Chci udělat show, jakou chci, a neřešit rozpočet, říká rozjetá Pam Rabbit

Forbes Před 3 hodinami

Vzali jsme jednu z nejtalentovanějších mladých českých zpěvaček na motokáry. Pam Rabbit si sem pravidelně jezdí vyčistit hlavu. Tu teď bude potřebovat: čeká ji s jejím čerstvě vydaným albem Planet 33 dosud největší koncert v kariéře, který proběhne 18. března v pražském Foru Karlín.

Důležité je rozehřát gumy, jinak budete v zatáčkách hodně klouzat a vůbec se vám stroj bude špatně ovládat. To je první lekce, kterou nám dává Pam Rabbit, když si na hlavu soukáme těsné helmy.

Motokáry v pražském Radotíně zná velice důvěrně, místních okruhů má za sebou stovky. Rozjetá česká zpěvačka s arménskými kořeny je, a rozhodně ne jenom na asfaltu. Má za sebou čerstvé vydání svého třetího alba Planet 33, virální hit Space a už za čtrnáct dní ji čeká životní koncert.

Říká o sobě sice, že je jednoznačně introvertní, ale určitou neposednou energii vyzařuje od prvních minut. Těší se, až si na čtyřech kolech v benzinovém oparu zase vyčistí hlavu.

„Mega se to dá srovnat se stagí. Ten pocit, kdy na sto procent ovládáte svoje tělo. Když sedíte v motokáře a uděláte jednu chybu, vysekáte se. A čus prostě,“ vysvětluje zpěvačka, vlastním jménem Pamela Narimanian, co ji na okruzích tolik baví.

Právě v obdobích náročných na intenzitu práce, jaké zažívá před velkým koncertem právě teď, potřebuje ventil. Vypnout. Agresivní sekání zatáček, který byste do popového „králíčka“ neřekli, jí jde znamenitě. A oba pánští zástupci Forbesu na trati musejí rychle uznat, že tenhle neformální závod má jasného vítěze.

Motokárové okruhy podle svých slov vyhledává, kamkoli zrovna přijede. Svůj nejoblíbenější – obklopený palmami – má na španělském Tenerife.

Loni se Pam Rabbit objevila ve výběru Forbesu 30 pod 30 a ve společném rozhovoru se zpěvákem Sofianem Medjmedjem prozradila například to, že o vyprodané O2 areně, nejprestižnější koncertní hale v Česku, zatím nesní. Už letos si ale troufne na třítisícové karlínské Forum, do kterého se jí přitom zas tolik nechtělo.

„Chtěla jsem dát třeba ještě dvakrát až třikrát Roxy. Ale label Forum chtěl, právě kvůli statusu u pořadatelů, má mi to pomoc. Tak jsem řekla, že do toho jdu s podmínkou, že mi nikdo nebude zmenšovat show. A pokud to bude raketa, tak to prostě bude raketa,“ říká v aktuálním rozhovoru pro Forbes.

Poprvé to má být její akce. Podle jejích představ, s tanečníky, se světelnou show i s netradičně rozvrženým pódiem, aby byla blíž fanouškům. A čert ať si řeší rozpočet. Podle Pam je totiž tohle investice.

Otevřeně také přiznává, že na svém největším koncertu dost možná prodělá. Nevěří ale, že by na ni lidé dlouhodobě chodili, kdyby kvůli rozpočtům dělala pořád jen kompromisy. Teď chce doručit show, o které je přesvědčená, že si ji fanoušci zaslouží.

Držitelka ceny Anděl v kategorii sólová interpretka či objev roku na Českém slavíkovi má za sebou řadu náročných let a objíždění svateb i narozeninových oslav. Teď už je ale někde úplně jinde. A chce toho využít naplno.

O tom, proč se nemáte cítit cool v zákulisí koncertu, nebo kde končí Pamela a začíná Pam, se dočtete v otevřeném Flying cover rozhovoru.

Koncert ve Foru Karlín bude váš doposud největší. Cítíte už teď rozdíl oproti těm předchozím?

