Jak vyhrát Oscara? Jen dobrý film vám na to nestačí. Musíte ho umět prodat, ukázat se hlasujícím, zaujmout v Hollywoodu. A z Česka navíc s řádově nižším rozpočtem než u zahraniční konkurence. Bude to letos snímku Pan Nikdo proti Putinovi, který vznikl v dánsko-české koprodukci stačit? A jak to řešili jiní?
Než si zahrála ve filmu Once, netušila zpěvačka Markéta Irglová o oscarových kampaních takřka nic. Měsíc před vyhlášením přespávala u kolegyně producentky z branže, na slavnostní ceremoniál si pak půjčila její náušnice.
A přece, navzdory všemu, se snímkem, který měl nadchnout spíše artové publikum, získala spolu s Glenem Hansardem nejslavnější filmovou cenu za píseň Falling Slowly. „Přitom my jsme se nejvíc těšili hlavně na to, že ji na slavnostním večeru budeme moci zahrát,“ vzpomíná Irglová.
V letošní sezoně ocenění si podobně neznámé okolnosti osahali i tuzemští tvůrci a tvůrkyně pracující na dokumentech Ještě nejsem, kým chci být a Pan Nikdo proti Putinovi.
„Je to absurdní situace. Učení se za pochodu. Zatímco sami teprve zjišťujete‚ jak vůbec na to, zároveň už všechny kroky rovnou i podnikáte a doufáte, že nešlápnete vedle,“ vysvětluje bez příkras Alžběta Karásková, producentka dánsko-českého snímku Pan Nikdo proti Putinovi, který bude v neděli usilovat o sošku za nejlepší dokument.
S Karáskovou, která už od září nepřetržitě žije ve dvou časových pásmech, evropském a losangeleském, jež od sebe navíc dělí celý jeden pracovní den, si zkraje března shodou okolností voláme v předvečer oficiálního ukončení oscarových kampaní.
„Celá kampaň má čtyři fáze: kvalifikace, shortlist, nominace a nakonec kampaň o výhru. Postupujete metu po metě,“ vyjmenovává producentka.
Dokument přinášející mrazivou výpověď o postupné militarizaci ruských škol tajně natočil „pan Nikdo“ alias Pavel Talankin, učitel na základní škole z průmyslového ruského města Karabaš, kterému nikdo neřekne jinak než Paša.
Nasbíraný materiál skrz tajné kanály řadu měsíců posílal z Ruska americkému režisérovi Davidu Borensteinovi žijícímu v Dánsku, odtud ona dánsko-česká koprodukce.
Vše začíná samotnou kvalifikací. Chcete-li do boje o nejslavnější filmovou cenu dostat v případě Česka „neamerický“ film, na výběr máte de facto tři možnosti. Tou první je zajistit si distribuci do amerických kin.
Jak na to? Premiéru si odbudete v lednu na filmovém festivalu Sundance. Právě do Utahu se totiž američtí distributoři vydávají „na lov“ svých oscarových kandidátů. A vám nezbývá než doufat, že si někdo uloví zrovna váš film.
To se v minulosti povedlo třeba i zmíněnému oscarovému laureátovi za nejlepší píseň z roku 2008, hudebnímu snímku Once s hitem Falling Slowly. „Na Oscara nikdo ani nepomyslel. Náš film byl nízkorozpočtový, artový. Režisér (John Carney, pozn. red.) tehdy věřil v úspěch na artových festivalech, ale Oscaři? To vůbec,“ vzpomíná pro Forbes Life protagonistka a interpretka Markéta Irglová.
Na Sundance si však – dnes už dávno proslulého – snímku všimli zástupci distribuční společnosti Searchlight Pictures (tehdy ještě coby Fox Searchlight Pictures). Díky zájmu distributorů se Once záhy dostalo do amerických kin. „A pak už se to nabalovalo jako sněhová koule,“ líčí Irglová po telefonu z Islandu, kde dnes žije.
Pokud však ze Sundance odjedete s prázdnou a americká distribuce nevyjde, získáváte druhou šanci při obrážení dalších prestižních světových festivalů, avšak jen za předpokladu, že se vám podaří posbírat i nějaká ocenění. Kvalifikaci pak máte na dosah.
Do třetice si nominaci můžete vysloužit přímo za vaši zemi, a to do sekce mezinárodního filmu. V případě Česka členové České filmové a televizní akademie letos zvolili dokument Kláry Tasovské o fotografce Libuši Jarcovjákové Ještě nejsem, kým chci být. Ten se však na oscarový shortlist nedostal.
Naopak nynějšímu kandidátovi na Oscara s českou stopou, tedy snímku Pan Nikdo proti Putinovi, se nakonec povedlo vše výše uvedené. Respektive jeho producentům a producentkám.
