Před 20 lety si Leoš Pohl a Jan Jurka všimli, že Češi už jsou přesyceni hollywoodskými trháky. Že si místo Ramba nebo Komanda zase pustí spíš něco s Menšíkem, Bohdalovou nebo Marvanem.
ČTĚTE TAKÉ: Exkluzivní zpověď reportérky Valerie. Tajně jsem byla v sektě gurua Járy. Mám prý šest háčků
Přesně tak začalo vysílání stanice CS Film.
„A lidem se to skutečně zalíbilo. Postupně jsme se dostávali nejen k více divákům, ale i k více operátorům. Do portfolia jsme přidávali i přidružené televizní stanice a dostali se až k 800 tisícům odběratelů,“ popisuje programový dramaturg Michal Hejč. „Zájem o nás nadále roste. Poznáte to třeba na sociálních sítích – na Facebooku máme už 235 tisíc sledujících, to je parádní číslo. Povedlo se to i díky zlomu z roku 2019, kdy jsme se stali součástí velké mediální společnosti JOJ Group. Přineslo to větší profesionalizaci, modernější technické vybavení, lepší akviziční politiku. Dostali jsme se díky tomu k více titulům.“
Napovídá úspěch sázky na starší filmy, že jsme hodně nostalgickým národem?
Těžko říct, třeba mladé generaci už do hlavy nevidím. Naši diváci ale většinou spadají do věkové skupiny 25-65 let. A u nich se dá připustit, že nostalgičtí asi budou. Můžeme se samozřejmě bavit o tom, z čeho ta nostalgie pramení. U hodně z nich to jistě bude proto, že s láskou vzpomínají na doby, kdy byli mladí. Pro jiné je pořád obrovským lákadlem výjimečná herecká garnitura, kterou jsme tu kdysi měli: Rudolf Hrušínský, Vladimír Menšík, Radoslav Brzobohatý, Jiří Sovák… A ano – asi by se našlo i pár takových, kterým se stýská po bývalém režimu. Pár, moc ne. My do toho každopádně politiku netaháme, vůbec nám o ni nejde.
Budovatelský film z 50. let ale klidně pustíte.
Ano, klidně. Původní myšlenka CS Filmu byla totiž i vzdělávací. Chtěli jsme lidem ukázat, jací jsme v průběhu času byli. Co se tu točilo. A zajímavé filmy přece vznikaly jak za protektorátu, tak i v 50. letech: v prvním případě můžeme jako symbol zmínit Přednostu stanice, ve druhém třeba Krále Šumavy – nezpochybnitelnou propagandu, zároveň ale i velmi kvalitní řemeslo. Ano, hodně snímků bylo zabarvených dobou svého vzniku. Podle nás ale nemá cenu předstírat, že to tady nikdy nebylo. Že se to nestalo, nenatočilo. Je to součást naší historie. Dokonce k těm filmům ani nepřidáváme žádná vysvětlení, upřesňující titulky, varování před propagandou. Ne. Necháváme to na lidech, nepodceňujeme je.
Máte narýsovanou čáru, za kterou byste už nešli?
U filmů z komunistické éry ne. Příkladem filmu, u kterého to už může být trochu na pováženou, je třeba Hroch z roku 1973. Tvůrci se v něm s pomocí bizarního mluvícího hrocha pokoušeli zdiskreditovat pražské jaro a Alexandra Dubčeka. Je to nejen propagandistické a nekvalitní, ale i velmi divné. Za vyloženě obludné, jako některé věci natočené za druhé světové války, bych to ovšem přesto neoznačil. I sledování tohoto snímku vám může něco zajímavého sdělit. Vámi zmíněná čára je pro nás tedy patrná spíš v případě protektorátní tvorby. Tam se mi dvakrát stalo, že už mi filmy z Národního filmového archivu zakázali vysílat, protože to ohledně nacistické propagandy zacházelo příliš daleko. Já bych rád zdůraznil, že nám nejde o to hledat extrémy. Dělat senzaci, šokovat. Vůbec ne. Máme úplně odlišnou motivaci.
Jakou?
Právě to snažit se o popisování dané doby. Pouštíme filmy jednak vyloženě divácké, jakými jsou třeba Švejk, Anděl na horách. Vedle toho i umělecká díla, případně vyloženě zapomenuté perličky, které lidé jinde neuvidí. Vždyť vysíláme i němé filmy, naprosté rarity. Vytahovali jsme snímky z Národního filmového archivu, které ještě nebyly pořádně přepsané, protože je nikdo nechtěl. Vysílaly se možná v Ponrepu, případně někde na FAMU.
Měli jsme třeba němý film Milenky starého kriminálníka, jeden z prvních snímků Vlasty Buriana. Nebo jsme vytáhli dávno zaprášené inscenace z normalizační éry, jako vojáckou Akci Rys z roku 1979, ve které si zahráli Tomáš Töpfer a Pavel Trávníček. Mělo to obstojný divácký úspěch.
Když se něco takového povede vytáhnout, mám radost. Sice uznávám, že moje obliba v budovatelských filmech 50. let může někomu přijít mírně zvrácená, on je ale i obskurní snímek Botostroj něčím zajímavý. Nikdo nepopírá, že tyhle filmy jsou poplatné době. Pokud ale budeme důslední, dnešní snímky jsou zase narvané product placementem. Reklamou. A i to o naší době dost vypovídá.
Klenotem jsou Pelíšky i zapomenuté filmy
Říkáte, že rád hledáte zapadlé perličky. Dá se ale vůbec ještě najít něco, s čím už dávno nepřišla konkurence?
