Vaše Excelence, kdy jste se poprvé setkal s Janem Pavlem II.?
Úplně poprvé to bylo v roce 1984, když v Římě navštívil naši kolej Nepomucenum. Jako seminaristé jsme se často účastnili zejména různých bohoslužeb, kterým předsedal, a asistovali při nich. K nejvýznamnějšímu setkání pochopitelně došlo, když mne v roce 1989 vysvětil ve svatopetrské bazilice na kněze.
Později jsem měl tu čest pracovat ve vatikánském Státním sekretariátu, a tedy se s ním setkávat i pracovně, což jsem při svěcení samozřejmě netušil. Mohl jsem být také součástí jeho doprovodu při dvou cestách do České republiky. Tehdy jsem se účastnil i přípravných schůzek, protože v úřadu tehdy nepracoval žádný jiný Čech.
Jak setkání s ním vypadala?
Vždy to bylo velmi povzbuzující, až bych řekl povznášející. A to právě proto, jaký byl – nesmírně lidský, laskavý, pozorný. Měl přirozenou otcovskou autoritu a moudrost, zároveň živý zájem o každého člověka. A také stálý humor, jímž dokázal odlehčit každou situaci.
Jan Pavel II. si nikdy nezoufal
Jaké bylo ocitnout se v jeho blízkosti?
Vzpomínám na něj jako na člověka, v jehož blízkosti jste měli opravdu pocit určité svatosti, krásy Boží blízkosti. Byl velmi pokorný, moudrý a radostný a zbožný. Měl pevnou otcovskou autoritu, člověk v jeho přítomnosti ale nebyl v napětí. Byl velmi laskavý a bezprostřední. Rád druhým naslouchal. Tyto jeho vlastnosti zvlášť vynikly v jeho stáří a nemoci. Nikdy si nezoufal, až do poslední chvíle se snažil vytrvat ve službě a povzbuzovat druhé. S odstupem času si tuto vnitřní krásu jeho osobnosti stále více vysvětluji tím, že svůj celý život, od nejútlejšího dětství, kdy ztratil maminku, nerozlučně spojil s Pannou Marií, kterou si tak nějak adoptoval za svou novou matku. Nikdy se tím netajil. Vždy čerpal sílu právě z hlubokého duchovního pouta s ní.
Je pravda, že projevoval starost i o vaše blízké?
Ano, to bylo součástí jeho charismatu a přístupu k lidem. Každý, i řadový pracovník, se mohl spolehnout na to, že papež ho osobně zná. Že ví, o koho jde. Při bohoslužbě v Hradci Králové sám navrhl, že pozdraví moji maminku a sourozence. Můj otec v té době ležel v hradecké nemocnici, při přípravách cesty se dokonce vážně uvažovalo o tom, že by se Jan Pavel II. zastavil i tam. Nakonec to z bezpečnostních i časových důvodů nebylo možné, nicméně už fakt, že ta myšlenka vůbec zazněla, svědčí o jeho neobyčejné a upřímné starosti o druhé, která nikdy nebyla jenom formální.
Svatý otec Česko dobře znal
Říká se, že byl i člověkem statečným.
Ano, to bylo nejvíc vidět právě v jeho nemoci. Ale i v dobách, kdy byl plný síly a energie, svou rozhodností a odvahou přispěl například k pádu železné opony. Poté, co v roce 1979 navštívil Polsko, už tam nikdy nebylo nic jako dřív.
Hrálo ve vašich osobních vztazích nějakou roli, že jste oba pocházeli z východní Evropy?
Svatý otec velmi dobře znal naši zemi. Několikrát ji navštívil ještě před svým pontifikátem. Udržoval například blízké přátelství s dřívějším královéhradeckým biskupem a později arcibiskupem Karlem Otčenáškem. Říkal mu Karolko, vždycky ho nechával pozdravovat.
Dobře rozuměl češtině, při přípravách cest do České republiky sám zmiňoval i zdejší reálie, které znal. O situaci v naší zemi se velmi živě zajímal. Když v roce 1997 navštívil Hradec Králové, kam přijel pouze na bohoslužbu pro zhruba 40 tisíc mládežníků, vymínil si v nabitém programu, že chce projet městem, aby viděl i něco jiného než náměstí. Takový byl jeho přístup ke všemu. Když jel do České republiky, bylo znát, že přesně ví, kam jede.
Prý jste ho právě vy učil češtinu. Jakým byl žákem?
Asi by bylo přehnané říci, že jsem ho učil češtinu. Papež však měl ve zvyku při návštěvách různých zemí mluvit tamním jazykem. V České republice to nebylo jen pár slov, ale i celá kázání. Pokud byl součástí jeho doprovodu rodilý mluvčí, často si ho nechal pozvat, aby mu pomohl s výslovností. To činil především v době, kdy mu to zdraví ještě umožňovalo. Při jeho cestách v roce 1995 a 1997 do České republiky jsem byl tímto úkolem také pověřen já.
Papež byl velmi soustředěný a bylo znát, že mu velice záleží na tom, aby mu věřící rozuměli. Nechtěl na poutníky mluvit například italsky. Tím spíše, jak blízká je čeština jeho rodné polštině. České prostředí jinak skutečně dobře znal. Hodně věděl jak o našich teolozích kdysi tajně působících v tzv. podzemní církvi, tak o kultuře obecně – velmi dobře znal například Haškova Švejka. Při přípravách jedné z cest jej sám v žertu zmínil.
Byl inspirativním duchovním vůdcem, který uměl zaujmout i mladé lidi. Uznávaný britský historik Timothy Garton Ash jej dokonce nazval největší osobností 20. století. Jak byste definoval odkaz Jana Pavla II. vy?
Určitě ho lze zařadit mezi nejvýznamnější osobnosti 20. století a největší papeže Církve. Jeho odkaz zdaleka není jen politický. Za jeho pontifikátu prošla Církev výraznou proměnou, modernizoval ji, aniž zároveň oslabil vše dobré v její tradici. Zdůrazňoval její lidskou, laskavou tvář. Zdůraznil bych také odkaz v podobě jeho svatosti, která z něj téměř hmatatelně vyzařovala, proto také byla krátce po jeho smrti potvrzena svatořečením. Jeho odvaha, pokora, laskavost, hluboká víra a mariánská úcta mohou být nám všem vzorem pro celý život.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Spálená země. Válka jako byznys i nové Sudety. Kolik bude stát rekonstrukce Ukrajiny?
