"Až ti půjdou do penze, důchodový systém narazí na největší náklady a problémy. Byly by snáze řešitelné, kdyby tato generace měla větší penzijní úspory. A už to ani v dostatečné míře nestihne," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz David Marek, hlavní ekonom společnosti Deloitte Česká republika a donedávna poradce prezidenta Petra Pavla.
Češi by podle nedávného průzkumu nejraději odcházeli do penze v 60 letech a brali od státu slušný důchod aspoň v jeho průměrné výši. Jak moc je to reálné?
Ono nastavení důchodového systému je o kompromisech mezi jednotlivými parametry. Těmi jsou věk odchodu, výše důchodu, výše sociálního pojistného, dopad na státní finance, tedy zadlužení státu. Tyhle čtyři parametry je třeba vybalancovat tak, aby důchody byly důstojně vysoké, že nebudeme mít důchodce žebrající na ulici, lidé nebudou trpět vyčerpáním v práci. A zároveň aby nás důchodový systém nezruinoval.
Když se v některém tomto parametru vychýlíte, musíte rovnováhy docílit někde jinde. Když třeba chcete odcházet dříve do důchodu, musíte se smířit s tím, že důchody budou menší.
A pokud se nesmíříte s tím, že budou menší?
Tak pak se musíte smířit s tím, že budou vyšší daně. A když se nesmíříte ani s vyššími daněmi, tak to bude na úkor jiných výdajů. Nebudeme dávat na armádu, na školství, na zdravotnictví, protože veškeré dostupné peníze budeme dávat na důchody…
V krátkodobém horizontu, což znamená v důchodovém systému jednotky až nižší desítky let, je to hra s nulovým součtem. Žádné zázračné řešení shůry nepřijde. Možná kdybychom objevili v Česku nekonečné zásoby lithia, zlata, uranu. Ale na něco takového jako národohospodář spoléhat nemůžete.
A když někdo slibuje, že vrátí důchodový věk z 67 na 65 let, že obnoví vyšší valorizaci, tedy rychlejší růst penzí, tak mu v rámci toho vybalancování zbývá co? Zvýšit daně, ušetřit třeba na zdravotnictví nebo se zadlužit?
Jiné možnosti nejsou. Ten váš výčet je úplný.
Jak tedy přimět více lidí, aby včas a co nejvíc začali sami spořit ze svého na stáří, aby si pak mohli v důchodu přilepšit k chabé státní penzi?
To je úkol pro vládu. Na jedné straně, aby ukazovala, že státní průběžně financovaný systém má svá úskalí - tím největším je citlivost na demografický vývoj, tedy stárnutí populace a rostoucí počet seniorů. Takže nedávat všechna vejce jen do jednoho košíku.
Ale tím druhým košíkem že by mělo být to vlastní spoření, které na demografii náchylné není, tam jsou jiná rizika. Například kolísavost finančních trhů a podobně.
Čím může přispět vláda?
Vláda by především neměla dělat takové kroky, které lidi od vlastního spoření a investování odradí. Typicky, když zavedla tzv. windfall tax (daň z neočekávaných zisků, uvalenou na energetické firmy, ČEZ a podobně), tak tím naštvala tolik akcionářů společnosti ČEZ, že už si nikdo ty akcie jako součást svého důchodového portfolia nekoupí. Protože bude vědět, že až bude stát zase někdy v úzkých, tak si sáhne na jejich peníze. To je nesystémový zásah, který podlamuje důvěru v kapitálové trhy.
Budeme si muset všichni, zejména ti nejmladší, uvědomit, že spořit z vlastního na důchod je samozřejmost, bez které nás čeká hodně krušné stáří?
Ano. Myslím, že zejména mladší generace, aspoň jak to vidím u svých mladších kolegů, si toho vědoma je.
Počkejte, vaši kolegové, tedy ekonomové, jsou ale jiná kategorie než průměrně nebo podprůměrně vydělávající lidé třeba z továren nebo i škol, úřadů a podobně…
To si uvědomuji. Ale myslím, že u generace lidí, kterým je pětadvacet nebo pětatřicet, i když samozřejmě ne všichni, už určitá finanční gramotnost je. Prošvihli jsme ale důležitý moment, že si dostatečné úspory nevytvořila druhá silná demografická vlna, což jsou Husákovy děti, lidé narození v letech 1970 až 1980.
Až ti půjdou do penze, důchodový systém narazí na největší náklady a problémy. Byly by snáze řešitelné, kdyby tato generace měla větší penzijní úspory.
Jenže je nemá.
A už to ani v dostatečné míře nestihne. Tady, jak se říká, vlak pro důchodovou reformu této generaci už ujel.
Kdo za to může?
Jde to na vrub všem vládám, které řešení prošvihly v době, kdy se to mělo řešit. Tedy před deseti až 20 lety.
Odkládaly řešení?
Nebo to zavedly a následující vlády to zas zrušily…
Má tato generace Husákových dětí šanci, že penzi neprožije v bídě?
Pro část, zejména tu, která má nadprůměrné příjmy, to řešitelné je. Dokáže si vytvořit rozumně vysoké úspory. Ale neřeší to celou generaci. Část nemá takové příjmy, aby z nich dokázala do své budoucí penze naspořit dostatečně velký objem peněz. V tom je ten problém.
Pokud si spoříte 40 let pětistovku měsíčně, je to v pořádku. Ale pokud si máte nyní spořit 2000 a víc měsíčně, když vedle toho máte hypotéky, máte stále děti, které jsou na vás závislé, nebo naopak se staráte o rodiče, tak to už může být problém.
Co tedy hrozí, až někdy kolem roku 2040 budou Husákovy děti odcházet do důchodu? Reforma současné vlády riziko kolapsu systému nebo extrémního zadlužení státu v příštích letech snižuje. Ale za cenu, že klesne náhradový poměr, tedy podíl částky státního důchodu vůči výplatě, pobírané v době zaměstnání.
Z našeho modelu vyplývá, že náhradový poměr klesne vlivem současné reformy z nynějších zhruba 45 procent na 30 až 25 procent v letech největšího náporu. To ale na druhé straně zajistí větší udržitelnost důchodového systému. Ten se nebude tolik zadlužovat, ale důchodci budou relativně chudší.
Ale aby to nevyznělo tak pesimisticky, důchodový systém může i přes všechny zmíněné problémy pro Husákovy děti fungovat. Jenom je potřeba ty kompromisy teď mikroskopicky vážit na miskách vah tak, aby to hrálo. Smířit se s poklesem náhradového poměru, s růstem věku odchodu do penze, přijmout kompromisy, aby byly ještě přijatelné. Jakmile se od toho na nějakou stranu vychýlíte, bude to strašně těžké.
Dokážu pochopit, že mnohý budoucí penzista vám na to asi řekne, že ho nějaké sebevětší zadlužení státu kvůli záchraně systému netrápí, hlavně že mu stát dopřeje za desítky poctivě odpracovaných let slušnou státní penzi…
Jasně. Musíme si také říci, že lidí, kteří už dnes v penzi jsou nebo v nejbližší době nastoupí, se ta hrozba netýká. Týká se generace, která půjde do důchodu za 20 let. A pokud vám z této generace někdo řekne, že ho velké zadlužení státu nezajímá, tak odpovědí je - dobře, ale bude to na úkor vašich dětí, které dluh budou muset splácet. Jakou budou mít budoucnost?
Z velkého zadlužení se platí velké náklady na dluhovou službu, peníze na úroky ze státního dluhu bude nutné vzít na úkor investic do vzdělání, nemocnic, do silnic. Bylo by to na úkor naší budoucnosti.
