Na festivalu televizní tvorby Serial Killer získala hlavní soutěžní cenu česká minisérie o spisovatelce Simoně Monyové. Režisérka Zuzana Kirchnerová přibližuje práci na sérii a protagonistku s inspirativním životem a tragickým osudem v rozhovoru pro Forbes Life.
Platforma Oneplay na Serial Killeru uvedla hned několik nových projektů. V hlavní mezinárodní soutěži Primetime Killer měla hned dvě minisérie – reflexi korupcí prolezlého fotbalového zákulisí Štěstíčku naproti a právě životopisné drama s vícero žánrovými polohami Monyová. To nakonec porota vybrala jako to nejlepší, přičemž uvedené byly první dvě epizody.
Celá, šestidílná série bude mít premiéru příští rok. Zaostřuje na životní příběh spisovatelky Simony Monyové, která proslula čtenářsky populárními romány, v nichž reflektovala problematiku partnerských vztahů. Napsala okolo tří desítek knih, několik jich bylo i zfilmováno. Zároveň byla dlouhodobě obětí domácího násilí a týrání, její partner ji roku 2011 brutálně zavraždil.
Minisérie se snaží její život zachytit ve všech barvách a akcentovat společenskou problematiku. Režie se ujala Zuzana Kirchnerová, jež má za sebou čerstvé úspěchy v Cannes. Tam uvedla křehkou road movie Karavan. V minulosti však také realizovala oceňovaný kraťas Bába a několik dokumentárních sérií. Ve své tvorbě se zabývá především rodinnými a mezilidskými vztahy.
Máte za sebou nepochybně časově náročné období kvůli filmu Karavan. Stále trvá?
Ano, v současné době cestujeme s Karavanem po zahraničních festivalech, máme distribuci v několika státech, kde film také doprovázíme. Příští měsíc například začíná španělská distribuce. Zároveň se snažíme filmu věnovat i v České republice obrážíme debaty v regionech.
Pro vás osobně – o čem minisérie Monyová je?
Pro mě osobně je především o ženské síle.
Jde o vaši první režii hrané minisérie. Jak moc velký to byl pro vás skok?
Před Karavanem jsem natočila tři dokumentární seriály, takže jsme měla zkušenost i se seriálovými formáty. Navíc natáčení Karavanu bylo natolik náročné, že jsem to ani jako velký skok nevnímala. Každopádně jsem ráda, že jsem měla možnost vyprávět příběh na delší ploše, vyhrát si s vedlejšími postavami a propracovat jednotlivé linky postav.
Bylo složité si k protagonistce najít cestu?
Nebylo. Simonin životní příběh mě hluboce zasáhl a s společně s Terezou Rambou jsme v jejím příběhu našly mnoho styčných ploch s našimi životy.
Jak vypadala vaše rešerše?
Velkou část rešerší odvedl tým scenáristů pod vedením Barbory Námerové a dramaturgyně Marty Fenclové. Já jsem si přečetla všechny Simoniny knihy, nakoukávala jsem videa z jejích veřejných vystoupení a poslouchala nahrávky rozhovorů s rodinou, které vedly scenáristky.
Zároveň jsem studovala odborné materiály o domácím násilí a narcistické poruše, konzultovala problematiku domácího násilí s psychology a dalšími odborníky.
O knihách Monyové se říká, že jsou odlehčeného žánru. Je to podle vás pravda? Našla jste v nich třeba něco, co není vůbec zmiňováno?
Mě osobně velice oslovil Simonin břitký černý humor, který je, myslím, naprosto jedinečný.
Životopisné filmy a seriály vždy přinášejí očekávání stran podobnosti realitě (nikoli pouze stran castingu), což je však kolikrát na úkor umělecky svobodného ztvárnění. Jak se vám v těchto mantinelech pracovalo?
Myslím, že jsem si mantinely příliš nepřipouštěla, neměla jsem pocit nějakého omezení. Rozhodně netvrdím, že se jedná o životopisné dílo. Postavu jsme vytvářely s určitou dávkou umělecké licence. Nechtěly jsme dělat dokument či stavět Simoně Monyové pomyslný pomník.
Tragické vyústění osobní linie protagonistky se nese v dnes populárních tendencích zpracovávat true crime, což je ostatně vlajková loď nejen produkce Oneplay. Jak se na tento trend obecně díváte? Kladla před vás práce na minisérii otázky ohledně etiky?
Otázky etiky pro mě byly velmi důležité, a kdybych měla pocit, že Oneplay chce Simonin příběh vyprávět bulvárně, nemohla bych jej režírovat. Celý tým kreativní producentky Kláry Follové se otázkou etiky velmi zabýval a například konzultace s rodinou Simony byly velmi pečlivé a já jsem ráda, že rodina byla do našeho projektu zapojena a že seriál oceňují a chápou jeho společenskou důležitost.
Navíc jsem přesvědčena, že vybočuje z žánru true crime, daleko víc jsme se zabývaly psychologií jednotlivých postav, stejně tak jsme se snažily do seriálu zakomponovat humor, který byl pro Simonu Monyovou typický.
Obecně série osciluje napříč několika žánrovými schématy. Je pro vás osobně takhle kontrastní střídání nálad pracovně atraktivní?
Rozhodně je to velmi atraktivní, práce se stylizací mě naplňovala. Intenzivně jsme se s kameramanem, architektkou, uměleckým maskérem a kostýmní výtvarnicí věnovali barevné koncepci, maskám, kostýmům, výběru lokací. Záleželo mi na tom najít pro Simonin příběh filmový jazyk, který by ji vystihoval.
Promítla se literární tvorba Monyové jakýmkoli způsobem do vaší režijní koncepce?
Ze Simoniných knih jsem se snažila pochopit, jaká Simona skutečně byla, jaký byl její styl humoru, uvažování, o čem snila. Není tajemstvím, že Simona v knihách čerpala především ze sebe a ze svého života. Například v knize Srdceboly popisuje velmi podrobně příběh toxického násilného vztahu.
Zkoušela jste s herci hodně? Je pro vás důležitější pečlivá herecká příprava, nebo spoléháte na emoce plynoucí z aktuální energie až na place?
Pečlivá herecká příprava je pro mě vždy stěžejní. Navíc počet natáčecích dnů na seriálu je velmi omezený, takže je důležité mít vše předem dobře připraveno. Zároveň jsme se nebránili momentální inspiraci a natáčení jsme vnímali jako otevřený tvůrčí proces.
Jak byste s odstupem popsala portrétovanou dobu? Byla v něčem specifická? A vidíte nějaké konotace s dneškem? I když je to doba relativně nedávná, společenský posun je rapidní.
Domnívám se, že doba kdy Simona žila a tvořila, byla ještě extrémně patriarchální, a pokud žena chtěla uspět, musela čelit mnoha překážkám.
Jsem velmi ráda, že současná doba daleko víc přeje ženám, jejich ambicím a snům. Sama si dobře dobu před dvaceti lety pamatuji a musím říct, že jsem stejně jako Simona v počátcích své kariéry zažila mnoho podceňování, machismu a nerovných podmínek.
Stejně tak jsem vděčná za posun společnosti ve vnímání domácího násilí, je velmi záslužné, že se konečně podařilo v právním řádu redefinovat pojem znásilnění a že i problematika domácího násilí přestává být konečně mezi policisty, soudci i dalšími odborníky zlehčována a dostává prostor i v médiích.
The post Co čekat od oceněné série Monyová? Vypráví hlavně o ženské síle, říká režisérka appeared first on Forbes.
