Před sto lety věděli někteří čeští průmyslníci něco, co dnes zní jako mantra inovativních firem: kdo neinvestuje do výzkumu, prohraje. Výročí narození Tomáše Bati je dobrou příležitostí si připomenout, jak to tehdy fungovalo a že Baťa zdaleka nebyl sám.
Tomáš Baťa pochopil vztah mezi vědou, inovacemi a penězi už v mládí. Potvrdilo se to na začátku 20. století, když odjel do Ameriky a nechal se tam zaměstnat v továrnách, odkud si přivezl klíčový poznatek: zásadní handicap rakousko-uherské výroby je nízká produktivita práce.
Aby ji zvedl, potřeboval lepší technologie i organizaci práce. A lepší technologie vyžadují lepší vědu. „Tím se vytvořila taková provázanost mezi vědou, produktivitou a kapitalistickým ziskem,“ popisuje historik Jakub Rákosník z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který se věnuje hospodářským dějinám a který je laureátem ceny Nadace Neuron.
Foto se svolením Jakuba Rákosníka
Nadace Neuron, která Rákosníkovo bádání ocenila, ostatně sama ztělesňuje přesvědčení, o němž historik píše: že věda a byznys se mohou navzájem posilovat.
Nadace spojuje úspěšné podnikatele, jako jsou Dalibor Dědek, Eduard Kučera, Václav Dejčmar, Libor Winkler a Ondřej Bartoš, Jaroslav Řasa, Jan Barta a další, s předními českými vědci. Sází na to, že investice do základního výzkumu se společnosti vrátí. Podobně jako se před sto lety vracela těm průmyslníkům, kteří měli odvahu jít proti proudu.
Tohle propojení totiž nebylo v tehdejším Československu samozřejmé. Ve srovnání se sousedním Německem, které bylo pro české průmyslníky podle Rákosníkových slov přirozeným referenčním bodem, byla zdejší podniková struktura roztříštěná a vlastní výzkumná oddělení spíše vzácností. „Daleko jednodušší bylo kupovat zahraniční licence než riskovat nejistou investici do vlastního výzkumu,“ vysvětluje Rákosník.
„Je to sice dražší, ale je to sázka na jistotu. Vlastní výzkum je nákladný a rizikový, můžete v něm utopit peníze bez výsledku.“ Většina podnikatelů proto volila cestu nejmenšího odporu: kupovala cizí nápady místo toho, aby vyvíjela vlastní. Pouze ty největší korporace zkoušely kráčet směrem ke tvorbě svých vlastních výzkumných oddělení.
Foto SOkA Zlín, o. č. 57, p. č. 2
Baťa byl z těch, kteří šli proti proudu. Budoval vlastní kapacity, výzkum i péči o zaměstnance. Jeho impérium zahrnovalo gumárny, těžbu uhlí, elektrárny, dopravní kanál i podnikové fondy, ve kterých si zaměstnanci spořili a on z nich čerpal levnější kapitál, než nabízely banky.
Zároveň to také zvyšovalo jeho moc. Mohl z těchto prostředků snadno hradit způsobené škody v důsledku nekvalitní práce.
„Aby se co nejvíc chránil před volatilitou trhu, snažil se postupně o co největší soběstačnost,“ říká Rákosník. „A aby byl takový kolos efektivně řiditelný, potřeboval vědecký management.“ Tedy to, co okoukal v Americe: taylorismus, pak fordismus, systémy řízení založené na vědeckém studiu lidského chování a řízení práce.
Z fordismu si ale Baťa odnesl ještě jeden poznatek, který ho dovedl k překvapivému závěru ohledně vlastních zaměstnanců. Ford prosazoval jednoduché schéma: vysoký výkon, vysoké mzdy, vysoká spotřeba.
„Baťa zjistil, že když dá zaměstnancům podíl na zisku a přestane je nazývat zaměstnanci, ale spolupracovníky, tak oni začnou k podniku přistupovat jiným způsobem,“ popisuje Rákosník.
