Jak se má motorista zachovat, když mu pod kola jeho vozu vběhne lesní zvěř? V nedávno uveřejněném článku právník Michal Dlabola tvrdil, že navzdory obecnému přesvědčení není nutné ke všem případům volat strážce pořádku. "Paragraf 1046 občanského zákoníku uvádí, že dokud divoké zvíře žije na svobodě, pak je takzvaně 'bez pána'. To ale znamená, že cokoliv žije v lese, nikomu nepatří, a tudíž srážkou se zvěří nevzniká škoda třetí osobě," řekl doslova.
Současně poznamenal, že pokud usmrcené zvíře tvoří překážku provozu a posádka auta jej jednoduše nemůže ze silnice odstranit, pak by k případu policii volat měla. I když tuto povinnost žádný zákon neukládá.
Například čtenář Vladimír (celé jméno redakce zná) zaslal mailem citaci ze zákona o myslivosti č. 449/2001, kde paragraf 43 pojednává o dohledávce zvěře. "Dohledaná zvěř patří uživateli honitby, z níž přeběhla nebo přeletěla. Zvěř mrtvá, která byla jinak nalezena na nehonebních pozemcích, náleží uživateli nejbližší honitby, který je povinen postupovat podle veterinárních předpisů," píše se v zákoně. Na základě tohoto paragrafu se Vladimír domnívá, že ke sražené zvěři je třeba volat policii vždy, protože ve skutečnosti vlastníka má.
Skutečně musí motorista při řízení auta znát zákon určený myslivcům?
"Obecně přijímaná právní zásada zní, že neznalost zákona neomlouvá. Rád bych sice osobně poznal člověka, který v současné přehršli platných zákonů může s čistým svědomím může říct, že je zná všechny, ale je to prostě tak. Řidič se zkrátka nemůže vymluvit na to, že některý z nich, třeba ten myslivecký, nezná," říká právník. Zároveň ale jedním dechem dodává, že to v případě sražené lesní zvěře naštěstí vůbec nevadí.
Onen čtenářem citovaný zákon o myslivosti totiž podle Dlaboly v paragrafu 2 písmena h říká, že jde o "souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků". A to je podle Dlaboly konkretizováno v paragrafu 43 odstavec 1 a 3 tím, že "uživatel honitby je povinen zajistit sledování a dohledání zvěře postřelené nebo jiným způsobem poraněné, která přeběhne nebo přeletí do cizí honitby nebo na nehonební pozemky".
Dále se zde uvádí, že "dohledaná zvěř patří uživateli honitby, z níž přeběhla nebo přeletěla. Zvěř mrtvá, která byla jinak nalezena na nehonebních pozemcích, náleží uživateli nejbližší honitby, který je povinen postupovat podle veterinárních předpisů".
Myslivecký zákon podle Dlaboly tedy rozhodně neříká, že by živá srnka pobíhající po silnici byla ve vlastnictví uživatele honitby. "Právě naopak z něho vyplývá právo uživatele honitby přivlastnit si teprve až mrtvou srnku. Vlastnictví živých srnek tedy skutečně upravuje paragraf 1046 občanského zákoníku tak, že jsou bez pána, tedy nemají vlastníka," vysvětluje Dlabola.
Zákon č. 361/200 Sb. o provozu na pozemních komunikacích přesně popisuje, kdy je nutné k události volat policii: Je to tehdy, pokud "při dopravní nehodě dojde ke hmotné škodě na majetku třetí osoby". A i když není v očích zákona sražená srnka něčím bezcenným a občanský zákoník v paragrafu 494 výslovně říká, že "živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor", přesto je podle Dlaboly faktem, že skonem srny při nehodě nevznikne škoda žádné třetí osobě. Jednoduše proto, že před nehodou žádná třetí osoba, která by srnku vlastnila, neexistovala.
"Ostatně vzhledem k tomu, že za škodu se považuje újma na majetku, je otázkou, jestli by uživateli honitby vůbec mohla vzniknout škoda, když po nehodě získává do vlastnictví zvíře, které předtím neměl. Jeho majetek se tím naopak rozroste," uvažuje Dlabola.
Závěr je podle právníka zcela jasný: S ohledem na myslivecký zákon není třeba automaticky běhat s každou sraženou koroptví, ale ani srnkou, za policií.
"Pokud by tomu mělo být jinak a pokud by i živé srnky měly být ve vlastnictví uživatelů honiteb, myslím, že by z toho myslivci moc nadšeni nebyli," dodává právník. Paragraf 2933 občanského zákoníku totiž říká, že jestliže způsobí zvíře škodu, nahradí ji jeho vlastník, ať již bylo pod jeho dohledem nebo pod dohledem osoby, které vlastník zvíře svěřil. Odpovědnosti za škodu se vlastník nevyhne dokonce ani v případě, když se zvíře zatoulá nebo uprchne. "Už vidím, jak řidiči běhají za myslivci s tím, že se jejich srnky zatoulaly na silnici a skočily jim pod auto, tak ať jim zaplatí způsobenou škodu," uzavírá v nadsázce Dlabola.