Rozhodně jo, produkčně je to mnohem větší. Když hrajete v Roxy nebo v Lucerně, tak tam techniku většinou už mají. Ale Fórum je prázdná hala se zásuvkou. Takže opravdu musíte zařídit celý tým, který vám postaví pódium, zavěsí repráky… Všechno, co tam bude, si musíme zařídit sami.

Na vaši odpovědnost?

Přesně tak. Super je to v tom, že si můžete postavit cokoli. Kromě velikosti haly vás neomezuje nic. A další věc je, že je to oproti ostatním halám obrovské. Můžete tam mnohem víc ustřelit. Pro mě to znamenalo najít větší show, kterou jsem vždycky chtěla vytvořit a teď na to konečně mám prostor. To znamená LEDky, tanečníci i to, jak velké pódium vlastně bude.

Mám ráda velká pódia. Ráda po nich běhám, na menších pódiích se cítím s kapelou trochu „narvaně“. V Karlíně budeme mít takovou velkou ranvej ve tvaru písmene L, která bude zajímavá i pro diváky. V určité momenty budu totiž uprostřed mezi nimi a i s lidmi, kteří mají lístky dál, si budu v tu chvíli blíž.

Jak detailně znáte přípravu? Víte, co kolik stojí, kde se dá ušetřit na produkci a tak dále?

Jsem hodně v detailu. Na základních velkých show v Praze, jako je třeba Roxy, moc nevyděláte. Nebo nevyděláte vůbec. Kdybych na tom chtěla vydělat, musela bych ze své show hodně ubrat. Ale já to beru jako investici.

Show tam nedělám proto, abych na ní něco trhnula. Dělám to proto, že tam můžu udělat něco, co třeba na festivalu nejde. Lidé vás dokážou víc poznat a můžete dělat něco, o čem ti lidi budou mluvit. To je ta investice do budoucna, aby věděli, že dělám dobré show.

Takže je to statusová záležitost? Nebo je to prostě váš sen?

Těžko takhle říct. Není to pro rychlý návrat. Ale do budoucna mi to může umožnit dělat něco úplně jiného. Ale statisticky vzato většinou umělci, kteří to Forum zvládnou, tak si můžou navýšit ceny za hraní. Takže nějaký status to je, pořadatelé si pak řeknou „oukej, tenhle člověk zvládnul Forum, takže už ho musíme bookovat.“ A pak si můžu říct, že chci výrazně víc.

Znamená to vyšší peníze i v reklamních spolupracích?

Myslím, že u těch je to spíš jedno, protože tam je zajímá hlavně můj dosah na sociálních sítích. Ale teoreticky, když se naší show hodně zadaří, může tam vzniknout nějaký virální moment, začne se o nás víc mluvit. To pak samozřejmě zvedá statistiky na sítích a v ten moment je člověk víc atraktivní pro partnery. Jde to ruku v ruce.

Takže plánujete udělat virální moment?

Bude tam hodně překvapivých věcí, třeba taneční momenty. Dívám se na to tak, že na té show sice nevyděláme, spíš proděláme. Ale právě proto z toho musíme nabrat hrozně moc záběrů a obsahu, který budeme na sítích točit a ukazovat lidem.

Můj cíl je, aby lidi, co na tu show nepřišli, si řekli: „Teda, to mě fakt štve, že jsem tam nebyl.“ Chci udělat show tak dobrou, že lidé budou litovat, že tam nebyli. A aby ti, kteří přišli, byli překvapení a měli radost.

Kde je hranice mezi úspěšným a neúspěšným Fórem Karlín?

Samozřejmě, že nějakou rozpočtovou čáru máme. Jsem u labelu, to je korporát, mají k tomu trochu jiný přístup. Pro ně je klíčový počet prodaných vstupenek, na to pochopitelně tlačí. Můj přístup je takový, že mě teď nezajímá, kolik lístků máme prodaných.

Nechci nad tím přemýšlet tak, že když neprodáme určitý počet lístků, budeme muset stáhnout pět světel. Já nechci stahovat nic. To radši ať společně zaplatíme nějakou raketu, ale pořád to vnímám jako investici.

Kdybych tu show zmenšila jen proto, abychom byli aspoň na nule, seberu tomu wow efekt. A ten je pro mě mnohem víc, než že někde ušetříme sto tisíc. Je to investice, která nám má vydělat peníze jinde.