Byla to v našem prostředí svého druhu revoluce v personálním řízení. Nakonec dospěl k názoru, že dospělé zaměstnance je již těžké převychovat, a proto se začal stále více orientovat na výchovu mladých, aby si osvojili pracovní návyky podle jeho očekávání.
Baťa ale nebyl jediný, kdo tehdy sázel na vědu. Mezi zasvěcenými je dobře znám Josef Sousedík, přezdívaný Moravský Edison. Byl aktivní v automobilovém průmyslu a v letech 1930 až 1931 například sestrojil hybridní elektrické auto.
To se sice nezačalo sériově vyrábět, ale jeho autor ho běžně využíval ke svým denním projížďkám. Sousedík se proslavil znovu v roce 1936, kdy stál za vznikem Slovenské strely, elegantního motorového vlaku, který svým řešením a designem dalece předběhl svou dobu. Vlak dodnes stojí v Kopřivnici jako připomínka, co tehdy československá technická fantazie dokázala.
Z německy mluvící části Československa stojí podle slov historika Jakuba Rákosníka za zmínku Karel Schinzel, který výrazně posunul technologii barevné fotografie. Jeho patenty nakonec odkoupil Kodak, jeden z největších fotografických gigantů světa.
Další zajímavou osobností byl Erich Roučka, další z českých Němců, který podnikal ve výrobě kotlů a neustále vymýšlel zlepšováky. Není náhoda, že Československo mělo v oblasti kotlových patentů nečekaně vysoký světový podíl. Roučka zůstal i po odsunu v Československu, centrálně plánovaná ekonomika ale neuměla jeho talent využít. Na konci 50. let emigroval do Německa a snadno se uplatnil v koncernu AEG.
Zvláštní kapitolou bylo letectví. Inženýři Beneš a Hajn z Avie dělali ve své době, jak říká Rákosník s trochou nadsázky, bezmála „revoluci v letectví“. A pokud jde o zbrojní průmysl, zvláště po roce 1933, kdy Československo začalo masivně zbrojit, spustil stát velké investice také do tohoto typu výzkumu.
Výsledkem byly zbrojní patenty, které byly na světovém trhu skutečným trhákem. Tehdejší československý zbrojní vývoz odebíraly i vzdálené země, zpravidla s pomocí lokálních zprostředkovatelů a někdy také s dosti pochybnými metodami, bez nichž se tehdy zahraniční byznys málokdy obešel.
Meziválečné Československo bylo na zahraničním obchodu závislé způsobem, který si lze dnes těžko představit. Takřka tři čtvrtiny průmyslového potenciálu Rakouska-Uherska ležely na československém území. To možná zní jako trumf, ale byl to zároveň, jak říká Rákosník, „danajský dar“.
Domácí trh byl na tolik firem prostě příliš malý. Bez exportu to nešlo, a když přišla ve třicátých letech velká hospodářská krize, státy se začaly uzavírat za celními hradbami protekcionismu.
Právě tehdy se ukázala genialita jiného Baťova vynálezu, sice ne technického, ale organizačního typu. Místo aby vyvážel boty a platil cla, začal v cílových zemích zakládat vlastní filiálky. Z pohledu zisku byl podnik pořád jeho. Z pohledu zákonodárství dané země byl místním zaměstnavatelem.
„Z hlediska zákonodárství té země to byl domácí podnik a vlastně tím bylo všechno v pořádku, byť tamní výrobci reptali proti takové vychytralé konkurenci a tlačili na své vlády, aby zakročily,“ komentuje Rákosník.
Díky propojení s francouzským kapitálem byly i Škodovy závody rozkročeny mezi více zemí a pro těžební a hutní magnáty z domu Rothschildů či Gutmanů bylo již předtím standardem, že podnikatelské aktivity rozvíjeli nadnárodně.
