Crackování bylo pro většinu dnešních dospěláků první hackerskou zkušeností. Stačilo najít správné "EXE", přepsat ho přes originál a čekat, jestli se hra vůbec rozjede. Pocit vítězství, když Age of Empires 2 konečně naskočilo, byl k nezaplacení. V dětství prostě nebyly peníze, rodiče měli hry za zbytečnost a jediná cesta k zábavě vedla přes vypálená CD, šuškandu a spolužáky-mistry cracku, kteří kolem sebe pěstovali malou sektu závislých klientů.
Jenže vývojáři nebyli bezbranní a začali do her schovávat kreativní pastičky. Nesmrtelní nepřátelé v Serious Samovi, Alan Wake s pirátskou páskou přes oko nebo proměna postavy v pavouka či prase - to všechno byly způsoby, jak dát pirátům nenápadně najevo: "My tě vidíme." Některé ochrany byly úsměvné, jiné drsné a frustrující. A zdaleka ne vždycky šlo hned poznat, že je něco špatně - někdy se hra "jen" hrát nedala.
Dnes? Crackování je otrava. Spywary jsou chytřejší než kdy dřív, torrenty plné nášlapných virů a legální hry vycházejí ve slevách tak často, že "pirátit" je skoro víc práce než hraní. Digitální distribuce, demoverze, dvouhodinové refundy i trial verze na vyzkoušení udělaly z pirátství spíš nostalgickou vzpomínku na dobu, kdy se hráči potili u BIOSu, propojovali PC křížovým kabelem a modlili se, aby jim nějaký kamarád nadiktoval funkční CD klíč. Ale přiznejme si - mělo to něco do sebe.
