Pro mnohé nejde v politice jen o názor: pokud ji člověk bere vážně a aktivně se o ni zajímá, je součástí jeho identity. Proto jde v těchto rozhovorech více než o politiku. „Střetávají se v nich hodnoty, zkušenosti, loajalita i potřeba cítit se přijímaný. Proto tyto rozhovory bývají tak křehké. Dotýkají se toho, čemu věříme, a tím i toho, kým jsme,“ vysvětlila Steigerwaldová.
ČTĚTE TAKÉ: Z hrdé země se stala kolonie, vzkázal Okamura. SPD zahájila horkou fázi kampaně
I z těchto důvodů mohou jakékoliv protichůdné názory v debatách v člověku navozovat pocit ohrožení, zvláště pokud přicházejí od blízkého člověka. „V rodinách se k tomu navíc přidává dlouhá historie vztahů zahrnující nevyslovená očekávání, staré spory nebo potřebu mít pravdu. To vše může způsobit, že se debata vyostří,“ pokračovala psychoterapeutka.
Situaci mohou eskalovat také rodinné role, které do debaty vstupují. „Rodič má často potřebu vysvětlovat a předávat rady, zatímco dospělé dítě chce projevit vlastní názor a vymezit se,“ podotkla Steigerwaldová. Taková debata pak snadno sklouzne k boji o moc a uznání, namísto toho, aby se stala skutečným rozhovorem. Psychika na takovou situaci reaguje podobně jako na jiné hrozby: zvýšeným napětím, obranným postojem, někdy i útokem.
Klidný rozhovor? Jen pokud se nesnažíte „vyhrát“
Jsou případy, kdy je lepší se rozhovoru o politice zcela vyhnout. Ve chvíli, kdy začne u účastníků stoupat hlas, rostou pocity hněvu nebo frustrace, je pravděpodobnost příjemné a obohacující debaty malá. Pokračovat má smysl, když si obě strany stále zvládají naslouchat, reagovat bez ironie, ponižování nebo osobních útoků. Ale jak dosáhnout toho, aby rozhovor skutečně proběhl v poklidu?
„Klidný a respektující rozhovor je možný, pokud si obě strany udrží vnitřní záměr nevyhrát, ale porozumět si. To vyžaduje vědomý respekt, protože v okamžiku, kdy vnímáme ohrožení vlastních hodnot, mozek přechází do obranného módu,“ sdělila Steigerwaldová a doporučila se vždy krátce nadechnout, pojmenovat si své pocity a až poté reagovat.
Jaké techniky mohou podle terapeutky pomoci?
Aktivní naslouchání – nejen mlčet, ale opravdu se snažit pochopit, jaký význam má pro druhého to, co říká. To může znamenat i pokládání doplňujících otázek: „Řekneš mi víc, proč to vidíš takhle? Zajímá mě to.“
Formulace z pozice subjektivní zkušenosti – namísto obecné, „neprůstřelné“ pravdy říkejte: „Můj názor je…“, „Já to vnímám takto… Neříkám, že je to obecná pravda.“
Pojmenování odlišnosti bez odmítnutí – „Rozumím, že to vidíš takto. Já to mám odlišně, protože…“ Tento způsob staví most, místo aby kopal příkop.
Hledání motivace za názorem – někdy není důležité, co druhý říká, ale proč to pro něj znamená tolik. Ptejte se: „Co pro tebe tato myšlenka symbolizuje?“, „Jakou zkušenost máš, že je to pro tebe tak silné?“
Obdobný přístup mění rozhovor o politice z boje o vítězství na zkoumání dvou různých životních zkušeností. Člověk sníží obranné reakce a prokáže empatii. I tak ale může být náročné vyjádřit nesouhlas bez narušení vztahu. K tomu dochází nejčastěji ve chvíli, kdy člověk cítí útok na svou identitu. Psychoterapeutka proto doporučuje:
Mluvit o sobě, ne o druhém – namísto „To je nesmysl“ zvolit „Já to vnímám jinak, protože…“. Vlastní zkušenost a subjektivní formulace dávají druhému možnost zůstat se svým pohledem, aniž by byl nucen bránit svou důstojnost.
Respektující rámec – začít a skončit ujištěním, že vztah je pro mě důležitější než názorový soulad. Například: „Neshodneme se, ale vážím si toho, že o tom spolu mluvíme.“
Validace emocí – i když nesouhlasím s obsahem, mohu uznat pocity, které za tím stojí („Rozumím, že máš strach, že… Vidím, že nás oba naše odlišné názory zraňují.“). To pomáhá snižovat napětí.
Zůstat v rovině „já“ – vyhýbat se obecným soudům typu „Tohle je jasná pravda“ a místo toho zůstat u „Moje zkušenost je…“.
Nebojte se chránit psychickou pohodu
Ne vždy se však podaří debatu vést v klidu a rozumně. Pokud druhý člověk na opačný názor zareaguje útokem nebo odmítnutím vašeho názoru, můžete klidně a s respektem navrhnout, že se o politice bavit nechcete, například větou: „Mám tě ráda a nechci, aby nás tohle téma rozdělilo. Raději se teď bavme o něčem jiném.“
Někdy je nejzralejším krokem rozhovor vědomě nezačínat. A když druhý zareaguje ukončením kontaktu, je důležité si uvědomit, že veškerá odpovědnost neleží jen na vás. Z psychologického pohledu může jít o obranný mechanismus, neschopnost druhého snést odlišnost, nebo o nevyřešené konflikty, které s daným tématem přímo nesouvisí.
V takové situaci je důležité se na chvíli zastavit a upřímně zhodnotit, zda jste komunikoval s respektem. Zároveň ale není nutné přebírat vinu za reakci druhého, kterou nemáte ve své moci. „Pomáhá zůstat otevřený a dát najevo, že vztah pro vás neskončil a dveře ke kontaktu jsou stále otevřené. Můžete třeba říct: ‚Mrzí mě, že se teď nevídáme. Až budeš chtít mluvit, jsem tady‘,“ doporučuje terapeutka z Hedepy.
Nezapomeňte však chránit svou psychickou pohodu, zvlášť pokud je druhý člověk dlouhodobě v obranném nebo útočném postoji. Nesouhlas nemusí být koncem blízkosti, pokud ho dokážete vyjádřit upřímně a s úctou. A i když blízký člověk vztah na čas přeruší, vaše vnitřní stabilita a ochota k obnově dialogu jsou vnitřní pojistkou proti zatrpklosti. Zároveň máte i vy vždy plné právo kontakt přerušit, pokud druhý člověk pravidla slušné a respektující debaty nedodržuje.
Politické rozhovory v rodině zkrátka bývají tak trochu chůze po tenkém ledě. Můžeme se toho hodně dozvědět, ale také narušit vztahy. Klíčové je uvědomit si, proč do nich vstupujete, jestli chcete přesvědčovat, nebo porozumět. Pokud k druhému přistupujete s vědomím, že vaše vztahová vazba je důležitější než výsledek debaty, máte větší šanci projít touto cestou beze ztrát. Protože i když volby jednou skončí, rodina zůstane. A s ní i šance mluvit spolu tak, abyste se navzájem slyšeli.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Babiš se vysmál požadavkům SPD na ministerstva. Na první vládě chce zrušit zelené daně
