Scénář přepadení vypadal jako z westernu, ale v pytlech nebylo zlato, jen obilí. Jenže to mělo v Sovětském svazu v roce 1947 cenu vyšší než zlato, mělo cenu života. Muž, který celou akci naplánoval, se jí neúčastnil, kromě velitele banditů nikdo ani neznal jeho jméno. Byl to nenápadný úředník sedící v kanceláří v daleké Moskvě.
Čtěte také: Záhadný lesní vrah zabíjel i pro košík hub. Zemřelo nejméně 12 lidí
Jmenoval se Michail Isajev a nebyl ničím zajímavý, prostě jeden z úředníků organizace ROSGLAVCHLEB spadající pod Ministerstvo potravinářského průmyslu. Jak název napovídá, právě tady se rozhodovalo o zásobování ohromné země obilím a pekárenskými výrobky. Dnes bychom Isajeva označili za příslušníka středního až vyššího managementu. Měl na starosti logistiku, jeho úkolem bylo koordinovat dodávky. Prostě od stolu rozesílal vlaky se základními potravinami po svazových republikách.
Za fasádou sovětského úředníka ilegální milionář, zločinec, který vládl rozsáhlé organizaci. Po hladových válečných letech totiž přišla neúroda a s ní hladomor. Přístup k obilí se tak rovnal vlastnictví zlatého dolu.
Dodávky obilí začal Isajev rozkrádat už za války, ale to se ještě snažil ovládat. V podmínkách válečného stavu by odhalení znamenalo jediný trest – zastřelení. Když se po vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem poměry uvolnily, padly u něj veškeré zábrany. Vybudoval cosi jako firmu ve firmě, v jeho organizaci byli spolupracovníci z ROSGLAVCHLEBu, ředitelé velkých pekáren i řidiči rozvážející obilí, uplácel vlivné lidi nad ním a spolupracoval s šéfy podsvětí.
Finty obilného mafiána
Základem kšeftaření těžko představitelného rozsahu byl řetězec, který začínal u dopravy, kde se obilí ztrácelo, a končil u prodejců chleba na černém trhu. Pokud při přepravě občas pět procent obilí „zmizelo“, nezpůsobilo to velkou pozornost. Ve skutečnosti ale doputovalo do pekárny, kde už ředitel zařídil, aby se z něj upekl chléb, který další lidé prodávali pod rukou. Každý si přišel „na své“ a žádný z článků řetězce neměl důvod si stěžovat.
Příděly na chleba byly v Sovětském svazu zrušeny k 1. prosinci 1947, do té doby měl pracující člověk nárok na 500 až 800 gramů denně. Jenže chléb se často ani na lístky nedal koupit. Na černém trhu to samozřejmě nebyl problém, ale ceny byly astronomické. Zatímco ve státních prodejnách se pohybovaly kolem 1 až 3 rublů za kilogram, pod rukou zákazníci platili 80 až 600 rublů. Velké rozpětí bylo dáno tím, jak moc oblast postihl nedostatek. Nejvíc platili lidé v oblastech postižených hladomorem. Průměrný měsíční plat se přitom tehdy pohyboval kolem 500 rublů, což někde stačilo jenom na jeden, dva bochníky.
Druhý způsob, jak Isajev získával obilí, jsme si popsali na samotném začátku – byla to vlastně obyčejná loupežná přepadení. Už nevíme, kde se potkali moskevský úředník a bandita, ale spolupráce s jedním z bossů sovětského podsvětí Andrejem Gorelovem dlouhodobě fungovala.
Isajev, jenž měl přehled o všech pohybech základních potravin po Sovětském svazu, dal šéfovi podsvětí vědět, který vlak se vyplatí přepadnout, a ten zařídil ostatní. Dělili se „fifty-fifty“. Akce ozbrojených band v poválečném Sovětském svazu nebyly nic výjimečného, tvořili je vězni, zběhové i vojáci, kteří se vrátili z války domů, kde je čekala jen bída.
Život na vysoké noze
Zatímco v tržní společnosti není problém utratit ani opravdu velké množství peněz, v Sovětském svazu to byl problém prakticky neřešitelný. I ve skromných poválečných poměrech jste si mohli koupit luxusní vůz, velký byt na dobré adrese i letní sídlo za Moskvou, jenže to byl stále jen nepatrný objem peněz, které měl Isajev. Na Západě by si mohl pořídit akcie, vlastní podnik, jachtu, letadlo, ale to v SSSR prostě nešlo. Šéf obilné mafie tak měl jen spoustu barevných obrázků s omezenými možnostmi jejich použití.
Isajev proto ve velkém kupoval zlato a kožichy. Jenže proud peněz tekl rychleji, než stačil utrácet. Chodil do těch nejdražších restaurací, ve svém letním sídle pořádal opulentní večírky pro své „obchodní“ partnery a moskevskou smetánku. Zatímco země hladověla, u Isajeva se jedl kaviár po lžících. Společnost mužům dělaly ty nejdražší prostitutky z hlavního města.
Užívali si všichni kromě Isajevovy manželky. Ta samozřejmě musel vědět, že všechno to zlato a kožichy její manžel nemohl pořídit z platu pracovníka státní organizace. A jen málokterá žena by se smířila s tím, že její muž pořádá orgie s prostitutkami.
Jednoho dne našel Isajev svou manželku oběšenou. A to byl také den, kdy poprvé, ale ne naposledy, do jeho bytu vkročila policie. Isajev obětoval nemalé peníze, aby v protokolu jako příčina smrti byl uveden infarkt. Jenže stahovat se začala i smyčka policejního vyšetřování.
Plesnivé rubly a trest
Michail Isajev si žil vysoko nad obvyklé poměry a už se to ani nesnažil skrývat. Na policii začala chodit udání, mimo jiné o hlučných večírcích v jeho letním sídle. Podezření zesílilo, když policisté provedli domovní prohlídku. Kromě zlata a kožichů našli také ohromné zásoby konzerv a luxusního alkoholu. Největší překvapení vyšetřovatele čekalo na zahradě, kde vykopávali jednu sklenici za druhou a v každé byla tlustá rulička rublů. Protože ale víčka netěsnila, stačily bankovky v hodnotě přes milion rublů zplesnivět.
Policie začala rozkrývat celou síť Isajevových spolupracovníků po celém Sovětském svazu. Jestliže u šéfa mafie našli více než milion rublů, členové gangu zastávající vyšší pozice doma měli nižší statisíce. Pro srovnání, nový vůz Poběda, kterým jezdili jen straničtí funkcionáři nebo ředitelé továren, tehdy stál 16 000 rublů.
Rozsudek nad Michailem Isajevem soud vynesl v létě 1949. I když trest 25 let vězení se někomu může zdát jako vysoký, ve skutečnosti měl odsouzený neuvěřitelné štěstí, protože v roce 1947 byl v Sovětském svazu trest smrti zrušen a verdikt padl před jeho obnovením v lednu 1950. Za trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, navíc v takovém rozsahu, by ho výstřel do týlu neminul.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Svatoslav budil hrůzu už jako dítě. Sestře polil prsa kyselinou, pak rozpoutal vražedné běsnění
