Jak to udělat, abychom se během prosincových svátků nerozhádali se svými blízkými?
Celé období konce roku až do silvestra skutečně hodně prověřuje vztahy mezi lidmi, kteří se jinak považují za blízké. Hodně patrné je to při rodinných setkáních. V malém časovém období a většinou na jednom místě se setká mnoho generací, mnoho vnitřních světů, mnoho očekávání, mnoho vrstev rodinné historie. Obvykle se zpomaluje běžné tempo. Ukáže se, co jindy nevidíme. Je důležité k tomu mít pokoru, empatii, shovívavost. Jak k sobě, tak k druhým. Při prosincových svátcích hraje roli zvýšená emocionalita, ale i vánoční únava, touha po rodinné harmonii. O to je potom bolestnější, když se místo ní objeví více disharmonie.
A že to není výjimečné! Konkrétně o Štědrém dnu se prý pohádá až polovina rodin.
Vidíte, a já bych dokonce řekla, že je to ještě víc. Znám to i ze své zkušenosti. Mnoho takových situací si už v rodině na Štědrý den připomínáme se smíchem: „Jó tenkrát, jak jsme se hádali, když kočka shodila stromeček. Nebo tenkrát, co ses opil s kamarády místo toho, abys mi pomohl se salátem.“ Jistě, takových situací prosincové svátky nabízí bezpočet. Jde přitom o hodně výbušný koktejl. Proto bychom se měli dopředu nastavit na to, že nepůjde o žádnou idylku. Že sice známe romantické filmy o rozhádání se a následném krásném usmíření, jenže v realitě to bývá často daleko, daleko obtížnější.
Každý jsme přece jiný. A každý se na ledacos díváme odlišně. Modelová situace: Podám vám v dobré víře hrneček, usměju se, vy si ale vzpomenete, že to takhle kdysi dělala maminka, než vás okřikla. Navalí se na vás negativní emoce, zatváříte se na mě dotčeně, já tomu nebudu rozumět. Rázem bude zle. Anebo nastane ještě horší varianta.
Jaká?
Pokud je mezi námi něco nevyřčeného. Jsem vaše ségra, jako malá jsem podle vás dostávala více dárků. Ani si to takhle nemusíte přímo uvědomovat, v jistém ohledu vás to ale bude vnitřně ovlivňovat. Takových příkladů bychom přitom mohli zmínit tisíce. Poučení z toho je, abychom si včas uvědomili, že o svátcích to může být s mezilidskými vztahy těžké. Nemějme přehnané nároky. Čekejme spíš, že se stane něco méně příjemného, než že všechno proběhne naprosto harmonicky.
Tím spíš, když žijeme v tak rozdělené společnosti, jak se často říká, že?
Bezesporu. Při všemožných rodinných i dalších svátečních setkáních se můžeme lehce dostat do problémů právě kvůli odlišným politickým preferencím, generačním hodnotovým rozporům, rozdílným pohledům na svět. Kvůli hlubokým tématům.
Co s tím?
Ono je vždycky dobré si dopředu uvědomit, co si od takového setkání slibujeme. Chceme si popovídat a vzájemně se obohatit? Nebo se vydáváme na bitevní pole, aby se rozhodlo, kdo vyhraje? Troufněme si na to nahlížet smířlivěji: Ano, když už jsem se rozhodla s tebou potkat, pokusím se to brát tak, že i když mě vystavuješ něčemu, co odmítám, i tak to pro mě může být v jistém ohledu obohacující. A pokud se přesto dostaneme do bodu, který pro mě bude vyloženě nepříjemný, pak se ozvu: „Poslyš, tohle už mě zvedá ze židle. Nechme to raději být. Můžeme se k tomu potkat v létě, na zahradě, kde bude víc prostoru, líp to tam prodýcháme. Kolem Vánoc máme přece oba nárok, aby to bylo harmoničtější.“
Zamlčovat problémy je samozřejmě cesta do pekla. Ale můžeme si to říct šetrně: „Promiň, tohle téma mi nedělá dobře. Není mi příjemné.“ Pokud to podáte takhle, v první osobě, třeba i poprosíte, pak lidé, kterým na vás skutečně záleží, pravděpodobně vyhoví. Nevyjeďte na druhého: „Říkáš blbosti. Děláš to blbě. Otravuješ mě.“ Ne. Řešme to s chladnou hlavou. A včas.
Jenže sváteční spory nezřídka odstartuje i nějaká prkotina, ne?
Někdy ano. Ale taky to může být prkotina pouze zdánlivá, která ve skutečnosti představuje něco dost tíživého. Klasickým příkladem jsou staré rány. To je fakt průšvih. Časovaná bomba. U takových témat jde těžko říct: „Tati, promiň, odložme to na léto.“ Jde to, jedná se ale o hrozně velký nárok. Pracovat se naopak dá s rozdílnými očekáváními. Jako když partnerovi řeknu, aby nějak nakrájel cibuli. A místo toho, abych ho pak pochválila, zalomím rukama: „No, to se ti teda povedlo…“ Díky dobré vůli se dá pracovat i s jinými případnými problémy.
Jako třeba?
Jako s klasickým sporem, jak co dělá která rodina. Znáte to: „My to ale vždycky o Vánocích měli takhle…“ Může jít o bramborový salát na Štědrý den nebo o způsob, jak trávíme silvestra. Pokud nebudeme shovívaví a ohleduplní, z podobně rozdílných očekávání může vzejít malér. Dalším důvodem k rodinným sporům během svátků je pocit nerovnoměrné zátěže. Většinou k tomu dochází u žen, které mohou mít kolem Vánoc dojem, že je všechno na nich. Přitom… Proč si myslíte, že je v bramborovém salátu tolik ingrediencí nakrájeno tak nadrobno? Aby se na tom podílela celá rodina. Nejde o to, abych salát sama udělala perfektně. Je to vymyšlené tak, abychom si k němu stoupli všichni, celá rodina, pustili si k tomu nějakou pohádku a ty chvíle sdíleli. Jasně, sama bych to možná udělala líp. Ale o to tady nejde. Důležité je, abychom takovou věc dělali společně.