Já letos Fórum ještě moc nechtěla, chtěla jsem dát třeba ještě dvakrát až třikrát Roxy. Ale label Fórum chtěl, právě kvůli statusu u pořadatelů, má mi to pomoci. Tak jsem řekla, že do toho jdu s podmínkou, že mi nikdo nebude zmenšovat show. A pokud to bude raketa, tak to prostě bude raketa.

Jak po koncertu v šatně poznáte, že to bylo dobré?

Dobrý point. Asi na základě obličejů lidí.

Takže koukáte do prvních řad a hledáte euforii?

Jo, přesně to sledujete. Myslím, že to hodně poznám v průběhu koncertu, protože se tam točí ta energie. A čím víc se lidé baví, tím víc vám dají energie nazpět. A furt to roste a roste. Pak už jsem úplně zadýchaná, ale jak mi dávají ostatní ten adrenalin, tak to dám.

Ale je to trochu ošemetné. Občas hraju festival a je brutálně horko a na lidi pálí sluníčko. Tam jako ukazatel stačí i to, že tam ti lidé prostě stojí a trápí se jen proto, aby tam mohli být se mnou.

To jsem se musela naučit vnímat. Že kdyby je to nebavilo, asi tu nebudou stát na sluníčku a umírat kvůli mně. Ale i proto miluji večerní koncerty. Zaprvé vidím světla vlastní show a zadruhé jsou lidé už většinou „ožralí“, takže mi dávají ještě mnohem víc energie, protože jsou uvolnění.

Tím jste si prošla, že? Že jste byla na festivalech ta, kdo hrál třeba v jednu odpoledne.

Jasně. Ještě minulý rok takové věci byly, prostě jsem si zahrála ráno. Loni to bylo zlomové, protože jsem viděla, že lidé na mě fakt přišli i takhle brzy. Bylo super vidět, že tam jsou a zpívají se mnou texty. Ono to občas stačí. Když přijde sto lidí, ale dávají mi energii, tak to cítím.

Řešíte už nabízené časy? Zajímá vás, kdo hraje před vámi a po vás?

Popravdě jsme ještě minulý rok brali všechno, ať se ukážeme co nejvíce lidem. Měla jsem něco málo přes sedmdesát koncertů, což bylo šílené.

Ale letos už jsem si řekla, že toho bereme pořád hodně, ale tím, že už mám větší show s tanečníky, tak mě to taky bude stát větší prachy. A ty se prostě musejí zaplatit. Peníze jsou o dost větší, než byly minulý rok a mám hranici, pod kterou prostě nepůjdeme, protože pak bych nezaplatila náš tým.

Opravdu nad ziskovostí koncertů nepřemýšlíte?

Je mi úplně jedno, že z nějaké akce nevydělám, protože pořád budujeme. Navíc když to uděláme dobře, pořadatelé budou vědět, že tu cenu opravdu máme. Že nepřijdu s jedním mikrofonem, jedním světlem a budu za to chtít půl milionu.

Vědí, že když přijede Pam Rabbit, bude to fakt show. A ty peníze nám dají. Letos je můj cíl udělat pořádnou show a vozit ji na festivaly, i když mi ji teď správně nezaplatí. Vydělám málo, ale mně to nevadí. Chci dělat show, kterou chci, a už mě nebaví řešit, že kvůli rozpočtu nemůžu. Tak ty prachy radši vydělám někde jinde a nechám pořadatele mi aspoň zaplatit náklady.

A s tím souvisí i to, že pokud nám nedají nějaký pěkný čas, tak už to taky nemá cenu. Od jedenácti dopoledne už hrát zkrátka nechceme, chceme lepší čas, kdy už festival nějakou dobu běží. Řeším, i co to vůbec je za festival.

Občas totiž hrajeme na městských akcích, kde před tebou sedí lidi na lavičkách. Teď už řeším, jak to bude vypadat, abychom u toho psychicky neumírali. Nezdá se to, ale takhle bychom rychle vyhořeli. Jeli jsme teď tři sezony fakt bomby a brali každou akci. Tenhle rok si už ale zasloužíme si trochu vybírat.

