Co konflikt mezi Izraelem a Íránem znamená pro válku na Ukrajině?
Viděli jsme, že třeba na nedávném setkání G7 v Kanadě, které mělo být věnováno i Ukrajině, se první den řešil především izraelský útok na Írán. Ukrajina se tak ocitla na vedlejší koleji. Dokonce došlo k tomu, že Donald Trump předčasně odešel, protože nechtěl pokračovat v diskusi o dalších tématech. To jen potvrzuje, že v rámci mezinárodních fór, jako je G7, je Ukrajina postupně odsunována do pozadí.
ČTĚTE TAKÉ: Drama během přistání v Řecku: Letadlo zavadilo křídlem o plot, cestující popsali děsivé chvíle
Zároveň už jsme byli svědky toho, že Ukrajina na jaře nedostala slíbené náboje do systémů protivzdušné obrany Patriot, a to ani v době intenzivního ostřelování ze strany Ruska. A nyní je celkem jasné, že Izrael bude tyto systémy potřebovat ve velkém množství, protože je právě začal masivně používat. V praxi to znamená, že to, co nutně potřebuje Kyjev, teď jednoduše nedostane – zkrátka proto, že Izrael má prioritu. To se týká hlavně zbraňových systémů, které mají pouze Spojené státy, a jejich omezený počet znamená, že každá podobná krize ovlivňuje schopnost Ukrajiny se bránit.
K tomu přistupuje i problém dvojího metru – oslabuje se argument, že mezinárodní společenství podporuje Ukrajinu, protože brání své území v souladu s mezinárodním právem. Když nyní dochází k přehlížení izraelského porušení téhož práva, zpochybňuje to konzistentnost západní politiky a podkopává důvěru v její legitimitu.
A nakonec, pokud by došlo k další eskalaci konfliktu mezi Izraelem a Íránem, je velmi pravděpodobné, že poroste cena ropy – a to by v důsledku ekonomicky posílilo Rusko. Z tohoto pohledu je tedy poslední vývoj pro Ukrajinu skutečně velmi nepříznivý.
Takový vývoj by mohl vést k masivní vlně uprchlíků z Íránu.
Další riziko, které může destabilizace regionu přinést, představuje spuštění nové migrační krize v Evropě. Hrozí podle vás v tomto případě?
Ano, i to je samozřejmě možnost. Pokud dojde k útokům na desetimilionové město, které připraví obyvatele o základní podmínky k obživě nebo přežití, může to mít velmi vážné následky. Nemluvě o tom, že by mohlo dojít i k útoku na jaderná zařízení, což by mohlo kontaminovat část území – a bohužel to už dnes skutečně patří do reálného okruhu možností.
Takový vývoj by mohl vést k masivní vlně uprchlíků z Íránu. Ostatně masová migrace byla důsledkem i předchozích válek v regionu. Pokud by se konflikt dále rozšířil, je tento scénář velmi představitelný.
Trump o úderu na Írán možná věděl
Donald Trump řekl, že do dvou týdnů oznámí, zda se Spojené státy do konfliktu zapojí. Co by případné vstoupení USA do bojů mezi Izraelem a Íránem znamenalo?
Nyní přesně nevíme, jaká je role USA. Víme pouze, že Spojené státy pravděpodobně logisticky podporují útoky, ale přímá účast zatím potvrzena nebyla. V americkém tisku se objevila informace, že blízcí spolupracovníci Donalda Trumpa vyjádřili pochybnosti ohledně efektivity možného útoku – zejména s ohledem na účinnost použití vysokotonážní bomby proti nejlépe chráněnému komplexu ve Fordo, který je hluboko pod zemí. Není vůbec jisté, že by takový útok byl vojensky proveditelný.
Z toho vyplývá, že Spojené státy skutečně zvažují především možnost zničení konkrétních jaderných zařízení. To by odpovídalo i Trumpovu prohlášení na summitu G7, kde naznačil, že chce „ukončit celou tu záležitost“, což pravděpodobně znamená zrušení íránského jaderného programu.
Plánovaný útok na Fordo by ale přesto nebyl jednoduchý. Pravděpodobně by musel být veden z britských základen, což by do celé věci zapojilo i Velkou Británii. To by bylo problematické, protože agrese obecně, a útok na jaderná zařízení obzvlášť, jsou z hlediska mezinárodního práva nelegální. Británie by se tím také stala součástí agrese. A zároveň by (americké) bombardéry musely nad cílovou oblastí operovat delší dobu, čímž by se vystavily zbytkům íránské protivzdušné obrany. I z těchto důvodů si USA, respektive Donald Trump, pravděpodobně kladou otázku, zda se takový zásah vůbec vyplatí.
