Co cítí les, když ho kácejí? Slovenská umělkyně s malbami na toto téma dobývá svět

Forbes Před 5 hodinami

Její síla spočívá v empatii k přírodě. Slovenská malířka Helen Tóth si vytvořila silný vizuální jazyk, v němž hrají hlavní roli stromy a větve. Sběratelé po celém světě jsou uneseni. Obrazy už prodala do Oregonu, Los Angeles nebo Londýna. Všichni tak zřejmě touží znát odpověď na otázku, kterou si umělkyně klade. Co cítí les, když v něm kácíme dřevo…

Při pohledu na nejnovější velkoformátové plátno Heleny Tóth se vám zatají dech. Několik metrů dlouhý obraz visí z výklenku synagogy ve slovenském Šamoríně. Strom, který je na něm nakreslený, doslova vyrůstá z podlahy a vypíná se až k zachovalým freskám pod stopem.

Monumentální dílo je potvrzením toho, že Slovensko našlo v mladé malířce Helen Tóth uhrančivého tvůrce, který překračuje hranice formy i obsahu. Přitom je její hlavní doménou něco tak samozřejmého jako příroda. Motiv, který se v umění objevuje pochopitelně už po staletí, ale rodačka z Dunajské Stredy ho jemně posouvá do filozofické roviny.

„Příroda existuje bez ega a nikdy se nedopouští násilí proti své vlastní podstatě. Je podivně uklidňující vědět, že hory a lesy přežijí nás všechny. Generace se mění, my přicházíme a odcházíme, příroda zde ale v ideálním případě zůstane dál,“ přibližuje svoji vizi malířka.

Stromy a větve se v její tvorbě objevují pravidelně. Většinou jde o dílčí segmenty, části opravdových stromů, které Helen Tóth nemá ambici namalovat realisticky. Mnohem důležitější je pro ni zachytit silnou esenci lesa, který funguje na základě suverénních a univerzálních pravidel, jež dalece převyšují myšlení lidí.

Les ji fascinoval už během studií na bratislavské VŠVU, kde studovala v ateliérech profesorů Ivana Csudaie a Daniela Fischera.

„V počáteční fázi pro mě les byl především mentálním prostorem, jakousi kulisou pro mou mysl, ve které jsem hledala své umělecké směřování a styl. Přistupovala jsem k němu surrealisticky a vizuálně. Vytvářela jsem fiktivní, fantastické lesy složené z pokojových rostlin, fragmentů přírody a máty peprné. V jistém smyslu jsem v té době nemalovala les, ale samotné hledání,“ vzpomíná na počátky své tvorby.

Postupně se ale malířka, kterou nejprve na VŠVU nepřijali, posunula blíž k fenomenologii lesa. Skrz svoji malbu poukazuje na jemné mechanismy, které jsou ale pro správné fungování přírody jako celku zásadní. Díky náznakové formě však nesklouzává do laciné podbízivosti nebo kýče.

„Les se postupně stal mým partnerem v přemýšlení o životě, čase, odolnosti a křehkosti. Větve, klacky a stromy jsou pro mě jazykem, systémem forem a vztahů, jehož prostřednictvím mohu vyjádřit i to, co přesahuje slovní popis. Pracuji s jemnými posuny, napětím a situacemi, v nichž na sebe jednotlivé prvky vzájemně reagují. V jistém smyslu vytvářím land art na plátně.“

Způsob, jakým uvažuje o přírodě a její metafyzičnosti, se ukázal jako univerzální a dobře srozumitelný bez ohledu na územní hranice. I proto si obrazy Heleny Tóth relativně rychle oblíbili sběratelé po celém světě. Ty první si našla díky platformě Saatchi Art.

„Nebylo nic krásnějšího, než když přišel e-mail s větou: Gratulujeme, vaše dílo bylo prodáno! Se sestrou jsme pak doslova skákaly nad mraky a každý takový okamžik slavily! Před několika lety jsem se ale rozhodla platformu opustit. Začala jsem mít pocit, že již neodpovídá směru, kterým se moje dílo ubírá, “ vypráví malířka, jež má nyní ateliér v bratislavské Nové Cvernovce.

Opustit mezinárodní online síť pro prodej umění ji však nepoškodilo. S narůstajícím počtem výstav začali přibývat i kupci, které zaujala díla, jež viděli fyzicky na výstavě. A rostl také zájem ze strany kurátorů.

