Ve Franzovi se ukrývá hned několik různých filmů, což k tajnosnubné literární hvězdě na první pohled sedí. Roztříštěnost očekávaného snímku režisérky Agnieszky Holland ale nelze jen omlouvat neproniknutelností protagonisty, jehož dílo je „zamčené”, jak tady zazní.
Vzali mi ticho, říká v novém filmu režisérky Agnieszky Holland Franz Kafka, do jehož pracovny nahlíží hladové oči, snad aby celosvětovou literární ikonu rozsekli, takzvaně vyřešili. Holland takové ambice zjevně nemá, přesto by ale podobným povzdech Kafka dost možná pronesl nad jejím filmovým „kaleidoskopem”.
Nejprve dobré zprávy. Holland jeden z nejobnošenějších žánrových kabátků, totiž historický životopis, po celé dvě hodiny stopáže s mimořádně sympatickou vervou obrací naruby a nevynechá při tom ani tu nejskrytější náprsní kapsu. I když se musí smířit s tím, že některá z nich je v případě Kafky zašitá.
Lineární vyprávění tedy ustupuje výjevům, v nichž se hned od první scény Kafkovo pražské dětství přirozeně mísí s dospělostí, v níž například spisovatel poprvé veřejně čte svoji povídku V kárném táboře, což režisérka se scenáristou Markem Epsteinem umně prolínají přímo s její krátkou adaptací, v níž vražedný stroj jehlami trestá provinilého vojáka.
To ale není zdaleka všechno. Snové scény střídají třeba promluvy postav, které boří takzvanou čtvrtou stěnu a s pohledem do kamery Kafku „rozplétají”. Režisérka jde ale ještě dál. Konkrétně do současnosti, v níž už se neřeší komplikované vztahy Franze s otcem či s ženami, ale jeho globální kulturní otisk.
Dav desítek statistů v dobových kostýmech na Karlově mostě, jímž se ještě před chvíli prodíral Franz v úsporném podání Němce Idana Weisse, tak najednou střídají turisté, kteří se chtějí slunit u Vltavy přesně tam, kde po plavání lehával Kafka, případně se v centru Prahy usazují v Kafkově burgrárně. Co na tom, že idol byl vegetarián.
Tvůrci tedy mají správně velké ambice, problémem však je, že se před vámi obrazy v tomhle kaleidoskopu jen míhají, aniž by zanechaly výraznější otisk. Holland skáče z lokace do lokace, od postavy k postavě, ze snu k realitě, takže nemá vůbec žádnou šanci budovat ve filmu jakékoliv napětí, vzbuzovat zájem o charaktery, zkrátka to celé gradovat.
Nepříjemným vyústěním tohoto přístupu je logicky exaltovanost každé druhé scény, která musí být sama o sobě dramaticky vyhrocená, ukončená, chcete-li, protože nemá větší návaznost na předchozí nebo následující dění. To je poněkud komplikace, protože zde místy vystrkuje růžky i onen „klasický” biopic, v němž nás mají zasáhnout kafkovské rodinné peripetie i kruté dějinné zlomy.
V lecčems sympaticky unikavý, jinde zas přespříliš doslovný Franz tak zcela nečekaně připomíná hrabalovskou adaptaci Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále, kde se za sebou také skládaly velkolepé symboly v efektních obrazech, v nichž se kolem neznámého zahraničního herce také rojilo množství českých hvězd, jejichž úkolem bylo často jen utrousit nějaký bonmot.
V případě Franze tvůrci určitě mohou říkat, že si v něm každý najde „to svoje”, ve finále tím ale trochu zastírají nedotažený, roztříštěný koncept.
The post Franz je raut z Kafkova života. Hlavní chod mu ale chybí appeared first on Forbes.