Zůstává ale otázkou, jestli by se útok omezil pouze na jaderná zařízení. Historicky víme, že letecké údery bývají rozsáhlejší, než jaké byly jejich původní cíle – armády nechtějí dovolit, aby se samy staly terčem, a proto se preventivně ničí širší spektrum cílů. Írán by pak měl legitimní důvod k útokům na všechny zapojené země, tedy nejen na Izrael, ale i na USA nebo Velkou Británii.
(Trumpova) rétorika se postupně radikalizuje – začíná mluvit o tom, že Írán nesmí za žádných okolností vlastnit jaderné zbraně a stále více se vymezuje vůči samotnému íránskému režimu.Potom by bylo na Íránu, jak vyhodnotí závažnost případného amerického zásahu. Co bude považovat za legitimní důvod k odvetě a v jakém rozsahu. A právě tady leží klíč k možnému masivnímu rozšíření konfliktu a jeho eskalaci.
Dříve jste zmiňovala, že Izrael spoléhá – nebo přinejmenším spoléhal – na zapojení USA. Nechá se Trump izraelským premiérem Benjaminem Netanyahuem „přemluvit“?
To samozřejmě přesně nevíme. Na druhou stranu, řada komentátorů, které sleduji, se domnívá, že Donald Trump sice o útoku věděl, ale sám jej přímo neschválil nebo se na rozhodování přímo nepodílel. Zda to tak skutečně bylo, nevíme, ale podle některých analýz se k podpoře útoku nechal postupně dotlačit.
Je patrné, že se jeho rétorika postupně radikalizuje – začíná mluvit o tom, že Írán nesmí za žádných okolností vlastnit jaderné zbraně a stále více se vymezuje vůči samotnému íránskému režimu. Tu změnu tónu bych přičítala velmi promyšlené a přesvědčivé komunikaci ze strany Benjamina Netanjahua, který – je třeba uznat – zkušeným rétorem a politickým stratégem.
Na druhou stranu, i přes veškeré Trumpovo mlžení – ve smyslu „rozhodnu se, nerozhodnu se, uvidíme“ – si nemyslím, že by rozhodnutí záviselo pouze na něm. V rozhodovacím procesu hrají roli i další politické a vojenské instituce, které do toho vstupují. Navíc i v samotném táboře kolem Trumpa panují rozpory. Část jeho příznivců, takzvané MAGA hnutí, je silně proti zapojování USA do nových válek.
Česko je na úplném extrému
Pokud se teď z USA přesuneme do Evropy, jak se v ní za poslední týdny a měsíce posunulo vnímání Izraele?
Řekla bych, že situace se výrazně proměnila. Když 7. října došlo k neospravedlnitelnému útoku na izraelské civilisty, celá Evropská unie se jednoznačně postavila na stranu Izraele. Jak se však stupňovaly izraelské útoky v Gaze, často nerozlišující mezi vojenskými a civilními cíli, začaly některé evropské státy vyjadřovat otevřenou kritiku tohoto postupu. Nejvýrazněji to byly Španělsko a Irsko.
Zároveň se profilovala skupina zemí, které Izrael podporují bez výhrad – mezi ně patří Česká republika, Maďarsko, Rakousko a donedávna i Německo. Zbytek států EU zůstával spíše pasivní a k dění v Gaze se nijak zásadně nevyjadřoval.
Obrat přišel na podzim loňského roku, kdy nizozemský ministr zahraničí – a to je zajímavé, protože Nizozemsko patřilo tradičně mezi spojence Izraele – navrhl revizi asociační dohody mezi EU a Izraelem. Ta představuje rámec pro výhodné obchodní vztahy, přičemž EU je největším dovozcem izraelského zboží. Nizozemský ministr k tomu přistoupil kvůli pokračující destrukci Gazy, závažným porušením lidských práv a podezřením na válečné zločiny.
Posledním klíčovým momentem pak bylo lednové příměří, které Izrael v březnu ukončil. Od té doby navíc neumožňuje vstup humanitární pomoci do Gazy a v posledních týdnech ji používá k vojenským cílům, což představuje naprostou radikalizaci postupu, který už nelze ničím ospravedlnit. Paradoxní je, že právě toto pondělí se měla Evropská rada sejít a projednávat nizozemský návrh na omezení asociační dohody s Izraelem, který podpořilo 17 států EU. Útok na Írán však toto téma zcela přehlušil a pravděpodobně jej i na čas odsunul ze stolu.
