Dvacet let jsme armádu podceňovali, teď se snažíme dohnat ztrátu, ale bude to trvat. Nejde jen o nákupy, klíčoví jsou lidé, jejich výcvik a odolnost celé společnosti, říká plukovník Ivo Zelinka, velitel 91. skupiny informačního boje. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, jak funguje aktivní záloha, proč je armáda připravena zasahovat při krizích, avšak nemůže suplovat stát, a proč nestačí přemýšlet v parametrech efektivity známé z civilního světa.
Jakou roli by měla armáda podle vás hrát v době míru mimo alianční závazky?
Tím hlavním úkolem je stále obrana územní svrchovanosti. To je zakotveno v bezpečnostní strategii státu i v aliančních dokumentech. Často se mluví o článku 5 - ten slavný "všichni za jednoho" -, ale mnohem důležitější je článek 3. Ten říká, že každý stát musí nejprve pečovat o svou vlastní obranu. A armáda je jen jedním z nástrojů státu, ne jediným.
Je tady celá řada složek státu, které přispívají k jeho obraně. Ale je častým omylem, že profesionální armáda tuto povinnost přebrala za všechny. Ne, tu máme pořád všichni.
Lidé vnímají armádu také jako pomocníka při krizích. Neměla by se více zapojovat i do běžného chodu státu?
Ano, občané nás tak vnímají - a právem. Pomáháme při povodních, když udeří tornádo, při pandemii nemoci covid-17… Ale to děláme právě proto, že je mír. Kdyby došlo k válečnému stavu, obrátí se to. Pak bychom my potřebovali pomoc od civilních složek. Armáda má některé schopnosti, které jinde nejsou, ale nemůže se stát trvalou náhradou civilního aparátu. Vojáci mohou krátkodobě nahradit sanitáře a nemocniční personál. Opačně to však nefunguje.
A co třeba zapojení vojenských IT specialistů nebo expertů do civilních úřadů?
Teoreticky armáda tyto lidi má, ale jejich stálé zapojení do civilní infrastruktury by byl problém. Jakmile by se z toho stal běžný stav, oslabili bychom vlastní obranu. Ve chvíli válečné krize se totiž tyto lidé jako jeden muž seberou a odejdou plnit své vojenské povinnosti - zbyla by po nich mezera v systému.
My budujeme tyto kapacity právě proto, abychom měli určitou redundanci ve chvíli, když dorazí nejhorší krize - válka. A opakuji: armáda není rezerva pro všechny krizové situace v republice. Musí být připravená na obranu státu, a její využití proto musí být pouze dočasné.
Jak se daří udržet motivaci vojáků v době, kdy nepanuje přímé ohrožení?
Motivace nevychází jen z pocitu nebezpečí. Máme několik způsobů: zahraniční nasazení, domácí a mezinárodní cvičení a také běžnou práci v jednotkách. U nás - v 91. skupině - děláme v míru prakticky totéž, co bychom dělali ve válce, jen v jiné intenzitě. Děláme civilně-vojenskou spolupráci a podporujeme komunikaci. My se nikdy nemůžeme zastavit a všichni si vzít dovolenou…
Jaké máte v tomto ohledu zkušenosti s aktivní zálohou?
Výborné. Například v našem útvaru nedávno vedl půlroční operační nasazení na Slovensku v rámci NATO záložák v hodnosti kapitána - a velel profesionálům. Byl hodnocen skvěle. My si záložáky vybíráme podle civilních profesí. Když potřebujeme specialistu na diplomacii, vezmeme člověka z ministerstva zahraničí. Někdy mají dokonce hlubší znalosti než vojáci z povolání. A taky - není to koníček, je to styl života. Já je osobně neberu jako jiný druh armády. Naopak, snažíme se využívat jejich předností z civilního života.
Získává armáda dost lidí do svých řad?
U nás na útvaru máme naplněnost 92 procent, což je výborné. Věnuji se tomu osobně, protože nic není cennější než kvalitní lidé. U záložáků je to trochu složitější, ale i tam se nám daří. Klíčové je především finanční ohodnocení. Bez něj lidi neudržíme. Letos se chystá finanční korekce a věřím, že to zlepší rekrutační podmínky i na jiných útvarech.
Do armády nyní proudí rekordní peníze. Jsme schopni s nimi dobře nakládat?
Řekl bych, že jsme spíš ve fázi "dohánění" než nějakého rozmachu. Dvacet let jsme podfinancovali úplně všechno - a dvě procenta hrubého domácího produktu (HDP) teď pokryjí jen to nejnutnější. Je to jako začít se připravovat na maratón po dvaceti letech bez běhání na půl plynu. Musíme investovat nejen do techniky, ale i do lidí, infrastruktury, munice…
Vojenská hrozba ze strany Ruska trvá. Jak s tímto aspektem nakládá Česká armáda?
