Tato hodnota vzbudila velkou pozornost, protože jiné podobné studie dospěly k podstatně nižším číslům - v závislosti na použitých metodikách až o 20 procent, přičemž i takový pětinový pokles považují mnozí ekonomové za přehnaný. Právě proto se jí tři ekonomové ze Stanfordské univerzity rozhodli podrobně zabývat.
Kde se stala chyba? Výzkumníci z Postupimského institutu se rozhodli, že na rozdíl od předchozích studií, které sledovaly průměrné roční teploty na národní úrovni v dlouhodobých průměrech, shromáždí data za posledních čtyřicet let z regionů menšího rozsahu, než jsou státy, a do dat zahrnou i extrémní jevy. Shromáždili údaje z 1600 regionů světa a modelovali nejen okamžité důsledky, ale i dlouhodobé dopady změny klimatu na ekonomickou výkonnost.
Při ověřování se ukázalo, že v datech za Uzbekistán z druhé poloviny 90. let minulého století byly použity nesprávné hodnoty. Protože jde o středně velkou zemi v regionu s tradičně suchým podnebím, tyto chybné vstupy významně ovlivnily výsledky celé studie.
Další chybou, na kterou recenzenti studie přišli, bylo podcenění vysoké statistické nejistoty při odhadech budoucího vlivu klimatu na ekonomickou výkonnost, a to v předpovědích na příštích 75 let.
Ekonomové ze Stanfordu dospěli k závěru, že pokud se z datových podkladů odstraní zkreslené údaje za Uzbekistán a upraví se statistická nejistota, výsledek je de facto v souladu s předchozími studiemi, které zkoumaly vliv změny klimatu na ekonomickou výkonnost. Jednoduše řečeno, nejde již o alarmující zjištění.
V původní práci autoři zmiňují tři další studie, které odhadují pokles globální ekonomické výkonnosti v důsledku změny klimatu do konce století na 25 procent (2015), 7,2 procenta (2019) a 14,2 procenta (2020).
Přezkoumání této studie navíc upozornilo na problémy s kvalitou údajů o HDP na úrovni nižší než národní, které by vyžadovaly další prověření a případnou úpravu.
Pokud bychom zohlednili regionální HDP na Slovensku, došlo by rovněž ke zkreslení údajů. Jestliže má firma sídlo v Bratislavě, ale výrobní pobočky na středním či východním Slovensku, její ekonomický výkon se regionálně započítává do HDP Bratislavy. Klimatická událost, která by postihla bratislavský region, by přitom výrobu této firmy reálně neovlivnila.
Politika založená na studiích
Jak již Denník Postoj uvedl, chyby byly nalezeny ve druhé nejcitovanější klimatické studii z roku 2024. Klima se zároveň v posledních letech stalo významnou součástí veřejné politiky a hranice mezi vědou a politikou je v tomto "odvětví" stále nejasnější.
Různé studie se staly podkladem pro politické rozhodování. Mnohé z nich zároveň obsahují tzv. doporučení pro tvůrce politik, typické jsou například pravidelné závěry Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Tato politická doporučení již nepíšou samotní vědci, ale byrokratický aparát.
Například vědecko-výzkumný obsah zpráv IPCC se vždy pohybuje v intervalech a uvádí zpravidla tři scénáře možného vývoje - optimistický, střední a pesimistický.
Vědci, kteří se řídí jedním ze základních principů vědeckého přístupu, tedy otevřeností vůči zpochybňování vlastních závěrů, většinou neformulují odborné závěry jako definitivní a nezpochybnitelné.
Mediální pokrytí těchto zpráv je však v drtivé většině takové, že se vybírá pesimistický scénář, který se ještě "našlehá", aby působil až apokalypticky. Část veřejnosti začne vnímat takové zprávy jako akutní pocit ohrožení a začne od politiků požadovat radikální řešení. Kruh se uzavře - byrokratický aparát najde pro politika "vhodné" podkladové studie, politik představí "řešení" a otevře veřejnou peněženku.
A čím větší je panika a očekávaná hrozba katastrofálnější, tím spíše část veřejnosti nadšeně souhlasí s výdaji, regulacemi, omezeními nebo větší mocí úřadů. To platí nejen v otázce klimatu.
Pochybnosti musí být součástí vědy
Postupimský institut, který patří k nejrespektovanějším klimatologickým pracovištím na světě, vydal tiskovou zprávu, v níž chyby uznal. Trojice autorů původního výzkumu následně zveřejnila opravenou verzi studie.
Podle revidovaných výsledků vědci potvrzují, že klimatické změny budou mít i nadále negativní dopady na světovou ekonomiku. V polovině století má být globální hospodářský výkon o 17 % nižší, než kdyby do roku 2050 klima na ekonomiku vůbec nepůsobilo.
Změny klimatu přitom dopadnou výrazněji na chudší země, což zvýší procentuální míru poklesu, avšak ve finančním vyjádření bude dopad nižší - bohatší a výkonnější státy totiž utrpí menší ztráty (32 bilionů USD oproti původnímu odhadu 38 bilionů USD do roku 2050).