Jsme v těchto otázkách jednoznačně nejstálejším a nejradikálnějším podporovatelem izraelské vlády ze všech evropských států.Podobný posun vidím i teď: První reakce evropských lídrů na izraelský útok byly navzdory porušení mezinárodního práva vesměs podpůrné, ale postupně – jak ukazují vyjádření Emmanuela Macrona a dalších – začíná převažovat opatrnost a výzvy k diplomatickému řešení.
Jak jste řekla, Česko patří k silným podporovatelům Izraele. Kde se tedy nachází ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi?
Česko je na úplném extrému. Podporujeme Izrael a je třeba rozlišit, jak to formuloval prezident (Petr) Pavel, tuto podporu od bezvýhradné podpory konkrétní izraelské vlády. A právě v tom spočívá problém: Česká vláda v posledních měsících bezpodmínečně podporuje všechny kroky izraelské vlády, aniž by se jakkoliv veřejně kriticky vymezila vůči jejímu velmi tvrdému postupu vůči civilnímu obyvatelstvu, především v Gaze.
Zároveň Česká republika patřila k několika málo zemím, které opakovaně hlasovaly proti rezolucím Valného shromáždění OSN. Šlo například o návrhy příměří a rezoluce týkající se konce okupace. Česko rovněž dlouhodobě blokovalo společná prohlášení Evropské rady o příměří či sankcích proti izraelským extremistům.
Jsme v těchto otázkách jednoznačně nejstálejším a nejradikálnějším podporovatelem izraelské vlády ze všech evropských států. A to i za cenu popření principů mezinárodního práva. Izrael má přitom v Evropě i jiné klíčové spojence, například Německo, které také vyjadřuje podporu, dodává zbraně, staví se na stranu Izraele – když ale přijde na hlasování v OSN o základních právních principech, většinou se alespoň zdrží. Kancléř (Friedrich) Merz také začal vyzdvihovat neospravedlnitelnost izraelského postupu proti civilistům.
Neizolují se tímhle „extrémním“ postojem Češi od svých mezinárodních partnerů?
Izolujeme se a zároveň jsme opakovaně blokovali společné postoje evropských institucí. Když kritizujeme Maďarsko za to, že blokuje rozhodování Evropské rady například v otázkách sankcí vůči Rusku, činíme tak velmi hlasitě a důsledně. Ale ve vztahu k Izraeli děláme v zásadě totéž – a tam už se žádná kritika neozývá.
Vysvětluji si to tak, že naše vláda se v zásadě profiluje jen v jediné zahraničněpolitické oblasti, v níž se jí podařilo získat domácí i mezinárodní uznání – a to je podpora Ukrajiny. Ale problém vidím v tom, jakým způsobem tu podporu rámuje. Pokud bychom ji stavěli na respektu k mezinárodnímu právu, bylo by to naprosto správné. Jenže mám pocit, že v našem prostředí je ta podpora spíše motivována anti-ruskými postoji než právními principy. Vláda tím vytváří narativ boje „Západu proti Východu“, jakéhosi střetu civilizací.
A tento přístup pak přenáší i na izraelsko-palestinský konflikt. Vláda vnímá Izrael jako „západní stát“ a Palestince jako „východní hrozbu“.
Je ještě nějaký aspekt, na který jsem se neptala a který hraje v případě konfliktu mezi Izraelem a Íránem podle vás důležitou roli?
Osobně jsem dlouhodobě překvapená tím, jak velká je neschopnost částí evropské veřejnosti vidět legitimní zájmy a práva jiných lidí než těch, se kterými se kulturně nebo historicky snadno ztotožníme. Máme tendenci vnímat ty druhé – Íránce, Palestince nebo třeba Syřany – jako zcela odlišné, jako někoho, koho si nedokážeme představit jako sobě rovného.
Například o Íránu si málokdo v Evropě představí, že jde o kulturně, vzdělanostně i průmyslově vyspělou zemi, jejíž obyvatelé produkují mimořádné množství kvalitního umění a mají samozřejmě právo na vlastní způsob existence a sebeurčení. Tahle neschopnost vidět lidi mimo náš „dovolenkový okruh“ jako sobě podobné, jako lidi se srovnatelnými zájmy, životními zkušenostmi i hodnotami, to je něco, co nám chybí.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Útok na norskou ambasádu: V Tel Avivu u ní explodoval granát. Izraelský ministr čin odsoudil