Určitě! V archivech je pořád možné najít různé poklady. Symbolem takového ztraceného filmu je třeba vůbec první snímek Vlasty Buriana, němá komedie Tu ten kámen z roku 1923. To kdyby na nás někde vypadlo! Čas od času zazní: Tamhle a tamhle žije sběratel, prý toho prvního Buriana našel. Všichni zbystří, těší se, vzápětí se ale jako už několikrát ukáže, že šlo o planý poplach. I tak pořád doufáme, že tahle věc ještě někde leží.
Hledáte zapadlé perličky i mezi porevolučními filmy?
Drtivá většina našeho programu byla natočena do roku 1989, sem tam ale vysíláme i novější filmy; a to i klenoty jako Pelíšky, Horem pádem, Želary. Když už jsem mluvil o vzdělávací funkci, i filmy jako Občanský průkaz nám přece mohou o minulosti hodně prozradit.
A k těm perličkám… Je fakt, že i mezi porevolučními filmy je několik hodně dobrých, na které v televizi z různých důvodů moc nenarazíte. Třeba Pějme píseň dohola z roku 1990. Nebo Kouř od Tomáše Vorla, označovaný za kultovní. Takže i v této éře je co objevovat. Už jsme si ověřili, že u nás mohou mít úspěch i novější filmy. Takhle se na CS Filmu podle čísel dost zadařilo například Bastardům 2.
Obecně nejsem velkým příznivcem vlny současných komedií, přijdou mi všechny stejné. Chápu, lidi na to do kina chodí. Nic proti tomu. Já to ale chci dělat jinak. Rád pustím spíš věci, které jinde nenajdete. Jako novou vlnu, něco od Evalda Schorma. To byl bezesporu geniální režisér, jeho filmy typu Den sedmý, osmá noc jsou však těžké, složité. O Markétě Lazarové od Vláčila platí to samé. A vidíte – nedávno se nám ve sledovanosti umístila v TOP 10. To mi udělalo velkou radost.
Černobílý film je pro hipstery v módě
Snažíte se přitáhnout i mladé diváky?
To je pro nás samozřejmě těžší než v případě jiných stanic. Mladí se dnes na televizi skoro nedívají. Tím spíš na starší filmy, jsou spíš na Minecraft… Jsme ale velmi aktivní na Facebooku, na sociálních sítích, takže se snažíme.
A pak – lidé se postupem času vyvíjejí. Čím jste starší, tím větší máte potřebu se zklidnit, usadit. Může se to projevit i v tom smyslu, že si najdete cestu ke starším filmům. Poslední dobou registrujeme zajímavý trend, kdy nám přibývají diváci kolem třiceti, u kterých je patrná až jakási hipsterská poloha. Pro ně jsou starší české filmy v módě. Vedle nich si nás pouští i jiní mladí, kteří se zkrátka chtějí dozvědět něco o minulých časech.
Ale jinak… Jak už jsem naznačil; i na svých dětech vidím, že když si před nimi pustím černobílý film, je to pro ně už velký pravěk.
Copak černobílý film, pro ně budou pravěk už i Samotáři.
To je pravda. Mě přitom starší filmy bavily vždycky. Když mi bylo třináct, kluci u nás v neděli odpoledne zvonili, abych si šel zakopat. Jenom jsem mávnul rukou: „Teď to nejde, ještě musím dokoukat Vlastíka.“ Jakého Vlastíka? „No, Vlastu Buriana. Dokoukám ho a půjdu za vámi na fotbal.“
Respektuji, že dnešní doba je jiná. Důležité ale je, že nám diváci rozhodně neubývají. A některé mladé to přece jen láká. Zatímco ti nejmenší si užijí své u našeho ranního pásma pro děti, ty odrostlejší baví další přidružené kanály CS Horror, CS Mystery, CS History.
Třeba spuštění nočního CS Horror mělo vyloženě dobrý ohlas; my to přitom zkraje vnímali spíš jako takový dáreček pro diváky, něco navíc. Lidí, kteří si v tomto žánru libují, ovšem není málo. Bývá to kolikrát i filmařsky vzdělané, festivalové publikum. Co by ne – na vysoké škole jsem taky měl kamaráda studujícího filmovou vědu, který nejdřív záběr po záběru zkoumal Antonioniho, načež si večer pouštěl japonskou mangu. Není na tom nic špatného. I CS Film ostatně 29. dubna 2005 zahájil vysílání komediálně-hororovým filmem Choking Hazard.
Když je člověku 20 let, bývá to většinou bujarý mejdan. Jak se budou slavit dvacáté narozeniny CS Filmu?
Pro diváky jsme si připravili výjimečný program plný legendárních československých filmů – od Formanova Černého Petra k oblíbeným Světákům a Menzelovým Ostře sledovaným vlakům. Jako poděkování nejvěrnějším divákům pak každou neděli od 20 hodin vysíláme jiné mimořádné filmy, které jsme během dvaceti let přinesli; například Kachyňovo Ucho nebo Všechny dobré rodáky od režiséra Jasného.
Pořád se bavíme o minulosti. Jaká bude budoucnost CS Filmu?
Hlavní podstata se nemění. Pořád vysíláme starší české a slovenské filmy, většinou z archivu. Začínáme každou sudou hodinu, filmy nepřerušujeme reklamou. Jelikož dáváme prostor i porevoluční produkci, třeba přes současné herce přilákáme i mladší diváky. Jinak se ale především pořád chceme snažit nalézat věci, o kterých se tolik neví. Velké možnosti jsou mimo jiné u slovenské kinematografie, která má také mnoho neprávem opomíjených filmů. Už toho v archivech moc zapomenutého nezbývá, něco ale přece ano. Pořád se máme na co těšit. A diváci také.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Spolu se po prohraných volbách rozpadne, má jasno expert. Koalici by pomohl leda zázrak, tvrdí
