Modernista, držitel výhradní licence na prodej replik Pavla Janáka a Jindřicha Halabaly, představí na podzimním Designbloku novinku: spolupráci s Jiřím Krejčiříkem, který pro výrobce vytvořil kolekci svítidel inspirovanou nejen kubismem. Proč se Modernista rozhodl, že vedle historických návrhů zařadí do své nabídky i tvorbu současných autorů? Čím byl Jindřich Halabala výjimečný? A kdy se nevyplatí oslovovat dědice autorských práv? Zeptali jsme se Kateřiny Wichterlové, CEO Modernisty.
Inspiraci čerpá z estetiky první republiky – z modernismu, kubismu i art deca –, ale také z tvorby architekta Emila Králíčka, který proslul citlivým vnímáním detailu a odvahou v kombinacích materiálů.
Tak popisuje Modernista právě chystanou kolekci svítidel vytvořenou ve spolupráci s českým designérem Jiřím Krejčiříkem. Je to právě on, skrze kterého tento prodejce nábytku startuje novou éru.
Vedle ikonických křesel Jindřicha Halabaly, porcelánu z pera českého architekta Pavla Janáka nebo trubkového nábytku inspirovaného produkcí firmy Mauser Werke to budou nově i modely současných tvůrců, které firma představí ve své nabídce.
„V čem je Modernista silný, je řemeslné zpracování. Dal jsem si tedy záležet, aby se v produktech tyto přednosti zrcadlily, a aby tak kolekce obstála právě vedle ikonických jmen, která má Modernista v portfoliu,“ uvádí designér.
Proč jste se rozhodli po letech fungování navázat spolupráci s mladým designérem Jiřím Krejčiříkem? Pavel Janák nebo Jindřich Halabala už netáhnou?
Určitě táhnou, gros naší práce bude vždy vycházet z meziválečné estetiky. Zároveň se ale snažíme klasiku propojovat se současnými trendy. I když stále do života uvádíme nové produkty z kubistické kolekce ze sbírek Uměleckoprůmyslového musea v Praze nebo Moravské galerie v Brně, naši licencovaní autoři – Pavel Janák a Jindřich Halabala – už samozřejmě nikdy nové kolekce nepředstaví.
Proto se musíme rozhlížet i jinde. První podobnou a nedávnou spoluprací byla ta se Skull studiem, kteří našimi výrobky vybavili projekt Vanguard, a nyní jsme navázali právě Jiřím Krejčiříkem.
Byl to váš nápad?
Jiří nás oslovil sám, ale celé nám to dává velký smysl. Už dříve jsme prodávali jeho věci u nás v showroomu a přišlo nám, že si naše produkty rozumějí. Navíc: vidíme v něm tu správnou osobu na nastartování projektu. Má podle nás respekt k tradici, vlastní vize, ale i jistý eklektický přístup podobný práci Josefa Gočára.
Na podzimním Designbloku společně představíme výsledek naší spolupráce. Jiří pro nás navrhuje velmi současnou kolekci svítidel sestávající se z lustru a několika typů stolních lamp. Vychází u toho přitom z kubistického odkazu a používá dobové materiály, jako je kov, pergamen nebo dřevo.
Je příklon k mladé generaci designérů nevyhnutelný krok pro váš byznys?
Vlastně ano. Mohli bychom stále prodávat jen ikony od Jindřicha Halabaly a dalších, ale přijde nám logické propojovat se i s moderními autory. Jiří Krejčiřík ostatně není jediný.
Právě máme rozjetou spolupráci s výtvarnicí Lucií Králík Rosickou (členka letošního výběru 30 pod 30, pozn. red.), která pro nás přetváří ikonická křesla H-269. Opatří je výšivkou, a vznikne tak limitovaná edice. A další projekty? Chceme dále spolupracovat i se Studiem Skull a dalšími současnými umělci.
Je tohle způsob, jak oslovit mladší klientelu?
Rozhodně, ostatně nás na to trochu navedli naši mladší spolupracovníci uvnitř Modernisty. Jak ale říkám, zapadá to do dlouhodobějšího trendu. Už nějaký čas pozorujeme, že naši zákazníci nechtějí jen klasiku. Chtějí, aby nábytek zapadal do současného stylu bydlení.