Loni jste nám v rozhovoru říkala, že jste vlastně introvertní, že vás lidé vybíjí. Jak se tohle skloubí s vystupováním před tisíci fanoušků?

Definice introverta a extroverta je prostě špatně daná. Teda alespoň pro introverty. Pro mě to nejsou lidé, kteří se chovají asociálně. Ale třeba z mojí zkušenosti si hodně lidí řekne, že se mi přijde představit. A mě každá konverzace unaví, ale to neznamená, že mě nebaví nebo že v ní nechci být.

Být introvertem znamená, že si pak potřebuju dobít baterky o samotě. Jsem člověk, kterého moc nebaví jít na pivo a prostě si povídat. Radši vezmu kámoše a jdeme na motokáry a zajezdíme si.

Radši s lidmi sdílím nějaký zážitek, přijde mi, že je tak mnohem lépe poznám. Když spolu budeme jen tak kecat, můžu vám říct cokoli a celou dobu lhát. Já potřebuju vidět, jací ti lidé v různých situacích jsou, abych zjistila, jestli mě baví.

Když si s někým povídám, jsem jako skořápka, přes kterou se nedostanu. Nebo teda pojďme rovnou do hloubky a řekněte mi, co se vám stalo v dětství. A ne že si tu šestkrát zopakujeme, že s Trumpem je to špatné. Nebaví mě prostě poslouchat pořád to samé dokola.

U toho si říkám, jak asi vypadá vaše rande?

Já nechodím na rande. Rande je podle mě úplný podvod, já si nemůžu pomoci. Jasně, že každý bude na rande svou nejlepší verzí. To je, jako kdybychom každý vytáhli svoje Instagramy a ukazovali si je.

Takový pocit z toho mám. Vždycky, když jsem s někým chodila, tak jsme nejdřív byly nějakou dobu kámoši a na základě toho jsem zjistila, že mě ten člověk baví. A pak vím, že tam může být něco hlubšího, že je tam nějaká sexuální energie. Ale na rande naslepo jsem byla jen jednou.

„Album Planet 33 je inspirováno smyšlenou utopickou planetou, která je metaforou pro svět podle mých představ. Jakýsi azyl pro mimozemšťany, kteří byli odmítnutí na svojí planetě a hledají domov, lásku a bezpečí.“ To je popis vašeho nového alba, který je dost introvertní.

Jo, mega. Je to okamžitý autismus.

Vytváříte bezpečný prostor pro fanoušky. Je Pam Rabbit vaším bezpečným prostorem?

Já jsem Pam od sebe dlouho oddělovala. Byla pro mě takový superhrdina, za kterého se můžu převléknout do kostýmu. A najednou jsem měla pocit, že mě nic neporazí.

Sebevědomí mi pak vylítne o tisíc procent a jsem v pohodě. Ale čím jsem starší, tím víc cítím, že se to začíná spojovat. Že už tam přestává být ta mezera, ze které už asi zbývá jenom ten outfit či nějaký styling. Když jsem to já, většinou jdu v teplácích, a když jsem Pam Rabbit, jdu v outfitech podle alba, který zrovna děláme.

Pam Rabbit pro mě dlouhodobě znamenala jakýsi bezpečný prostor. Ale teď už jsem, myslím, ve fázi, kdy je celý můj život jeden velký bezpečný prostor.

Už jsem si víc přiznala, že sociálně zapadám do menší skupiny lidí a že svět je postavený pro extroverty, kterým jako introvert můžu připadat divná. Občas nechápou koncept toho, že s nimi nechci trávit každý den a že je tedy nemám ráda. Což tak ale vůbec není. Prostě lásku vyjadřuju jinak.

Byly by Pamela a Pam kamarádky?

Mega kámošky. Všichni moji kamarádi jsou kreativní a já se snažím obklopovat jedinci, kteří mají podobné hodnoty a nepotřebují mojí konstantní pozornost.

