Theodore „Teddy“ Polashek patří mezi Američany, kteří své české kořeny neskrývají. Dnes, coby člen zastupitelstva chicagské čtvrti Berwyn a hasič v přilehlém okrsku Cicero – obojí bydliště české komunity v Chicagu –, často místním přibližuje českou kulturu, a to v mnoha různých podobách. Stojí nebo stál v čele různých tělovýchovných či divadelních spolků spjatých s Českou republikou. Stejně tak udržuje kontakt i s českými politiky, se kterými jedná v delegaci coby člen americké Demokratické strany ve státě Illinois. Na rozhovor jsme se sešli v jednom z nejtypičtějších míst pro Čecho-Američany v Chicagu – v restauraci Café Prague, kterou můžete znát i z pořadu Ano, šéfe!
Coby americký politik s českými kořeny držíte kontakt i s tuzemskou politickou scénou. Jak se vám daří české politiky propojovat s americkou scénou?
Chicago má silnou historii vázanou ke vzniku Československa a dodnes zde máme jednu z největších komunit v USA. Když sem někdo přijel, obrátil se na generálního konzula a ten jej odkázal na mě – vzhledem k mé politické příslušnosti, angažovanosti a také tomu, že mám přátele i ve vyšších patrech politiky, například státní zástupkyni Lisu Hernándezovou, která je dnes předsedkyní Demokratické strany pro celý stát Illinois. A po pár letech jsem přišel s šíleným nápadem.
ČTĚTE TAKÉ: Část pracovníků v náročných profesích dostane od ledna příspěvek. Nárok na něj mají tři skupiny.
Jak zní?
Že bychom měli poslat delegaci do České republiky. Zmínil jsem to tehdejšímu předsedovi českého Senátu Milanu Štěchovi, se kterým jsme na plánu začali pracovat. Chtěl jsem jet pomoci vybudovat „mosty“ nebo alespoň začít konverzaci mezi Českou republikou a státem Illinois. Máme podobné příběhy. Illinois je srdcem Spojených států, Česká republika je srdcem Evropy – obojí jsou vnitrozemské státy a pocházejí z průmyslového pracujícího prostředí. Oba máme zemědělství, průmysl či výrobu aut.
A oba máme Antonína Čermáka. Vy jako starostu Chicaga, my zase jako slavného a úspěšného Čecha, který se i přes svůj původ stal významným americkým politikem.
Přesně tak. Ukazuje to, jak je skvělé přijít do Ameriky a pomocí tvrdé práce, pokud si to usmyslíte, se propracovat vysoko. Když jsem četl jeho knihu Boss Cermak of Chicago, velmi mě to inspirovalo. Coby imigrant si procházel těžkostmi a navíc to byl demokrat, tudíž jsem šel v jeho stopách a jsem na to hrdý, protože zde zanechal silný otisk. Zakládal zde lesní rezervace jako vzpomínku na české lesy, ale hlavně vytvořil doslova demokratickou mašinérii. V Chicagu se od té doby nestalo, že by úřad starosty držel republikán. Jeho rivalové se mu vysmívali, že je jen hloupý Čech, který prodával staré dřevo, a snažili se ho zjednodušit pro veřejnost. To se ale obrátilo proti nim, protože ho to propojilo s voliči. Coby starosta i on jel do Čech a stavěl mosty mezi Chicagem a svou rodnou zemí. Tehdy samozřejmě šlo o Československo a ne Česko. Mimochodem, mám za to, že je sice správné překládat Česko do angličtiny jako Czechia, ale nesnáším to.
Jak to?
Zní mi to jako něco vyrobeného v Rusku. Preferuji Czech Republic a snažím se na zemi tak vždy odkazovat. Připadá mi to i oficiálnější, ale chápu, že když máte třeba hokejový zápas, tak je jednodušší hlásit Czechia: krátce a zjednodušeně.
V Chicagu stále žije solidní česká komunita, ale je rozvrstvená. Vy patříte mezi potomky přistěhovalců. Pak tu jsou staří imigranti z let 1948, 1968 či z dob Sametové revoluce, k nimž ještě patří novodobí přistěhovalci, kteří přišli za prací. Jak tyto skupiny podle vás spolupracují?
Existuje tady starý vtip, že když do místnosti zavřete pět Čechů a dáte jim hodinu na vymyšlení jednoho názvu třeba pro klub, tak o pět hodin později na sebe stále budou křičet, přijdou tak s deseti názvy a každý klub by byl samostatný. Jednoduše: jsme sice silná skupina a spojuje nás mnoho příčin, ale uvnitř je řada odlišných větví. Například máme hned několik družstev Sokola, která fungují samostatně. Sám jsem byl v minulosti předsedou Sokol Tábor a navíc 4. generací Sokola v rodině. Pak tu máte kluby Moravian Cultural Societies a naopak United Moravian Societies. Zkrátka skoro každý tady chtěl mít svůj vlastní klub a svůj vlastní rybníček. Proto jsem založil Česko-americké komunitní centrum Chicagoland, abych zajistil komunikaci a spolupráci jednotlivých organizací. Dnes díky tomu konáme třeba pivní nebo bramborákové festivaly a nabádáme různé kluby, aby byly jejich součástí.
Řekl byste, že je na Čecho-Američanech něco specifického, co je výrazně odlišuje od ostatních lidí v Americe?