Upravená verze studie rovněž ukazuje, že předpokládané škody jsou zhruba pětkrát vyšší než potřebné investice do snižování emisí.
Skrytá sopka
Zohlednění všech dostupných a ověřitelných faktů je jedním z pilířů vědeckého výzkumu a mělo by být také základem informovaného politického rozhodování. Nedávný příklad však ukazuje, že tomu tak vždy není.
Pokud člověk není odborníkem či alespoň nadšencem do podmořské geologie, jméno Tonga mu pravděpodobně příliš neřekne. Jde o podmořskou sopku v Tichém oceánu, která naposledy vybuchla v lednu 2022. Samotný sopečný výbuch by nebyl ničím výjimečným - z globálního pohledu jde o poměrně častý přírodní jev.
Případ Tongy má však jedno významné specifikum. Její vrchol se nachází v téměř ideální hloubce okolo 150 metrů, což při erupci umožňuje uvolnit do atmosféry obrovské množství vodní páry.
Vodní pára patří k nejúčinnějším skleníkovým plynům. Na skleníkovém efektu se podílí přibližně dvěma třetinami. Pro srovnání, oxid uhličitý má podíl kolem 30 % a metan, oxid dusný, ozon a fluorované plyny dohromady zhruba 3 %.
Studie NASA z roku 2010 tento podíl upřesňuje: vodní pára podle ní ovlivňuje skleníkový efekt z 50 %, samostatně pak uvádí vliv oblačnosti (25 %), která je ovšem také převážně tvořena vodní párou. Vliv oxidu uhličitého navíc snižuje oproti dřívějším odhadům na zhruba 20 %.
Na webu NASA je k dispozici krátké video ze satelitních snímků zachycující rozsah erupce v místě výbuchu, po němž se vodní pára postupně rozptýlila po celé zemské atmosféře. NASA rovněž zveřejnila graf koncentrace vodní páry, na němž je patrný výrazný nárůst právě po erupci Tongy. Následné studie, například z Oxfordské univerzity, odhadují, že výbuch zvýšil množství vodní páry v atmosféře až o 13 procent.
S ohledem na silný skleníkový efekt vodní páry jde o objem, který by měl být zohledněn při posuzování emisí skleníkových plynů, jejich dopadů na klimatické změny a při hodnocení míry lidského vlivu na tyto procesy. Pokud je téma klimatických změn masivně komunikováno, dalo by se očekávat, že výbuch Tongy, který uvolnil do atmosféry takové množství skleníkových plynů, bude všeobecně známý.
To samozřejmě neznamená, že emise produkované lidmi jsou z hlediska klimatu irelevantní. Otevírá to však otázku, do jaké míry různé studie, z nichž vycházejí klimatické politiky a nejnověji i postup Mezinárodního soudního dvora, zohledňují přirozené, nezaviněné a neovlivnitelné jevy, které mohou mít zásadní vliv na změnu klimatu a svým působením dokážou jednorázově prakticky vymazat všechny lidské snahy o snížení emisí skleníkových plynů, jak napsal Denník Postoj.
Klima u soudu
Kromě ekonomických důsledků vyplývajících z politických rozhodnutí existují i důsledky právní, často vyplývající z žalob podaných různými občanskými sdruženími proti vládám.
Na národní i mezinárodní úrovni již několik soudů rozhodlo, že soukromé firmy či vlády některých států mají povinnost buď se zdržet jednání vedoucího k vypouštění emisí (v případě firem například kauza Shell vs. Nizozemsko), nebo přijmout konkrétní opatření ke snížení emisí skleníkových plynů.
Nedávno vydal Mezinárodní soudní dvůr poradní stanovisko k povinnostem států, v němž konstatoval, že "změna klimatu představuje naléhavou a existenční hrozbu s vážnými a dalekosáhlými důsledky".
Soudci v Haagu se přitom zabývali otázkami, které jim předložil generální tajemník OSN António Guterres na základě podnětu tichomořského ostrovního státu Vanuatu, jehož samotná existence je ohrožena očekávaným vzestupem hladiny moře v důsledku globálního oteplování a změny klimatu.
Posuzují například "povinnosti států zajistit ochranu klimatického systému a jiných částí životního prostředí před antropogenními emisemi skleníkových plynů" či "právní důsledky těchto povinností pro státy, pokud svými činy a opomenutími způsobily značné škody klimatickému systému a jiným částem životního prostředí".
Při rozhodování se soudci pochopitelně opírali také o vědecké studie, přičemž konstatovali, že "emise skleníkových plynů jsou jednoznačně způsobeny lidskou činností a nejsou územně omezené".
Ačkoli se ještě podle Denníku Postoj nejedná o definitivní rozhodnutí, většina soudců se s poradním stanoviskem ztotožnila, a lze proto předpokládat, že Mezinárodní soudní dvůr konstatuje, že státy jsou odpovědné za změny klimatu - buď jednáním zvyšujícím míru emisí, nebo nečinností v otázce jejich snižování. Takový závěr by mohl otevřít cestu žalobám mezi státy, které se cítí ohroženy změnou klimatu, proti státům, jež v minulosti vyprodukovaly nejvíce emisí skleníkových plynů, a budou požadovat odškodnění.