Ale hlavně jsou to fajn lidé, kteří neřeší, kdo kdy zaplatil kolik. Nemám ráda, když mezi sebou lidé řeší peníze. Myslím, že když jsme kamarádi, tak by tam neměla být ta rovina a vím, že mám minimálně deset takových osob, kterým, kdybych neměla kde spát, můžu zavolat.

Jak vlastně skládáte koncept celého alba? Je to vždy nějaká životní etapa či nějaká forma terapie?

Myslím, že určitě jo. Nikdy nad tím tak nepřemýšlím, ale když se podívám zpět, tak tam ty vzorce vidím. Kolikrát napíšu písničku o něčem, co už dávno neřeším, ale zkrátka hledám téma a chci se podělit o zajímavý příběh, který jsem zažila.

Miluji, když má album svůj svět, nějaké téma. Třeba teď už mám koncept alba, které vyjde asi za dva roky. Řešila jsme to s kámošem Edwardem Kelnarem, se kterým dělám všechny vizuály a grafiky. Takže mám album, ale nemám hudbu. Vím, jak bude vypadat, ale nevím, jak bude znít.

Začínáte vždy od vizuálu?

Jsem hodně vizuální člověk. Všechno si pamatuju vizuálně, všechno beru přes oči. I proto si režíruji videoklipy. Já to prostě vidím a je pro mě těžké, aby to někdo dělal za mě.

Takže vás vizuální podoba alba navede k muzice?

Je to tak. Ani nevím, kde vznikl název Planet 33, myslím, že původně to měla být Area 33. Ale pak jsem si řekla, že to nedává smysl, protože by to znělo jako Area 51, a to je část Země. Ale my chceme celou planetu.

Číslo 33 je tam kvůli Bibince (zpěvaččin domácí mazlíček – pozn. red.), narodila se třetího března. Dlouhodobě jsem věděla, že chci udělat album 33. Když jsem ji měla, věděla jsem, že jednou umře a že to budu na její počest chtít udělat.

Umřela loni v dubnu hned po Andělech. Tehdy jsem se rozhodla, že to bude album 33, taky jsem ho třetího března vydala, byly by to její dvanácté narozeniny.

A planeta mi sedla. Neustále koukám na nějaké sci-fi, takže vesmírné věci mi létají hlavou pořád. Mám ráda kosmickou perspektivu, že se podívám na svět z vesmíru a najednou mi dojde, jak jsou všechny věci hrozně malé. Že zapomenu na všechny problémy a řeknu si: „Co řešíme? Ježišmarjá, můžeme být rádi, že máme planetu.“

Ve vašich textech se hodně objevuje angličtina. Vaši rodiče jsou ale z Arménie, nepřemýšlela jste nikdy o tom, že byste tvořila v arménštině?

Já ale arménsky neumím, mluvím rusky. Kvůli minulému režimu museli všichni v Arménii mluvit rusky a z mojí rodiny jenom děda uměl arménsky. Arménština je skoro jako turečtina, je to úplně jiný jazyk. Takže jsem nic z arménštiny ani nepochytila. Nicméně myslím, že Čechy dost děsím už tím, jak do toho míchám angličtinu, tak zase nechci, aby dostali infarkt.

Kolik vlastně stojí natočit a vydat album?

Asi nejvíc záleží na tom, jak velké album to bude. Když má třeba deset písniček, tak to může být půl milionu až osm set tisíc korun. Ale taky záleží na tom, s kým to dělám. Pokud dělám album s top producenty, kteří mají jméno, chce to samozřejmě větší peníze.

Také jde o to, kdo to mixuje. Lidé mají sazby podle toho, jak dobří jsou. Tohle album bylo se skvělými jmény, takže je dražší. Navíc když jste pod labelem, chtějí po vás ještě vyšší peníze. Takže se úplně snadno dostaneme přes milion korun.

Ale jde to udělat i za míň. Teď se třeba hodně dělá to, že se místo platby dávají procenta ze streamingu. Hodně se to dělá v rapu. Takže když je ten song virální, tak na tom taky vydělají víc.

Ale když máte pocit, že to bude fakt dobré, tak se asi vlastních procent moc zbavovat nechcete, ne?