Podle vojenských analýz bude Rusko schopné opět vojensky ohrozit naše spojence v horizontu tří až šesti let. Proto musíme budovat kapacity už teď. A to nejen kvůli této hrozbě, ale i proto, že to je levnější. Investovat v době míru je mnohem efektivnější než v době krize, kdy jsou ceny vyšší a kapacity nedostupné.
Navíc je důležité si uvědomit, že obrana není něco, co se dá zapnout lusknutím prstu. Armáda není mikrovlnka, do které dáte pizzu, a za chvíli máte hotovo. Je to spíš jako horkovzdušná trouba, do které dáte velkého krocana a několik hodin pečete. Chcete vybudovat brigádu? Počítejte s pěti až sedmi lety do dosažení operačních schopností.
Jak se tyto investice prioritizují?
Aliance doporučuje rozdělení 50 procent na personál, 30 procent na běžný provoz (např. pohonné hmoty, výcvik) a zbylých 20 procent na velké investice. V Česku jsme dlouho podceňovali personál, chybí nám lidé, jejich platy nejsou konkurenceschopné. Všichni vojáci mají v armádě smlouvu na dobu určitou, typicky na čtyři roky, tudíž jim nic nebrání se po jejím skončení sebrat a odejít za lukrativnější nabídkou. Vojáci nemají odbor, takže jejich vyjednávací síla ohledně platů je rovna téměř nule. Když odejdou, nemůžete to ničím nahradit. Chceme dělat investice do víceúčelových letounů, bojových vozidel pěchoty a dalších projektů, ale je nám to k ničemu bez kvalitního personálu.
Jak je to s kritikou, že máme příliš mnoho důstojníků a málo vojáků "v poli"?
To je oblíbená zkratka. Každá armáda má jiné složení podle svého úkolu. Například výsadkový pluk má méně než desetinu důstojníků, protože je to čistě bojová jednotka. Je to ostří kopí. Ale i tato jednotka spoléhá na síly bojové podpory a bojového zabezpečení, jako jsou třeba ženisté nebo zdravotníci. Čím je menší, tím těžší je udržet rozumný poměr. Také nelze mít půl nemocnice nebo půl opravárenské jednotky.
Nedá se to srovnávat s Rakouskem nebo Německem. My máme podobnou armádu jako Belgie, která je podobně velká a má podobný rekrutační systém.
Odkud se tato kritika bere?
Z laických představ. Jsme národ hokejových trenérů - každý si myslí, že armádě rozumí. Ale mezi dobrým vojenským analytikem a poučeným laikem je jako rozdíl mezi hrou Barcelony a mládežnického klubu - v tom druhém případě všichni běhají bezmyšlenkovitě za míčem, nevnímají hrací pole jako celek, kde má každý svou úlohu. Armáda je ale jako orchestr. Nejsou v ní jen housle nebo bubny, ale plno nástrojů, které musí souznít a fungovat dohromady.
Jak efektivně armáda využívá techniku v době míru?
Lidé si myslí, že naše dopravní technika stojí někde v garáži a čeká na válku. Opak je pravdou. Například tatry nebo toyoty patří mezi nejvíce využívaná vozidla. Neustále přepravují lidi, materiál, zajišťují cvičení. Ale armáda nemá fungovat jako firma. Nemusí být "efektivní" ve smyslu maximálního vytížení lidí a techniky. Naopak, musí být schopná absorbovat ztráty v případě bojového nasazení. Není možné po měsíci bojů hlásit, že jsme kapacitně na nule. Vy musíte mít kde brát…
Jak se připravujeme na krizové situace?
Jsme připraveni velmi dobře, ale nesmí se z toho stát náhražka civilní ochrany. Pokud se něco stane - tornádo, pandemie -, armáda pomáhá. Ale naším hlavním úkolem je obrana státu. Ztráta nějaké schopnosti v civilní oblasti je problém, ale neohrozí existenci státu. Ztráta schopnosti bránit území ano.
Jak funguje spolupráce s civilními složkami?
Zlepšuje se. Letos v září chystáme velké cvičení Patriotic Word 2025 s naší jednotkou aktivní zálohy, kde se zapojí i hasiči a policie. Trénujeme součinnost, protože v krizi musí všechno fungovat jako celek. Ale jak už jsem řekl, armáda není primárně nástroj na zvládání civilních krizí. Má svůj specifický účel.
Jak je to s preventivními programy třeba na školách?
Účastníme se programů jako POKOS (Příprava občanů k obraně státu), děláme prezentace, ukázky pro školy. Ale potřebujeme celospolečenský přístup - aby si každý uvědomil, že obrana není jen úkol armády, ale celé společnosti. Estonsko nebo Finsko jsou v tomto mnohem dál. Máme co dohánět.
A jak vidíte ochotu Čechů vstupovat do armády nebo do záloh?
Ochota tu je, máme ji ověřenou daty i praxí. I v tom nejpesimističtějším průzkumu byla ochota bránit zbraní území aliance okolo 20 procent - to je pořád milion lidí. To beztak coby armáda nejsme schopni obsáhnout. Takže potenciál máme. Teď je na nás, abychom ho uměli aktivovat.
