Kolem baru na staré pile se srocují upíři v hororu režiséra Black Panthera, který chce diváky mermomocí přesvědčit, že koukají na něco víc než jen dobový krvák. Čemu všemu se kvůli tomu filmaři upsali?
O tom, že Hollywood při propagaci v trailerech nechce přiznávat, že výsledný film bude muzikál, se píše celkem často, naposledy třeba před premiérami druhého Jokera, Wonky nebo remaku Protivných sprostých holek. Nový horor Hříšníci sice není plnokrevným muzikálem, přesto v kampani také skrývá, jak moc jsou pro něj hudební čísla důležitá.
Je to možná na jednu stranu dobře, protože režisér Ryan Coogler vyrukoval s dobovým hororem, v němž chce skupina upírů na americkém Jihu překonat face check černého bluesového večírku tím, že u vstupu srdnatě vysekne rozjařené irské folkové písně. Byli tady od Van Helsinga takhle rozjetí krvesajové?
Černá hudba má ve filmu speciální místo i ve velkolepé taneční scéně, jejíž aktéři dokážou divákem smýknout natolik, že ani nestihne domyslet, zda se dunící stodola právě změnila v transcendentální parket, nebo kýčovitý cirkus. Potlesk není třeba, protože Coogler získal něco důležitějšího, totiž pozornost.
Než však dojde k senzuálnímu křepčení, musí se onen večírek naplnit lidmi. Cooglerův dvorní herec Michael B. Jordan tu hraje hned dva bratry s mafiánskou minulostí, ale dobrým srdcem, kteří se z Chicaga vracejí na rasistický americký Jih třicátých let, aby otevřeli nový jazzový klub, do něhož shánějí umělce i personál.
Kvůli jednomu představiteli obou bratrů naštěstí rasismem není, že je od sebe až do zásadního dějového bodu nejde příliš rozeznat. Jedním z oněch titulních hříšníků je v očích svého bohabojného otce i mladý kytarista Sammy, jenž má být zlatým hřebem onoho dekadentního mecheche, na které dojde přibližně po hodině stopáže.
K tomu se váže jistý problém celého konceptu, protože Coogler chce vcelku obyčejnou upírskou vyvražďovačku v duchu Carpenterových Upírů nebo Rodriguezova Od soumraku do úsvitu, akorát s hudebními vložkami, prodat jako jakýsi velikášský autorský statement o mezigeneračním traumatu z monster, která ryzí černý talent pod příslibem domnělé svobody vysávají.
To navíc příliš nezjemní, když většina postav mluví jen skrze americký patos, takže se od gangsterských bratrů dozvídáme, že „se vrátili ke zlu, které znají“, tedy k „lidem, kteří mají rádi blues, ale ne ty, kdo ho tvoří“, aby to završili tím, že přesto „nevěří na démony, ale na moc“.
Režisér se svojí důležitostí zkrátka opájí až příliš, vedle upírů nechá na scénu nakráčet i Ku-klux-klan, jenž nadbytečně zdvojuje tábor antagonistů, podobně jako si neodpustí několik přepjatých konců včetně zbytečné potitulkové scény, aby pak dával rozhovory, jak točil na lokacích na filmový materiál IMAX kamerami, přitom se ve finále vykoupe v CGI krvavých jatkách nastříhaných „na prasáka“.
Je tak trochu zvláštní, že v USA vyvolávají Hříšníci po prvních projekcích pro recenzenty tak pozitivní reakce. Neomlátili by stejní kritici podobný tvůrčí narcismus takovému Toddu Phillipsovi, režisérovi zmíněného Jokera, okamžitě o hlavu?
Přesto je však hlavně díky svým hříšným tancům tenhle film zajímavější než třeba takový Nosferatu, v němž si všichni pořád šeptali, že upír přichází, až místo toho dorazila kompletně všechna žánrová klišé – tady sice na česnek, dřevěné kůly a vymodlené svítání dojde také, do toho se však pořád hovoří o cunnilingu. Ne, neptejte se.
The post Hříšný tanec na americkém Jihu. Proč se nový upírský horor tváří tak důležitě? appeared first on Forbes.