Zaleží na tom, s kým pracuji. Když dám někomu procenta a ten song fakt bouchne, vzniká mezi vámi pouto. Můj projekt i pro něj pak začne být osobní a je schopen tomu obětovat mnohem víc času a energie. Nakonec se to může vyplatit víc, než mu prostě jen zaplatit čtyřicet tisíc. Protože ho vtáhnu dovnitř.

Mně to přijde hezké, protože většinou dělám s producenty dlouhodobě, alespoň já to moc nestřídám. A je fajn vidět, že rostete spolu, že tam vzniká nějaké bratrství a najednou je to jiný level. Řeším byznys s někým, kdo je jako můj brácha a není tam jen kvůli výplatě.

Řešíte tyhle věci vy osobně, nebo to jde primárně za labelem?

Tohle je u labelu, tam se stanovuje rozpočet na rok nebo pro album. Ale rozpočty na rok se mohou měnit, když je nějaká skladba mimořádně úspěšná.

S myšlenkou na nové album jste přišla vy, nebo label?

Většinou jsem to já, kdo přijde s tím, že ví, co chce. Ale kdybych to dlouho neudělala, tak za mnou přijdou oni a řeknou, že musíme dávat ven album a singly, aby se to hýbalo. Jenže já sama něco dělám pořád, takže je to spíš taková spolupráce.

Takže máte strategii, že čím víc toho uděláte, tím větší je šance na nějaký virální hit?

Asi jo. Když se na to podívám celkově, tak to tak asi je. Labely chtějí, abych vydávala ideálně pořád a něco tam padlo. Ale samozřejmě to s umělci dělat nejde, je jasné, že potřebujeme třeba půl roku pauzu. Je to takový abstraktní, protože nikdy nevím, že tam zrovna tenhle song padne a bude to ten obrovský průlom.

Skutečně nejde poznat předem, že se něco hodně povedlo?

Ne, fakt to nejde. Stejně jako nejde předpovědět virální video. Naopak často vystřelí skladba, od které to nikdo nečekal. A ta, od které se to čekalo, neudělá nic. To se mi tak akorát vysmívá vesmír. Proto nemám ráda, když mi někdo říká, že nějaký track bude velký.

A singly vydáváte náhodně?

Ne, ty vybírám strategicky, když si myslím, že by ten song mohl mít úspěch. Samozřejmě, když to bude popík, tak má asi větší šanci než něco experimentálního.

Ale někdy je to jen o tom, že se mi ten song strašně líbí a je mi to úplně jedno, prostě ho vydám. Předvídat úspěch však nejde. Taky jsme nečekali, že Space bude tak velký, i když to byla popová písnička.

Jste tak trochu považována za hlas mladé generace. Ale taky vám bude letos devětadvacet let. Myslíte, že se vaše tvorba bude posouvat s vámi?

To moc neřeším, stejně píšu to, co zrovna cítím. Ale přijde mi zajímavé, že to říkáte, protože to je nějaký předsudek, že mě poslouchají mladší. Ale realita je, že nejvíc posluchačů mám ve věku 25 až 35 let. Takoví fanoušci jsou aspoň vidět v těch prvních řadách.

Vlastně je tomu dokonce naopak. Nedávno jsme řešili, že nemáme na koncertě moc teenagerů. Jenže oni jsou strašně super, protože jsou to oni, kdo udělá z každého druhého songu hit. Jsou aktivní na sociálních sítích a obecně jsou to hrozně fajn fanoušci, protože se do toho vžijí.

A mají ještě čas chodit do školy a udělat si z jednoho interpreta celý svůj svět. Za to my si někoho rádi poslechneme, možná půjdeme na koncert, možná si koupíme tričko a nazdar. Ale oni si o tom budou povídat ve škole a když něco uspořádám, nadšeně tam naběhnou a mají radost, že se něco děje.

Takže váš příští song bude six-seven (virální internetový mem, populární zejména mezi současnými teenagery – pozn. red.)?

Ne, já si řekla, že to nebudu řešit a budu dělat, co mě baví. Spoléhám na to, že my lidé nejsme zas tak výjimeční, a že jsme si hodně podobní. Takže když něco strašně baví mě, bude to bavit i někoho dalšího. Jakmile jsem se začala zamýšlet nad tím, komu by se to mohlo líbit, nikam to nevedlo.

