Co má společného Theresa May, Andy Burnham, Michel Barnier, Fraçois Bayrou nebo Emmanuel Macron? Tato pětka politiků byla natolik transparentní ohledně kompromisů spojených s financováním stárnoucí společnosti, že všichni za to, ať už ze strany veřejnosti, médií, opozice, nebo všemi najednou, politicky zaplatili. Zprávu přinesl deník The Financial Times.
Posledních dvacet let britské a francouzské politiky je pohřebištěm návrhů, které by měly zpomalit neustálý růst výdajů na rostoucí populaci seniorů. A rozpočtové bilance těchto dvou zemí ukazují výsledek: veřejné výdaje na starší občany rostly rychleji než v jiných zemích (dokonce rychleji než v Česku), stejně jako poměr dluhu k HDP.
Stárnutí populace není jen problémem Británie a Francie. Státy oddělující Lamanšský průliv mají ve skutečnosti jedny z nejpříznivějších demografických parametrů v Evropě. Problém je jinde – ve způsobu, jakým se s tím oba státy vypořádaly – a v tom, jaké místo důchodci v těchto společnostech zaujímají.
V Británii jsou dva problémy. Prvním je, že obě hlavní politické strany rezignovaly na snahu přesunout část závratných nákladů na péči o seniory na ty, kdo si ji mohou dovolit.
Výdaje britského zdravotnictví a sociální péče na osoby nad 65 lety se od nového tisíciletí zdvojnásobily. Bez odpovídajícího navýšení příjmů to vede jednak k vytlačování investic do infrastruktury, jednak k růstu zadlužení.
Druhým problémem je systém zvaný triple lock, chcete-li trojí záruka pro státní důchody. Ten zajišťuje, že důchody každoročně rostou o nejvyšší hodnotu z těchto tří: míra inflace, růst průměrných mezd nebo pevně stanovených dvou a půl procent.
To znamená, že výdaje na důchody rostou rychleji než počet důchodců – a životní úroveň seniorů se zvyšuje rychleji než u zbytku populace. Výsledkem je nejen dusivý tlak na britské veřejné finance, ale i skutečnost, že dnešní děti mají větší šanci žít v chudobě než jejich praprarodiče.
Foto Matt Bennett via Unsplash
Ve Francii je situace ještě zajímavější. Francouzští důchodci dostávají od státu nejštědřejší důchody v celém západním světě (velmi podobně jsou na tom sousední Italové).
Jakákoli hrozba narušení tohoto systému vyvolává masové pobouření a odpor napříč politickým spektrem. Macronův návrh posunout věk odchodu do důchodu blíže západnímu průměru spustil celonárodní protesty.
Barnierův námět pouze o půl roku odložit valorizaci důchodů vedl k pádu vlády. Když Bayrou odmítl tyto záruky zrušit, padla vláda podruhé.
Francouzský politický analytik François Valentin navíc upozorňuje na šokující údaj: výdaje na důchody ve Francii byly v loňském roce tak vysoké, že tvořily jednu šestinu rozpočtu ministerstva obrany. Bez těchto výdajů by Francie nesplnila dvouprocentní závazek NATO na obranu.
Místo aby francouzské strany sáhly na důchodový systém, vymýšlí nové a často nesmyslné daně pro malé skupiny obyvatel. Problémem je to, že tak úzký okruh plátců nikdy nemůže vyrovnat to, co by se ušetřilo i drobným omezením důchodových výdajů.
V Británii je situace podobná. Ani ty nejodvážnější odhady výnosů z daně z majetku se nepřibližují částce, kterou stát každý rok zaplatí navíc kvůli systému triple lock. Ten prakticky garantuje, že důchody rostou rychleji než mzdy, a veřejné finance tak tlačí ještě víc ke zdi.
A že by pomohla generační obměna? Zatím ne. Voliči rádi obviňují politiky z čarování s rozpočty, ale sami se chovají, jako by důchody mohly růst donekonečna. Dříve nebo později se obě skupiny budou muset postavit čelem ke krutopřísné realitě.
The post Děti se mají hůř než důchodci. Proč v Británii a Francii rostou důchody rychleji než platy? appeared first on Forbes.
