Vyrůstal mezi štětci, papírovými loutkami a vůní dědovy dýmky. Dnes Martin Pávek otevírá veřejnosti svět svých prarodičů – vyhlášené autorky dětských knih Daisy Mrázkové a malíře Jiřího. V garáži proměněné v galerii uchovává jejich odkaz i křehkost dětství, kterou uměli přenést do svých děl.
Když se jí v dětství ptali, co si přeje za dárek, pokaždé odpovídala: barvičky a blok. „Do toho jsem kreslila obrázky a psaníčka. Mamince jsem je podávala přes stůl. Byla psaná česky – já je sotva sesmolila, ona sotva přečetla,“ vzpomínala v pořadu Osudy, vydaném před lety na Vltavě, sama spisovatelka a ilustrátorka Daisy Mrázková na své dětství.
Autorka mimo jiné oblíbené dětské knihy Můj medvěd Flora jej prožila v Praze dvacátých let v rodině českého krejčího a britské švadleny.
„Při vzpomínce na babičku se mi vybaví nedělní oběd. Prarodiče nám tehdy, kromě toho, že se nás urputně snažili učit anglicky, hrávali pohádky s vlastnoručně vyrobeným loutkovým divadlem,“ líčí naopak vzpomínky na vlastní dětství s babičkou Daisy Mrázkovou její vnuk Martin Pávek.
Nejraději měl tu s myslivcem. „Děda v ní vždy nafoukl a praskl prázdný papírový sáček od mouky. Aby napodobil výstřel z pušky,“ vypráví muž ve středním věku tichým a rozvážným hlasem.
Pávkovým vyprávěním o tuzemském páru umělců Daisy a Jiřím Mrázkových prostupuje bytostná pokora, jež je současnému správci jejich odkazu vlastní.
„Kreslila jsem od nejranějšího dětství a vždycky jsem chtěla malovat. Roku 1942 se mi podařilo se dostat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, ale byla válka a Němci školu brzy zavřeli,“ napsala ve své stručné biografii spisovatelka a ilustrátorka Daisy Mrázková.
Ke studiu už se nikdy nevrátila, válku přečkala na Vysočině. Ještě v roce 1945 porodila svou první dceru Veroniku, matku přede mnou sedícího Martina Pávka. S jeho dědečkem – někdejším českým malířem a svým budoucím chotěm o otcem tří dětí – se Mrázková seznámila právě na UMPRUM.
Foto se svolením Martina Pávka
Z dětství si Pávek vybavuje i dědečkův ateliér. „Plátna, štětce a barvy byly zahalené kouřem z dědovy dýmky,“ popisuje. Ateliér sídlil nejprve na pražské Letné a později v Nuslích, ve čtvrti, kde Mrázkovi vychovali své děti a kde nakonec i dožili. Na malířská plátna kreslila své snové chaotické abstrakce i Daisy Mrázková. Skrze péči o děti a domácnost však vždy pracovala výhradně z domova.
Autorka dětských knih Daisy Mrázková zemřela v roce 2016, osm let po smrti svého muže. Jejich vnuk nejprve nevěděl, co si se vší pozůstalostí slavných prarodičů počít. Dílo uložil do depozitáře a vyčkával, zvažoval, co s ním. „Pak přišla pandemie, svět se zastavil. Se ženou jsme v tom viděli příležitost pro znovupoložení si otázky, co s dědictvím dál,“ líčí Pávek.
Jeho babička si přála, aby obrazy jejího manžela skončily v galeriích. Pávek se její přání snaží splnit. Avšak sbírku děl Jiřího Mrázka se mu dosud do žádné galerie umístit nepodařilo.
„A tak jsem se nakonec rozhodl zřídit svou vlastní galerii,“ vypráví muž. „Když jsou v Paříži výstavní prostory byť s jediným obrazem na každém rohu, proč bych nemohl mít malou galerii i já?“ ptal se sám sebe Pávek.
Se svou ženou tak před pár lety zřídil výstavní prostor přímo ve svém domě v bývalé garáži. Auto v ní nikdy neparkoval a dílnu s posilovnou, jejíž účel do té doby prostor plnil, s radostí proměnil ve výstavní sál, kde je dnes výběr z tvorby Mrázkových dostupný širší veřejnosti a galeristé si zde mohou jednoduše domluvit zápůjčky děl.
Do Galerie Mrázek se stačí objednat. Otevírací doba tu neexistuje a nedávní návštěvníci nakonec zůstali až do půlnoci. Byla to dvojice, která se na autorku dětských knih do mimopražské galerie v garáži rodinného domu přijela podívat až z Japonska.
„Paradoxně jsou to právě Japonci, kde se světově knihy mojí babičky tak uchytily,“ vysvětluje Pávek. A dodává, že když se mu se ženou podařilo posmrtně vydat knihu Mrázkové Akvarel pro nejmenší, jakési velkoformátové ilustrované omalovánky doplněné o básničky, o výtisk je oslovilo i jedno tokijské knihkupectví.
Zájem Japonců o babiččino dílo přikládá Pávek její přítelkyni, která byla původem z Japonska. Ta Mrázkové patrně v rodné zemi prošlapala cestu na tamní knižní trh.
Na ten tuzemský si ji proklestila sama, když jí Albatros v polovině minulého století vydal dětskou knihu Neplač, muchomůrko, kde autorka v autofikčních příbězích i ilustracích nechává ožívat vlastní představivost a sny. Debut získal první cenu Albatrosu. „Neměli ji totiž komu dát, nesmělo se nic psát, všechno bylo zakázaný,“ vylíčila v pořadu Osudy autorka narážejíc na tehdejší cenzurní prostředí.
Foto se svolením Martina Pávka
Foto se svolením Martina Pávka
„To patří do období Daisyna dětství v Modřanech. Divný svět – ano, ve sklepě v lesovně bydleli netopýrci a Kateřina (hlavní postava knihy, autorčino alter ego, pozn. red.) tam skutečně chodila pro zelí nebo brambory,“ popsala písemně vlastní vzpomínky na knihy své matky autorčina dcera Veronika Pávková, matka muže, jenž mi celý rodinný příběh vypráví.
Avšak kromě publikovaných knížek mnohé zůstaly dosud nevydané, „v šuplíku“. Některé se Mrázková snažila vydat sama, nejednou jí však publikaci znemožnily dobové společenské poměry a totalitní cenzura.
Pávkovi se posmrtně podařilo vydat už dvě babiččiny knihy. V obou případech šlo o knihy, kdy se dochoval celý zhotovený prototyp. Kromě zmíněných omalovánek se jedná o loni vydanou knihu Kuk – knížka pro miminko, oceněnou Zlatou stuhou.
Na útlém sešitku s různobarevnými barevnými a tu a tam perforovanými stránkami je zajímavé, že provedení i rady Mrázkové rodičům nejednou připomínají současné trendy podložené mnohými výzkumy ve výchově dětí. „Udělejte mu (dítěti, pozn. red.) jednoduché hračky, které by mohlo samo uvádět v pohyb,“ doporučuje například autorka.
Vydávání knih se tak vyjma galerie stalo ústřední činností, jíž se dnes manželé Pávkovi věnují. „Mezi texty jsme mimo jiné objevili i jeden, který bych se nezdráhal nazvat druhým dílem knihy Můj medvěd Flora,“ připouští Pávek.
Knížky se jim daří vydávat samonákladem. Akvarel pro nejmenší vyšel díky podpoře ministerstva kultury, Státního fondu kultury i městské části Prahy 2.
Dosud nevydané knihy Mrázkové, napsané na stroji, a nezřídka dovedené do finálního tvaru oné podomácku zhotovené knihy, spolu s obrazy obou prarodičů ale nebyly tím jediným, co Pávek v pozůstalosti objevil.
„Ve staré lodní truhle na mě najednou vykouklo i ono loutkové divadélko. Vybavilo se mi tolik dětských vzpomínek,“ připouští Pávek. Kromě divadla nalezl dokonce celou složku scénářů k pohádkám, jež Mrázkovi hrávali svým vnoučatům.
„A nejen to, babička byla tak psavá, že dokonce sepsala i celou, a samozřejmě nikdy nevydanou, knihu, jak s dědou jednotlivé pohádky vymýšleli, chystali a jak se na ně připravovali. Jakési příběhy ze zákulisí tvorby,“ odvíjí příběh o vlastní rodině Pávek a dodává, že v tomto případě si není jistý, zda by to zajímalo i někoho jiného než vlastního vnuka Daisy Mrázkové.
Když jsou v Paříži výstavní prostory byť s jediným obrazem na každém rohu, proč bych nemohl mít malou galerii i já?
Ony mažoretky a vyrobené divadélko se však před dvěma lety staly součástí interaktivní výstavy k nedožitému stému jubileu ilustrátorky a spisovatelky. Pávek expozici uspořádal ve spolupráci s dětskou galerií Sladovna Písek v jižních Čechách. A v nadcházejícím roce plánuje další dvě.
„Ředitel galerie Adam Langer byl trochu zaskočený. Přesvědčoval jsem ho, že mi nevadí, když si s divadlem budou děti na výstavě hrát a když se něco trochu poničí,“ popisuje vnuk Daisy Mrázkové.
Muž, jenž dětství prožil s dědou a babičku Mrázkovými, totiž věří, že závady lze opravit, ale že je lepší, když si s ručně vyhotovenými loutkami bude i nadále někdo hrát, než když zůstanou ležet ladem – bezpečně uložené v depozitáři.
Ředitel Sladovny Písek tehdy vsadil na kompromis. Děti si s mažoretkami na výstavě skutečně mohly pohrát, předtím si ale musely nasadit bílé rukavice. Onen obřadní rituál je motivoval zacházet s více než půl století starými hračkami opatrněji, obřadněji.
Obdobně jako s odkazem Mrázkových zachází sám Martin Pávek. Uctivě a s pokorou, ale zároveň snahou jej v českém povědomí co nejvíce uchovat a šířit. Ať už jde o laskavé příběhy a snové obrazy Mrázkové, či o přísné geometrické abstrakce Jiřího Mrázka.
The post Galerie v garáži a nový život knih. Vnuk pečuje o odkaz Daisy a Jiřího Mrázkových appeared first on Forbes.