Do bitvy o Cenu Akademie jej coby svého kandidáta vyslalo Dánsko a snímku se nakonec podařilo získat i americkou distribuci. A to i přes počáteční peripetie spojené s nástupem Donalda Trumpa k moci, kdy se distributoři báli postavit za dokument, složený z tajných záběrů, který otevřeně kritizuje Putinův režim.
Co se festivalových ocenění týče, kromě zvláštní ceny poroty ze Sundance snímek nedávno vyhrál i britskou obdobu oscarové sošky zvanou BAFTA.
Foto Pink / Helle Faber
Z producentského týmu se na filmu kromě Karáskové podílel také Radovan Síbrt – duo společně působí v tuzemské filmové společnosti Pink – a Dánka Helle Faber. Všichni tři se toho za posledního půl roku o oscarovém klání dozvěděli na vlastní kůži více než kdy dříve.
Podle Karáskové stojí kampaň na třech pilířích. Zjednodušeně: na síle snímku, schopnosti přitáhnout k němu pozornost akademiků i slavných osobností a samozřejmě na penězích.
V první řadě jde samozřejmě o snímek samotný. Ten musí být něčím výjimečný, umělecky hodnotný.
„Na pozadí filmů se někdy děje něco neviditelného. Cosi navíc, co pomáhá v oscarové soutěži,“ přemýšlí o umělecké kvalitě nominovaných snímků Markéta Irglová.
Právě v tom měly unikátní Talankinovy záběry z ruské školy v režii amerického filmaře Davida Borensteina žijícího v Dánsku nepopiratelnou výhodu.
V dokumentu mnohé scény nahánějí husí kůži. Namátkou: vidíme žáky pózující na fotografiích s vojáky z řad wagnerovců nebo slyšíme, jak na hodinách čerstvě zavedené výchovy k vlastenectví recitují nově pojaté „dějiny“ ruské invaze na Ukrajinu, respektive speciální vojenské operace, jak útok na sousední stát ve své propagandě bezostyšně označuje Kreml.
Kromě filmu samotného jsou ale důležité také vazby na akademiky a známé osobnosti. Na tuto roli si produkce najímají takzvané publicisty, tedy jakési „oscarové PR specialisty“.
Jedná se o lidi, kteří znají pravidla hry, ale předně jsou to ti, kteří mají vazby přímo na porotce – členy a členky americké Akademie filmového umění a věd. Publicisté tak nominované tvůrce propojují s lidmi z akademie. Konkrétně pro Pan Nikdo proti Putinovi tyto služby nyní zajišťuje agentura 42West.
Stěžejním úkolem publicistů a publicistek je především zvyšovat povědomí o snímku, zajistit, aby se dostal k co nejvíce z jedenácti tisíc akademiků a akademiček, kteří o Oscarech rozhodují. Z těch nejslavnějších je to třeba Meryl Streep, Tom Hanks nebo Steven Spielberg či Christopher Nolan.
„Aby akademici mohli v některé kategorii hlasovat, stačí, pokud z ní uvidí určité procento filmů, nemusí je vidět všechny. A publicista se snaží, aby viděli zrovna ten jeho,“ upřesnila Michaela Frank, někdejší publicistka původem z Česka, pro Forbes Life.
Publicisté tak pořádají projekce a další přidružené akce. V případě světových blockbusterů to mohou být opulentní večírky, kde se tým snaží akademiky „rozmazlit“, u skromnějších projektů jde zejména o besedy s tvůrci po filmu. Borenstein a Talankin tak posledních šest měsíců létají mezi Spojenými státy a Evropou, kde se snaží „ukázat se“ na co nejvíce promítání.
I z toho důvodu má dánsko-český oscarový kandidát publicistky dvě. Jednu v USA a jednu v Evropě. „Pravidla kampaně jsou však tak složitá, že je občas každá chápala trochu jinak,“ popisuje Karásková.
Mezi úkoly publicistů patří také rozesílání takzvaných e-blastů, speciálních e-mailů pro členy akademie. „Kredibilita publicisty se odvíjí od vybudovaných vztahů – od toho, kolik akademiků je ochotno otevřít jejich e-blasty,“ konstatuje Frank.
Foto se svolením Radovana Síbrta
Neméně důležité jsou také slavné osobnosti, jejichž pozornost se ke snímku podaří přitáhnout. Na newyorskou projekci, na níž se podílelo i tamní České centrum, dorazil ruský šachista Garri Kasparov. „Zamiloval se do filmu i do Paši (Pavla Talankina, pozn. red.),“ líčí Karásková.
V uplynulých týdnech na setkání užších nominantů u společného oběda pak internet obletělo „Pašovo“ selfie (viz výše), na němž se Síbrtem stojí hned vedle Leonarda DiCapria.
