcích i víkendech.

Já jsem loni hrála třeba i na Boží hod. Jiné volno v sezoně zkrátka moc nemáme a nemůžeme nikam jen tak vycestovat, kdybychom třeba museli vzít záskok za kolegu, který onemocněl.

Ale v tom únorovém týdnu vyrážím většinou někam do tepla. Moc bych se chtěla vrátit do Thajska, kde jsem jednou byla. Jenomže pořád je to jen jeden týden a letět na týden do Asie je spíš kontraproduktivní. A tak jsem už byla asi třikrát na Mallorce a užívám si ji o to víc.

Miluju to jarní počasí, kdy je ještě chládek, ale už svítí sluníčko. A všude jsou hory… Většinou tam jedu sama a procházím se v přírodě. Já se vlastně ráda vracím na stejná místa. Dělá mi dobře odjet někam, kde to už znám, chodit tam do stejných kaváren, vyrážet na stejná místa. Vytvářet si takové malé opakující se rituály.

Hudební album, po němž vždy ráda sáhnu

To je Harry’s House od Harryho Stylese a soundtrack ze seriálu Euphoria. A pak jsem si udělala vlastní mix, který jsem pojmenovala Old But Gold. To jsou moje nejoblíbenější šedesátkové, sedmdesátkové a osmdesátkové songy. Takže můj posluchačský věk na Spotify byl loni přes sedmdesát.

Oblíbený suvenýr, který jsem si přivezla z cest

Z Mallorcy, respektive z jejích hispánských částí, jsem si pokaždé přivezla nějaký řemeslný keramický kousek do kuchyně. Ráda si pořizuju věci, které fakt používám. Nechci mít doma takovou tu vitrínu s kousky, na něž se pak jen dívám.

No a potom si vždycky přivezu nějaké kameny. Vozím si je z míst, kde se cítím dobře, kde jsem šťastná. A když si chci takový moment zapamatovat, přivézt si ho s sebou do Prahy, prostě popadnu nějaký šutr. Nemusí být ani krásnej, ale pro mě symbolizuje, jak jsem se v tu chvíli cítila.

Ačkoli když se teď na ty kameny, které mám doma vyskládané na parapetu, dívám, vlastně už vůbec nevím, odkud který z nich je, ale energii nesou pořád.

Předmět, bez kterého nedokážu žít

Asi dokážu žít bez všeho. Ale pokud bych měla říct, bez jakého předmětu bych se v dnešní době stěží obešla, je to telefon. Mám v něm všechno. Mobil mi dává svobodu, nemusím díky němu v hlavě nosit spoustu věcí – mám je v telefonu.

A také nemám ráda, když u sebe nemám něco ke čtení. Míru vytíženosti v konkrétním životním období hodnotím podle toho, jestli mám čas číst. Když to stíhám, je životní tempo tak akorát. Když ne, mám toho moc.

A když u sebe náhodou nemám knihu, tahám s sebou deník. Dřív jsem si ho psala úplně pořád, teď zřídka, ale často ho nosím s sebou. Pořád to pro mě něco znamená.

Nejlepší kniha, podcast

Dám dva tipy na knihy, jež jsem četla v posledním roce. Ta první je z Balkánu a jmenuje se Fíkovník. Napsal ji slovinský autor Goran Vojnović, který se v ní zabývá dramatem napříč generacemi jedné rodiny.

A potom jsem četla od Australanky Meg Mason knihu Sorrow and Bliss (česky vydalo v roce 2023 Argo jako Trýzeň a touha, pozn. red.). To je nádherná, výtečná kniha, u níž jsem brečela i se nahlas smála. Je o tom, jak se žije s depresí a vůbec s psychiatrickou diagnózou. A také o tom, jak se žije lidem, kteří žijí s lidmi, jež takovou diagnózu mají.

Z podcastů dost miluju ten od Emmy Chamberlain. Zlomilo mi srdce, že už ho teď vydává jen jednou, a ne dvakrát týdně. Pro mě je to ideální výplach mozku.

A ráda poslouchám i podcast módní návrhářky Belly Freud, pravnučky „toho“ Freuda. Jmenuje se to Fashion Neurosis. Zve si tam zajímavé lidi, kteří leží na gauči – jako při psychoanalýze – a ona si s nimi povídá usazená v křesle. Naposledy tam třeba byla americká modelka Christy Turlington, předtím ale také například Rosalía nebo Nick Cave.

V mé lednici vždy najdete

Určitě ančovičky. A pak kvásek. Ráda hodně peču, i když teď by chudák asi potřeboval nakrmit. A také tam bývá bílý bezlaktózový jogurt, když není, tak to je krize. A tofu. Nejsem vegetariánka, ale mám ho po ruce jako takovou bílkovinovou zálohu.

Poslední věc, kterou jsem si koupila na sebe

To byl obyčejný černý zimní kabát. Je vlněný a dlouhý a takový skoro až pánský, protože má taková vyztužená ramena. Ten, co jsem měla předtím, byl tenčí a už se úplně rozpadal na prvočísla. A v těch mrazech se teplý kabát opravdu hodí. Navíc je tak dlouhý, že pod ním můžu mít jen legíny a vypadá to dobře.

Předmět, s nímž se nikdy nerozloučím

První vydání Harryho Pottera. Z pátého dílu je tedy spíš salát – je nejtlustší a nejlepší.

Film či kulturní akce, které mě v poslední době obohatily a donutily se zamyslet

Asi je to mainstreamový názor, ale pro mě byl skutečně zásadní poslední film Joachima Triera s názvem Citová hodnota. Je to velké sousto. Viděla jsem ho už ve Varech a potom ještě na předpremiéře v prosinci. Nemůžu na ten film přestat myslet. Možná je to i tím, že na mě pořád vyskakuje na Instagramu, jak neustále někde sbírá ocenění.

A kromě toho jsem nedávno viděla na HBO sedmdesátkový film Tess od Romana Polanského, ne že bych tedy chtěla jakkoli pana Polanského propagovat, ale ten film je skvělý.