„Významným mezinárodním milníkem byla moje samostatná výstava v galerii Curva Pura v Římě, která se zaměřuje na současné a experimentální vizuální umění. Výstavu recenzoval římský kurátor a teoretik Davide Silvioli, jenž se také podílel na kurátorském konceptu a výběru autorů pro publikační projekt vedený hlavním kurátorem Valentinem Catricalà.“

Tento Ital spolupracoval s římským MAXXI muzeem, Le Grand Palais nebo Fondazione Stelline. Právě díky němu se její práce objevila v publikaci věnované současné umělecké scéně Říma, kterou vydalo nakladatelství D’ORO Collection.

Za svůj dosavadní největší úspěch ale považuje výstavu v Alšově jihočeské galerii. „Jednalo se o mimořádně profesionálně připravený projekt: od kurátorského konceptu až po přístup instituce k autorům a dílům. Pro mě osobně to byl silný zážitek, ocitnout se v dialogu s umělci jako Honoré Daumier, Óscar Domínguez, Anselm Kiefer, Liza Lou, László Mednyánszky a Juraj Meliš,“ vzpomíná slovenská malířka.

Výstava „Let it grow again!“ vznikla ve spolupráci s Österreichische Galerie Belvedere, a jak už název napovídá, sledovala tendence malířů ve vztahu ke stromům. Pro ambiciózní galerii představovala v roce 2024 nejvýznamnější kulturní událost sezony. Environmentální témata se ukázala jako zásadní pro velkou část umělecké obce. Helen Tóth tak rozhodně není výjimkou.

Co ale poutá zaslouženou pozornost, je určitá svědomitá umanutost, která se naplno vyjevila především na již zmiňované výstavě This is the skin of a Tortured Forest v zachráněné synagoze v Šamorínu, kde dnes působí galerie At Home Gallery.

Cílem totiž bylo najít reálný strom, který chtěla Helena Tóth přenést v poměru 1 : 1 na tenké plátno pomocí kombinace suchého a olejového pastelu, který si nechala po kouskách posílat z různých evropských měst. Zvolený odstín ultramarínu značky Sennelier je totiž na trhu velmi vzácný.

„Nejnáročnější fází celého procesu bylo ale hledání samotného stromu. Dokud jsem nenašla ten ‚správný‘, nemohla jsem začít pracovat. Jako základ mi pak posloužila fotografická dokumentace stromu.“

Kvůli velikosti ale musela na plátně pracovat postupně, vždy po pětimetrových úsecích. Během procesu proto nikdy neviděla celé dílo najednou. Výsledek mohla zkontrolovat až při finální instalaci v synagoze. „Když jsem viděla, jak je obraz nainstalován, něco ve mně definitivně zapadlo – v dobrém smyslu. Bylo to, jako bych sama sobě dala potvrzení, které jsem kdysi hledala ve svém okolí.“

Potvrzení, že je její práce kvalitní, jí ale dávají i částky, za něž jsou dnes sběratelé ochotni její díla koupit. Malé formáty do padesáti centimetrů se dnes pohybují v cenové relaci kolem 1800 až 2500 eur. Ty velké se prodávají mnohem dráž.

Cenotvorba je pro Helen Tóth důležité téma, ke kterému se snaží přistupovat stejně empaticky jako k malbě.

„Snažím se udržovat ceny na realistické úrovni. Zvyšuji je velmi pomalu a postupně, často až po několika letech. Nejsem zastánkyní prudkých výkyvů po každé výstavě; podle mého názoru je důležité nejen zvýšit cenu, ale také být schopen ji zdůvodnit a udržet v dlouhodobém horizontu. Prodat jedno dílo za vysokou cenu je jedna věc, ale udržet konzistentní hodnotu své práce je dlouhodobý proces,“ je přesvědčená talentovaná malířka.

Zbavit se svého doposud největšího díla, které do konce minulého roku viselo v Šamorínu, zatím nechce. „Pokud by se mělo dostat na trh, vidím pro něj přirozenější kontext ve veřejné nebo institucionální sbírce, kde by bylo možné plně docenit jeho rozsah, význam a způsob prezentace,“ shrnuje malířka, díky níž můžeme alespoň trochu pochopit sílu přírody.

The post Co cítí les, když ho kácejí? Slovenská umělkyně s malbami na toto téma dobývá svět appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek