V sobotu večer došlo v Brně-Bystrci ke konfliktu několika lidí. Jeden muž pak vytáhl nůž a dva přítomné zranil. Jeden z napadených později zemřel. Útočníka zadrželi policisté a čin vyšetřují jako vraždu.
To jsou základní fakta, která během víkendu k případu uvolnili kriminalisté.
Etnicitu a národnost aktérů podobných činů policie zveřejňuje opravdu jen ve výjimečných případech. Kriminalisty by totiž podle teoretických pravidel nemělo při vyšetřování násilných činů zajímat, jakou barvu pleti dotyční měli, co mají v cestovním pase a ke kterému náboženství či politické straně se hlásí. To se ale bavíme o ideálním scénáři, kdy policie a později státní zastupitelství a justice ke každému případu přistupují ve stylu „padni komu padni“. Jenže realita bývá jiná. Ovlivněná řadou faktorů, které do vyšetřování vstupují.
Co se objeví na Facebooku, může být pravda. Ale nemusí
Žijeme ve světě moderních komunikačních kanálů, kdy se jakákoliv informace (i spekulace) šíří velmi rychle. Už v sobotu večer se proto na sociálních sítích objevují tvrzení, že mrtvý muž byl Rom a osoba s nožem je Ukrajinec.
Prací novináře mimo jiné je podobná tvrzení ověřit (či vyvrátit) a případně zasadit událost do širšího kontextu. Už sobotní večer a dění na sociálních sítích napovídají, že v tomto případě bude kontext mimořádně citlivý a politicky třaskavý.
Bude se posuzovat každé slovo, které k případu vypustí policisté, novináři, politici, romští předáci či aktivisté starající se o ukrajinské běžence. Řada lidí bude mít potřebu mluvit, aniž by znali kontext, fakta, motiv...
Motiv totiž neznáme. V tuto chvíli policisté shromažďují svědecké výpovědi a hledají další svědky, kteří by jim pomohli rozklíčovat, proč jeden muž vytáhl nůž a druhý zemřel. Motiv neznají ani kriminalisté, jeho znalost ovšem bude zásadní. Důvod, proč jeden muž bodl druhého, totiž rozhodne o tom, jak budou čin klasifikovat vyšetřovatelé a jak bude případ předán státnímu zástupci a později soudu.
Část lidí na sociálních sítích volá, že „to byla odporná vražda“. Další část tvrdí, že se muž s nožem „přeci jen bránil“. To ale fakta nejsou. To jsou výkřiky v emocích. Na skutečná fakta si musíme ještě počkat.
Jsou ale lidé, kteří nečekají. Do veřejného prostoru vytrubují to, co jim řekl kamarád, co viděli na internetu, co jim sdělil bratranec, který prý šel náhodou kolem...
Jeden z výrazných hlasů, který měl potřebu promluvit, patří romské zpěvačce Lucii Bikárové. Její emotivní prohlášení by se dalo stručně shrnout tak, že Ukrajinci se v Česku chovají hrozně, vyvrcholilo to vraždou a prezident Petr Pavel ani premiér Petr Fiala (ODS) s tím nic nedělají.
To je tak břitká zkratka, že dokonce i někteří členové romské komunity Bikárové vzkázali, že takto tedy ne, že kolektivní vinu nelze v emocích házet na všechny, kteří nemají český pas a že by nejen Bikárová měla zvažovat slova, než něco vypustí na internet.
Bikárová (a nejen ona, její jméno je ale v tuto chvíli hodně vidět) by prostě v těchto dnech měla na jazyku pečlivě poválet každé slovo. A měla by pamatovat, že při vyšetřování každého trestného činu je ve hře i možnost, že případ bude nakonec uzavřen jinak, než se v první fázi zdálo. Když neznáme tvrdá data, měli bychom mlčet, zejména tehdy, pokud náš hlas je společensky významný. Což hlas Bikárové v romské komunitě je.
Kdo by naopak mlčet neměl, jsou politici. Ti by měli nejen mluvit, ale hlavně konat. V Brně totiž zůstal na zemi ležet krvácející Rom a nad ním stál s nožem Ukrajinec. To je případ, který vymlčet nepůjde. To je případ, kdy nebude stačit vytřepat z rukávu fráze o tom, že „je škoda každého mladého života a posíláme soustrast rodině“.
Veřejnosti totiž nebude stačit ujištění brněnské primátorky Markéty Vaňkové (ODS), že jí to hluboce zasáhlo a je jí to líto. Bude chtít znát konkrétní kroky, jaké vedení města podnikne, aby se nic podobné nikdy neopakovalo a jak magistrát hodlá zmírnit nenávistnou atmosféru, která se moravskou metropolí šíří.
Žádný slušný a normální člověk totiž nechce, aby na ulici tekla krev. A politickým představitelům důvěřujeme, že nám toto zcela základní lidské přání pomohou zajistit. Pokud zjistíme, že někteří politici toto neumí nebo jim to nepřijde důležité, tak jejich působení ve veřejných funkcí postrádá smysl.