Ve Fóru Karlín vystoupíte 18. března. Jak bude vypadat vašich patnáct minut před tím, než půjdete na pódium?

Potřebuju, aby to nebyl chaos. Proto mám zákaz, aby do zákulisí nechodili lidé, kteří tam nepracují. Říkám jim: „Hele, po show si tam dělejte, co chcete, je mi to úplně jedno, vezměte tam svoje mámy, svoje holky. Ale před vystoupením, jestli tam nepracujete, tak tam nemáte vůbec co dělat.“

Lidé často berou přístup do backstage jako nějaký status, ale reálně je to jen šatna a vy se nám do ní cpete. Můžete prosím odejít? Fakt nejste víc cool kvůli tomu, že jste v šatně. A ještě nám ujídáte catering.

Takže co tam děláte? Pochodujete tam, přehráváte si texty a scénář?

Snažím se uklidnit a dostat se do fáze, kdy jsem ve svém těle. Když jsem nervózní, rozdýchám to. Snažím se zahřát, aby až půjdu na stage, bylo moje tělo rozpohybované. Rozezpívávám se hodně, abych měla aktivované hlasivky. Stejně jako tady na okruhu s motokárami, zahřívám gumy.

Asi nejvíc potřebuji ticho, a aby mě všichni nechali na pokoji. Normálně se snažím, aby se se mnou druzí necítili blbě. Jenže kolikrát se mi stalo, že těsně před koncertem někdo jen tak za mnou přišel z backstage a chtěl si povídat. A já nechci být nepříjemná a říct: „Hele kámo, prosím, já teď fakt potřebuju klid a nechci, aby jsi se cítil odmítnutý.“

Ale někdy mám pocit, že někteří jedinci nepřemýšlejí. Nechápou ten koncept toho, že já teď půjdu před tisíce lidí a ty mi tady říkáš úplné nesmysly, které nikoho nezajímají. Samozřejmě jim to takhle neřeknu, protože nechci nikomu ublížit, to bych si sama zlomila srdce.

A po povedeném koncertě?

To jsem v pohodě a mám chuť to oslavit s týmem, protože jsme si to všichni odmakali. Chci tam přijít a vidět, jestli mají nadšené výrazy a mám chuť si s nimi dát pivo, protože „čum, co jsme udělali“. Je to moje práce a já se hrozně ráda bavím o své práci. Ale nechci tím nikoho nudit. Když už se s někým potkám, nechci mluvit celou dobu o sobě.

Možná byste to měla udělat jako Cimrmani a mít po koncertě přednášku.

To by bylo super. Ukazovala bych na PowerPointu ty momenty takovým tím laserem. To by mě teda hrozně bavilo. Miluju věci rozebírat. Jenže občas je problém, že lidé se s tím neztotožní. Když jdu s někým na pivo, nechci to rozebírat, protože to pak vypadá že se vytahuji. Přitom to tak vůbec není, je to prostě můj život.

Jenže se pak nemáme o čem jiném moc bavit, než že jsem viděla nějaký film nebo řeším jaký outfit si vzít na Anděly. Pak to ale vypadá, jako když říkám: „Mimochodem, budu na Andělech.“ Tak už radši kolikrát držím pusu a radši poslouchám, co mi říká ten druhý.

Pořád bojuji s tím, jestli nemluvím moc o sobě, nebo jestli mě dostatečně zajímá, co říkají druzí. Pak je prostě jednodušší zůstat doma a koukat na film, u toho si něco vyšívat a nemít žádný tlak. To vlastně miluju.

The post Chci udělat show, jakou chci, a neřešit rozpočet, říká rozjetá Pam Rabbit appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek

Chci udělat show, jakou chci, a neřešit rozpočet, říká rozjetá Pam Rabbit

Pam Rabbit, Sofian Medjmedj. Jak přemýšlejí zpěváci, ke kterým vzhlíží mladí?

Od plesů a svateb k ceně Anděl. Zpěvák musí být i byznysmen, říká Pam Rabbit

Poslouchejte jen sami sebe, přátelé, vzkázala zpěvačka Pam Rabbit