Řekl bych, že jsme velmi pracovití a patriotičtí. Mnoho z nás se stalo úspěšnými díky pracovní etice a morálce. Ne nadarmo jsou moji nejlepší přátelé Češi, kteří do USA přišli, případně další potomci českých migrantů. Osobně pocházím z velmi skromných poměrů a nejsem zrovna bohatý, nechodil jsem na Harvardskou univerzitu a profesí jsem hasič. Zároveň se ze mě ale stal jeden z lídrů komunity, který vstoupil do politiky. A jak se další čeští Američané mohou stát úspěšnými? Tím, že zakládají nové podniky, pokračují v tradicích svých rodin nebo také vstupují do politiky. Kolikrát to ale máme složitější i kvůli jazyku. Když jsem vyrůstal, tak jsem doma povětšinou mluvil česky, takže jsem venku mluvil s přízvukem. Do školy jsem kvůli tomu chodil s dopisem, který na to učitele upozorňoval. Dnes je situace jiná a je to naprosto v pořádku přijímáno. Češi jsou nicméně dobří v tom, že se umí přizpůsobit a stát se Američany. Já kvůli tomu například 14 let nemluvil česky.
Co vás vedlo k tomu, že jste se k češtině vrátil?
Jel jsem zpět do Česka za příbuznými. Když jsem s nimi strávil nějaký čas, uvědomil jsem si: „Panebože, já jsem ztratil svůj jazyk.“ Po letech se mnou začala česky mluvit maminka a také jeden z mých nejbližších přátel, přičemž mě neustále opravovali. Legrační bylo, že až v této době jsem zjistil, že v češtině existuje ženský rod. Maminka mě u toho nikdy neopravovala, ale kamarád už ano. Dodnes nemluvím česky nijak perfektně, ale domluvím se. Většina Američanů s českými kořeny se rodného jazyka vůbec nedrží, protože se asimilují mezi Američany.
Zmínil jste své příbuzné v Čechách. Hádám, že s nimi i nadále udržujete kontakt?
Pořád. Většina je v Liberci, vracím se k nim každé Velikonoce. Mimochodem, ukázal jsem jim jednu americkou tradici.
Jakou?
Každoročně k nim vozím stovky vajec. Na Velikonoce pozveme děti a pořádáme soutěž v hledání velikonočních vajíček, což je typická součást svátků v Americe. V Česku se snažím přinášet i další americké věci, jako třeba pořádání BBQ párty v chicagském stylu.
Takže mixujete kultury?
Rozhodně. Sejde se celé okolí a všichni jsou na akci veselí i přátelští. Říkal jsem manželce, že až skončím jako hasič a odejdu do důchodu, tak se aspoň na část roku přestěhujeme do České republiky. Tak moc se mi tam líbí.
Právě jsem se chtěl zeptat, zda i vás láká se na důchod přestěhovat do země svých předků, protože tak činí mnoho lidí s tím, že mají západní důchod, ale v Česku si za něj žijí jako králové.
Ano, dost lidí takto odešlo, ale musí mít vazby. Já je mám a k nim i české občanství, takže jsem vždy projevoval zájem se do České republiky někdy vrátit a být součástí zdejší komunity. Víte, v Americe žijete, abyste pracoval, ale v České republice pracujete, abyste žil. A tato filozofie je mi blízká. Manželka se mě vždy snaží zpomalit, protože mám pocit, že musím vyřešit všechny problémy světa. Když jsem ale v Praze a lítám po schůzkách, tak mám pocit domova. Ne, že by Chicago nebylo mým domovem, ale je to něco jiného. Jsem Američan skrz naskrz, ale mám i své české kořeny, na které jsem hrdý. Ukazuji je třeba i v hasičské zbrojnici, když nutím kolegy poslouchat polku a vařím jim české jídlo, jako třeba koláčky. Jednou jsem do práce přišel dokonce v kroji.
Jaká byla reakce ostatních hasičů?
Šíleli z toho. Máme zbrojnici ve čtvrti Cicero, kde je hodně akce. Za ty roky jsem zažil opravdu hodně špatných situací, takže uvolnit napětí mezi kolegy trochou komedie stojí za to.
O jakých situacích se bavíme?
Například když jsem při zásahu jednou spadl a prakticky skončil rozdrcený. Lékaři mi v nemocnici říkali, že už nikdy nebudu chodit a operaci jsem málem nepřežil. Ale bojoval jsem a mohl se opřít o fyzičku nabranou i díky cvičení v Sokolu. V té době jsem mimochodem poznal i svou manželku. Navzdory zraněním jsem se vrátil do života i práce hasiče a krátce nato jsem znovu skončil v nemocnici. Při dalším zásahu jsem se totiž dostal mezi plameny a měl jsem poškozené plíce. Na dlouhou dobu jsem pak skončil v hasičské kanceláři, ale i tak jsem se po čase dokázal vrátit do aktivní služby.
Předtím jste rovněž zmínil, že máte dvojí občanství. Tím pádem mě napadá – volíte i v českých volbách?
Ano, prakticky ve všech a vždycky se při nich něco nového naučím. Komunikuji s rodinou a zjišťuji, co se doma děje, stejně tak se o tom bavím v Chicagu s česko-americkými přáteli. Zde v zámoří jsem v Demokratické straně, ale patřím k umírněným. Nebudu tak říkat, koho v českých volbách obvykle volím, protože coby zdejší komunitní lídr nechci nikoho ovlivňovat. Jedno vám ale řeknu: Nikdy nebudu podporovat komunismus, fašismus nebo něco takového.
PODÍVEJTE SE: Metnar v rozhovoru vysvětluje sundání ukrajinské vlajky. Avizuje i velké změny ve výsluhách.