Jaké další sváteční spory s vámi klienti řeší?
Často jde o problémy s návraty do starých rolí. Už jsem dospělá žena, když budu ale u rodičů a máma se ke mně začne chovat jako k malé holce, může to přinést zlou krev. Mně přece jde o to, aby mě už brala jako dospělou. Tohle je hodně častý důvod ke sporům, se kterými se setkáváme kolem Vánoc. Další klasikou je vědomé i nevědomé soutěžení o pozornost, o uznání, o pochvalu, o vliv. Potřeba „všimněte si mě“ může přes rok spát, jakmile ale přijdou Vánoce, nezřídka se zdůrazní. A ano – zabolet mohou i dlouho nevyřčené rodinné a vztahové rány, přání. Neschopnost naplnit očekávání. Nedostatek porozumění, že když ten druhý udělal tohle a tohle, tak to nutně nemusí znamenat něco zlého. Nedostatek otevřené komunikace může způsobit obrovské potíže. Zeptat se, když něco nevíte, není slabost, ale naopak síla.
Měli bychom se nutit do prosincových návštěv s příbuznými a známými, když dopředu víme, že to vždycky skončí hádkou?
Jedna věc je nutit se. Druhá, zda to takhle obě strany cítí stejně. Každopádně platí: pokud to předem vzdáte, pak je jasné, že už se v ničem nepotkáte. Když o ten vztah stojím, je dobré to nevzdávat. A třeba si to s druhou stranou dopředu i vyjasnit: „Hele, loni jsme se trochu porafali. Jak to letos uděláme, abychom se potkali a dopadlo to fajn?“
Měli bychom brát na sebe ohledy. Jestli je to tak, že dvě hodiny s tím druhým bývají prima, třetí hodinu se to už ale začíná kazit, pak je řešení jasné: Buďme spolu jen ty dvě hodiny. Nebo víte, co ještě pomáhá? Měnit místo setkání. Pokud je to u nás nebo u nich vždycky trochu poznamenané tím, o čí domácí půdu se jedná, tak se setkejme v restauraci, vydejme se na procházku. Nutně to přece nemusí být u jídla, kterým se budeme v obýváku přecpávat. Abych se dělala s večeří, načež někdo přijde a řekne, že to mám moc slané.
I v tomhle se mimochodem často ozývá rodičovská nadřazenost. Někteří otcové a matky mají ve stáří pocit, že ztrácejí svou sílu. A o to větší mají potřebu dát to mladým zpátky najevo. Ono to bývá kolikrát nevědomé. O svátcích to však o to víc bolí.
Ještě jeden typ hádek jsme nezmínili: Jak se o svátcích chovat k dětem?
Přijde mi rozumné si s nimi o vánočních tradicích a hodnotách promluvit. Vysvětlit si, že Vánoce nestojí na dárcích. Že důležitý je ten čas strávený spolu – při zdobení vánočního stromečku, při pečení cukroví. Znám plno maminek, které děti k podobným činnostem nepustí, protože to chtějí mít superkrásné. Jenže v tom přece Vánoce nespočívají. Mnohem důležitější je vzájemná blízkost. Jsem v každém případě přesvědčená, že děti nepotřebují mraky dárků. Po třetím už stejně přestávají vnímat, co všechno dostaly. Zeptejte se jich na dárky 1. ledna, na většinu z nich si už nevzpomenou. A že jim po návratu do školy Pepíček řekne „heč, já měl 30 dárků“? Že si uvědomí „aha, já jich měl jenom pět“? Že je to třeba v tu chvíli i zabolí? Tak ať! Pokud dítě na chvíli pocítí frustraci, pro další život je to jen dobře.
Vážně?
Jistě. Když vám to s tím Pepíčkem potom doma řeknou, vždycky můžete opáčit: „No jo, Pepíček měl víc dárků, je ti to líto, tomu rozumím. Ale zase jsme se měli hezky. A byli jsme spolu.“ I tímhle děti učíte, že věci jsou jenom věci. Důležitější – nejen o Vánocích – pro ně musí být něco jiného: vztahy, společné činnosti.
V mnoha rodinách se vánoční rituály drží právě jen kvůli dětem. Neměli by dospělí během svátků myslet víc sami na sebe?
Vím, o čem mluvíte. Taky tyhle tendence mám. Chci svým dětem dopřát co nejvíc. Ale všechno má své meze. I my velcí bychom si měli sami pro sebe dovolit během svátků něco, co nám udělá radost. Zajít si na masáž, do sauny, zaběhat si. Najít si chvíli pro sebe. Jasně, že není nejmoudřejší se o svátcích kvůli svým dětem sedřít. Pokud to totiž děláme, pak to současně učíme i je; děti se nejvíc učí nápodobou. Takže není rozumné se kvůli nim ani o svátcích, ani nikdy jindy naprosto bezezbytku obětovat. Vydat se ze všech svých sil a peněz, roztrhat se, jen aby byly spokojené. Mějme zodpovědnost i vůči sobě. Taky si něco dopřejme. Najděme si prostor i pro sebe, nešiďme se. Z dlouhodobého pohledu na tom vydělají i naše děti.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Zdolat Kilimandžáro byl pro manžele životní sen. Co se stalo v den smrti českého páru?