Posledním pilířem soutěže jsou samozřejmě peníze, které se na kampaň produkci podaří sehnat. Právě ty pro Borensteinův film představovaly jen stěží řešitelný problém. Obzvláště ve finálních fázích kampaně, kdy náklady rostou. Pro představu: jen jeden zmíněný e-blast vyjde na více než sto tisíc korun. A to je spodní hranice.
„Když vedle vás stojí takoví giganti jako Netflix, není snadné jim konkurovat,“ dodává Karásková. Rozpočty, které se ve Spojených státech točí kolem filmového průmyslu, jsou oproti nejen českým, ale i evropským standardům mnohonásobné.
Zatímco Evropané operují s miliony korun, američtí zástupci mají možnost do propagace vrazit miliony dolarů. Penězmi zkrátka s evropským rozpočtem americké tvůrce porazit nelze. A to i přes to, že z českého úhlu pohledu byla kampaň Státním fondem audiovize podpořena mimořádnou částkou – 750 tisíci korunami, především díky někdejší ředitelce Heleně Bezděk Fraňkové.
Přestože kampaň snímku byla podpořena nejdříve dánským fondem (v hodnotě necelých dvou milionů korun) a později i tuzemským Státním fondem audiovize (750 tisíc korun), veřejné peníze by náklady pokrýt ani zdaleka nestačily.
Další prostředky se tak produkci podařilo získat převážně z českého byznysu. V současnosti se do kampaně podařilo dostat několik milionů korun.
Kdo všechno na kampaň přispěl?
Jan Barta, Libor Winkler, Silke a Jaroslav Horákovi, Serge Borenstein, Martin Vohánka, Daniel Bergmann, Jan Školník, Martin Palán, Max Skala, Ondřej Fryc, Michal Šaňák, Martin Hájek, Jan Vrzáček.
Producenti a producentky však věří, že především díky síle dokumentu a příběhu jeho protagonisty mají v oscarovém tažení šanci
Paradoxní je, že česká produkce uměla v nejistých financích chodit lépe než ta dánská. Na vině je tuzemské podfinancování oboru, kdy čeští producenti běžně začínají natáčet, aniž by měli pohromadě rozpočet, a i ve finále vznikne snímek za nesrovnatelně nižší částky v porovnání se západoevropským trhem.
Síbrt s Karáskovou také na oscarové kampani šetřili, kde mohli. Borensteina s Pašou ubytovávali po známých v USA i všude po Evropě, aby jim odpadly vícenáklady na hotely.
Stejnou zkušenost měla i Irglová s Hansardem. V Los Angeles je tehdy ve vlastním domě pro hosty jen z nadšení pro jejich hudbu a film ubytovala producentka a scenáristka Robin Ruzan. Nakonec u ní bydleli celý měsíc vrcholící kampaně před předáváním Oscarů.
„Bylo to jako dar z nebes. Půjčila nám i svoje auto a na předávání jsem dokonce měla její náušnice. Když jsme vyhráli, řekla, že teď si je musím nechat – na památku na tak výjimečný večer,“ vzpomíná Irglová na Ruzan, která tehdejší mladý pár zkrátka chtěla podpořit. Sama se totiž kdysi dočkala nečekaného úspěchu, který z neznámé filmařky udělal ze dne na den celebritu.
A strhnout pro film lidi z oboru se podařilo i Borensteinovi s Talankinem. „Kolikrát se nám stalo, že dokument někdo viděl, po projekci mluvil s Pašou nebo Davidem (Borensteinem, pozn. red.) a nadchnul se tak, že nám řekl, že nám chce pomoct bez nároku na honorář,“ říká Karásková. Do kampaně se tak ke konci zapojila třeba i oceňovaná výkonná producentka dokumentů Robin Hessman.
Čas klání se nachýlil, teď tvůrce čeká už jen velký hollywoodský moment. „Letíme tam o pár dní dříve, čeká nás spousta oslav, setkání a večírků. Já se nemůžu dočkat ale hlavně toho, že se zase potkáme jako celý tým,“ plánovala před cestou producentka Pana Nikdo proti Putinovi.
Bývalý ruský učitel z tohoto filmu mezi hollywoodskou smetánku nezapadá o nic více než před dvaceti lety tehdejší písničkářské duo Hansard–Irglová. Ti však zvládli svou oscarovou nominaci proměnit, a potvrdili tak slova Karáskové: Nejsou to zdaleka jen peníze, které vyhrávají kampaň, v první linii pořád stojí samotné dílo a síla uměleckého vyjádření.
The post Čeští outsideři proti světovým gigantům. Jak zaujmout v oscarové kampani? appeared first on Forbes.