Zahraniční expanze přitom nebyla výsadou jen největších. I větší a dnes již méně známé firmy mívaly obchodní zastoupení po celém světě včetně Afriky, Asie či Latinské Ameriky. Československé podniky se v meziválečném období výrazně prosadily třeba v Íránu, kde pomáhaly modernizovat zemi (a také vyzbrojovat).
Klíčem k úspěchu v exotických trzích přitom nebývaly vždy diplomatické vazby, často to záviselo na místních kontaktech a zprostředkovatelích, ideálně takových, kteří měli rozsáhlé konexe a nebáli se je používat.
Věda nebyla jedinou oblastí, kam podnikatelé té doby směřovali peníze nad rámec přímého byznysu. Mecenášství bylo rozšířené. Stát s jistou výjimkou vzdělávacího systému směřoval k tomu, aby kulturnímu rozkvětu napomáhaly spontánní aktivity občanské společnosti. A v jejím rámci ti, kdo jsou bohatí.
K mecenášství měli i ryze sobecký důvod. „Od určité majetkové úrovně potřebujete přestat být jen bohatý, potřebujete být elita,“ říká historik.
Foto se svolením Jakuba Rákosníka
„K tomu vám nestačí ekonomický kapitál. Potřebujete také kulturní kapitál.“ Mecenášství bylo investicí také do vlastní společenské pozice, osobní prestiže, aby člověk nebyl vnímán jen jako pouhý zbohatlík. Případná egoistická motivace donátorů ale podle Rákosníka nijak nesnižuje reálný přínos.
Výsledky byly někdy překvapivé. Leckdy je i těžké rozlišit podnikatelský zájem a mecenášskou podporu. Daly se totiž dobře propojit. Například východočeský textilní průmyslník Josef Sochor si s oblibou bral progresivní umělce jako své průmyslové designéry. „Ti jim přinášeli pokročilý originální design,“ říká Rákosník.
„Takže to bylo skutečné propojení světa umění a světa průmyslu.“ Šlo tedy o mecenášství, které se vracelo v podobě konkurenční výhody na trhu. V obchodních kruzích se proto Sochorovi, kvůli jeho marketingové vynalézavosti, někdy přezdívalo „východočeský Baťa“.
Průmyslník Jindřich Waldes, spojený se značkou Koh-i-noor, zase celoživotně financoval malíře Františka Kupku, jednoho z průkopníků abstraktního umění.
Zajímavým příkladem byli Petschkové, jedni z největších finančníků té doby a také podnikatelé v těžbě a průmyslu, němečtí Židé aktivní v Praze i v severních Čechách.
„Jako lidé stojící mimo tvrdý německý nacionalismus se prostřednictvím své donátorské činnosti pokoušeli překlenovat i česko-německé napětí, které se jako tektonická trhlina táhlo celou první republikou, jejich zájmům by prospívalo omezení nacionálního soupeření,“ popisuje Rákosník.
Zastavit to nešlo, ale snaha zůstává dokladem toho, že někteří si tehdy uvědomovali, kam vývoj míří a jaké vypjaté nacionální nepřátelství může mít důsledky.
Baťovy metody byly natolik přesvědčivé, že je nepohltil ani ideologický předěl roku 1948. „Fordistické metody se snažil aplikovat jak Západ, tak komunistický blok,“ říká Rákosník.
„Oni navzdory tomu, že byli proti Baťovi jako třídnímu nepříteli, brali baťovský management v socialistických podmínkách jako správný.“ Ostatně třeba Miloš Jakeš byl kdysi mladým Baťovákem.
A tak nakonec odkaz muže, jehož výročí se nyní připomíná, možná nespočívá ani tak ve zlínských botách, jako v přesvědčení, že věda, inovace a dobrý management nejsou luxus pro největší korporace, ale podmínka přežití a úspěchu v podnikání.
The post Baťa nebyl sám. Kdo byli moravský Edison a další inovátoři první republiky? appeared first on Forbes.
