Telefon, anonymita a pomoc. Hlavně na tom stojí Linka bezpečí, nezisková organizace, která vznikla před jednatřiceti lety v Praze primárně pro týrané a zneužívané děti. Zakládali ji Zuzana Baudyšová, Jarmila Knight a David Marx, podle vzoru britské Child Line. „Naše linka vznikla jako druhá v Evropě. Původně byla zdarma jen pro pražské děti, záhy se ale služba rozšířila i do dalších měst,“ říká ředitelka Linky bezpečí Soňa Petrášková.
V provozu je sedm dní v týdnu, čtyřiadvacet hodin denně a za celých jedenatřicet let se ani jednou nezastavila. Rozšířila se do všech měst republiky a její konzultanti a konzultantky se potkali s pestrou směsí problémů a trápení.
Ročně odbaví kolem sto dvaceti tisíc hovorů a jejich délka se prodlužuje. Zatímco dříve trvaly do deseti minut, dnes nejsou žádnou výjimkou až půlhodinové telefonáty.
„Dříve řešily děti více školu, rodiče, vztahy s kamarády, dnes je krizová linka skutečně krizová. Často k nám volají děti, které mají psychické potíže, trápí je myšlenky na sebevraždu, kdy už mají za sebou i pokusy o ni. Takových hovorů stále přibývá,“ přibližuje ředitelka.
Linka bezpečí sídlí ve vlastní budově v areálu psychiatrické léčebny v Bohnicích. Slouží na ní devět lidí plus intervizor a vedoucí směny. Všichni konzultanti musejí mít vysokoškolské vzdělání a projít kurzem krizové intervence na telefonu.
Navíc ještě musejí mít osobnostní předpoklady, musejí umět pracovat sami se sebou, aby kolikrát velmi těžké situace zvládli. „K dispozici jsou volajícím čtyřiadvacet hodin denně. Děti často volají i v noci, kdy je všude klid a na ně jejich tíživá situace více dolehne,“ popisuje Soňa Petrášková.
Zatímco dříve se stávala linka terčem testovacích hovorů, kdy děti z legrace volaly, zda jim teče teplá voda nebo jde proud, dnes už číslo vytočí hlavně proto, že potřebují pomoci.
Jsou-li v ohrožení života, snaží se intervent zjistit, kde se dítě nachází a je to také jeden z důvodů, jak hovor odanonymizovat. Takových telefonátů bylo v loňském roce kolem 230.
„Konzultanti umějí situaci navodit tak, aby volajícího přesvědčili, že je třeba říci, kde je. Pak tam posíláme buď záchranáře, nebo policii, podle toho, co si žádá situace. Většina už je ve fázi pokusu nebo silné tendence si život vzít. Často pak komunikujeme i s toxikology, protože si potřebujeme ověřit, kolik času zbývá, než dítě přestane komunikovat a upadne do agonie,“ přibližuje ředitelka.
Zpětnou vazbu ve většině případů pak nedostávají a ani to není podle Soni Petráškové žádoucí. „Občas se ozve záchranář nebo sociální pracovníci, ale naše služba je anonymní. Navíc, pokud se dítě nepodaří zachránit, byl by to pro našeho konzultanta velký nápor na psychiku.“
Na Linku se mohou obrátit děti až do šestadvaceti let s jakýmkoli tématem. Přesto jim vévodí sebevražedná tematika, deprese, úzkosti, panické ataky, sebepoškozování.
Přibylo rovněž diskusí ohledně vlastní identity, kyberšikany, bezpečného prostředí na internetu. Pro dospělé pak funguje Rodičovská linka. Tu mohou využít jak rodiče, tak příbuzní, nebo třeba sousedé, kteří mají podezření, že nějakému dítěti hrozí nebezpečí.
Organizace má navíc i celou škálu preventivních programů, s nimiž vyjíždí i do škol a snaží se o větší edukaci.
Linka bezpečí je coby nezisková organizace částečně placená státem. Od něj dostává padesát procent rozpočtu, který je kolem sedmdesáti milionů korun. Druhou půli si musí sehnat sama. Pomáhají v tom dárci, sponzoři či partneři.
Proč se na Linku bezpečí obracejí více dívky? Jak mohou pomoci kamarádi? Jak veřejnost? Co s dětmi způsobil covid? A kam se se chce Linka ještě rozšířit? Odpovědi uslyšíte v dalším díle podcastu Jak být lepší.
The post Dříve řešily děti školu a vztahy. Dnes myslí na sebevraždu, říká šéfka Linky bezpečí appeared first on Forbes.
