Spolupracují spolu už několik let a kromě významných výstav mají na kontě i několik publikací. Tvůrčí tandem kurátorky Lucie Černé a fotografky Libuše Jarcovjákové představuje novou knihu Supersonico2, která čtenáře přenáší do hlubin archivu české fotografky a představuje její tvorbu v nezvyklých kontextech.
Snímky z Japonska z konce sedmdesátých let, pražský detail z konce osmdesátých let, ale i autoportrét vzniklý před rokem či snímky pořízené během mikulovského symposia. Fotografie černobílé, ale i barevné. Focené na analog, na digitální fotoaparát nebo i telefon. To vše najdeme v nové knize Supersonico2.
Stojí za ní kurátorka, editorka a vydavatelka Lucie Černá, žena, o které lze bez nadsázky prohlásit, že je největší znalkyní archivu Libuše Jarcovjákové. Fotografky, která se nejen díky dokumentu Ještě nejsem, kým chci být režisérky Kláry Tasovské, ale i velké výstavě v Národní galerii, v posledních několika letech dostala do povědomí českého diváka.
Lucie a Libuše spolu pracují už deset let. Velký ohlas zaznamenala nejen vzpomínaná retrospektiva ve Veletržním paláci, ale zejména událost, která českou fotografku proslavila v zahraničí: výstava Evokativ konaná v rámci mezinárodního fotografického festivalu Les Rencontres d’Arles z roku 2019, o které psaly média od The Guardian až po The New York Times.
Nejen při přípravě této události se musela kurátorka Lucie Černá ponořit do bohatého archivu, který se podle Libuše Jarcovjákové sestává až z 200 tisíc negativů. Vedle dnes už ikonických fotografií z T-clubu a dalších vlivných sérií začala při jeho studiu postupně odhalovat i na první dobrou méně zřetelné vizuální souvislosti.
Právě ty dostávají slovo v knihách ze série a experimentální knižní platformy Supersonico. Pojmenovaná je po jednom berlínském baru nedaleko Mauerparku. „Do baru Supersonico jsme s Libuší šly vždy, když jsme byly v Berlíně. A jednou, když jsme popíjely Moscow mule, jsme přišly s tímto knižním konceptem,“ vzpomíná Lucie Černá.
Stojí na jednoduché ideji: představit tvorbu Libuše Jarcovjákové tak, jak ji většina lidí nezná, v kontextech, které by běžného diváka nebo čtenáře nenapadly. Jde vlastně o jakousi kurátorskou hru s archivem, o hru, která ukazuje nejen pro fotografku typické analogy z minulého století, ale i daleko abstraktnější polohu, v níž pracuje tvůrkyně dnes.
Výsledkem je kniha fotografií, které nespojují konkrétní motivy nebo místopis, ale spíš atmosféra, způsob autorského vidění a záznamu. „Lucie je díky znalosti mého archivu schopná nacházet vazby napříč časem, které dohromady pojí způsob fotografického myšlení,“ říká Libuše Jarcovjáková k druhé knize série Supersonico.
Pozorný čtenář jistě už pochopil, že nejnovější publikace je ryzí fajnšmekrovina, kniha pro náročnějšího čtenáře a diváka s vytříbeným okem, který je otevřený novému pohledu na fotografii. Tomu jde naproti i samotná podoba knihy, za níž stojí designéři Vojtěch Říha a Petr Kučera ze Superior Type.
Foto Libuše Jarcovjkáková, se svolením Lucie Černé
Foto Libuše Jarcovjkáková, se svolením Lucie Černé
Foto Libuše Jarcovjkáková, se svolením Lucie Černé
„Kromě vizuálního jde i o haptický zážitek,“ říká Libuše Jarcovjáková ke knize, která vychází na velmi lesklém papíře. „Opravdu stojí za to ji vidět naživo. Jeden náš známý, fotograf, o publikaci prohlásil, že má pocit, že při jejím listování na něj všechny ty barvy vytečou,“ doplňuje Lucie Černá.
Na obálce pak v kontrastu k barvám ukrytým v knize najdeme černobílou fotografii z roku 1986, jsou na ní křepelčí nohy zabalené v ubrousku, které Libuše Jarcovjáková snědla v jedné francouzské restauraci v Tokiu a následně je fascinovaná jejich podobou vyfotila na hotelovém pokoji.
Když před lety na tuhle fotku narazila, věděla, že ji jednou použije na obálku knihy, přiznává Lucie Černá, která k dnešnímu dni vydala společně s fotografkou už čtyři publikace. A protože archiv je stále plný veřejnosti neznámého materiálu, je velmi pravděpodobné, že u tohoto počtu nezůstane.
Už dnes kurátorka přemýšlí nad publikací, která by dala nahlédnout do zejména digitálních fotografií z nultých let. Podle Lucie Černé představují jakýsi vizuální předěl v tvorbě Libuše Jarcovjákové. Další materiál, který by si dle jejích slov zasloužil zpracování, jsou pak její autoportréty vzniklé napříč časem.
„Jedna z věcí, která mě na tvorbě Libuše fascinuje, je, že vědomě nepřemýšlí, že by fotila sérii. Někdy až obsesivně zaznamenává ty stejné momenty,“ říká k možnému dalšímu tématu Lucie Černá. „V archivu je spousta materiálu a já si ráda hraju s tím, že představuji snímky v nových souvislostech,“ dodává zakladatelka nakladatelství Untitled.
Sama Libuše Jarcovjáková má v hlavě další možný knižní projekt. Zkraje následujícího roku by měla absolvovat uměleckou rezidenci v New Yorku, která by mohla pomoci posunout roky plánovanou spolupráci s v americké metropoli usazenou českou fotografkou Marií Tomanovou.
„Byla by to kniha, která by ukazovala práci obou nás. Mé snímky by však kurátoroval Thomas Beachdel (partner a kurátor Marie Tomanové, pozn. red.), ty její zas Lucie,“ uvádí Libuše Jarcovjáková.
The post Archivní hra pro náročné. Kurátorka Černá vydává další knihu fotek Jarcovjákové appeared first on Forbes.