Vědí totiž, že meziválečný design vypadá skvěle v moderním interiéru, kde křesla nebo svítidla vzniklá podle historických návrhů představují statement kousky. Do karet nám hraje i fakt, že strohý minimalismus je na ústupu a v interiérech se dnes preferuje výraznější tvarosloví.
Foto Iurii Ladutko
Řekla byste, že vaše klientela mládne?
To bych neřekla. Mám ale za to, že estetika první poloviny dvacátého století oslovuje čím dál více i generaci současných třicátníků, za což jsme opravdu rádi.
Ještě se vrátím k původní otázce. Proč Modernista oslavuje současné designéry, když by se spíše nabízelo, aby oslovoval další dědice autorských práv?
Odpověď je jednoduchá: oslovování dědiců autorských práv a vyjednávání licenčních podmínek je velmi složitý proces. Navíc je třeba si uvědomit, že nemá cenu dědice oslovovat v okamžiku, kdy je na trhu ještě hodně originálů. Platí, že dokud je na trhu originálů dost, nemá pro nás smysl vyrábět předmět nově.
Naštěstí naši licencovaní autoři měli tak široké portfolio, že stále máme z čeho čerpat a můžeme tak naše kolekce dále rozšiřovat. V minulém roce jsme například uvedli nové dózy porcelánové edice Pavla Janáka, vznikla krásná kolekce espresso šálků a nyní pracujeme i na nové kávové sadě, která nemá tak ostré kubistické rysy.
I přes složitost procesu: nemáte v hledáčku nějakého designéra, kterého byste si rádi „přidali“ do nabídky?
Určitě máme, ale je to ve fázi vyjednávání, které vždy bývá složité a křehké. Nemohu tedy zatím prozradit konkrétní jména.
Dá se ještě přijít s nějakou novinkou u Jindřicha Halabaly, nebo už máte jeho tvorbu zcela pokrytou?
Archiv Uměleckoprůmyslových závodů, kde Jindřich Halabala dlouhá léta působil, bohužel vyhořel. Prostor pro novinky tu ale i tak je, vždy je velmi intenzivně debatujeme s Dagmar Koudelkovou, autorkou Halabalovy monografie, s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze i Moravskou galerií v Brně. Úzce jsme také v kontaktu se syny Jindřicha Halabaly, kteří velmi pečlivě ve spolupráci s námi dbají o odkaz svého otce.
Na trhu jsou i takoví prodejci, kteří nabízejí repliky, na jejichž výrobu nemají licenční práva…
Před rozhovorem jste zmínila, že u Jindřicha Halabaly jsou problémem nelicencovaní prodejci…
Ano, na trhu jsou i takoví prodejci, kteří nabízejí repliky, na jejichž výrobu nemají licenční práva, a vydávají je zákazníkům za originály. A to i třeba v případě takových modelů, kterých ve své době vzniklo opravdu jen několik málo kusů. Tyto praktiky devalvují trh, včetně naší nabídky. I proto se snažíme zákazníky neustále edukovat a připomínat, že na Jindřicha Halabalu má exkluzivní licenci opravdu jen Modernista.
Jak těžké bylo práva na tvorbu tohoto designéra získat?
Na tom velmi intenzivně pracoval Janek Jaros, bývalý spolumajitel Modernisty. Nebojím se říct, že byl v tomto ohledu vizionář. V roce 2012, kdy se mu povedlo od synů licenci získat, nebylo jméno Jindřicha Halabaly zdaleka tak známé jako dnes. A nyní je synonymem pro tvorbu celých třicátých let minulého století.
Je podle vás ještě možné narazit na další fenomén velikosti Jindřicha Halabaly?
To si bohužel nemyslím, historie je už v tomto ohledu docela propátraná. Halabala byl opravdu unikát, s panem Marečkem, který vedl Uměleckoprůmyslové závody, tvořili sehranou dvojici a jejich tvorba a výroba měla velký společenský přesah.
Nedávno jsem se bavila s novinářkou a kurátorkou Evou Slunéčkovou, která říkala, že minimálně ve svítidlech je český design druhé poloviny dvacátého století vcelku neprobádaný. Nemáte tedy zálusk například na taková jména, jako je Štěpán Tabery nebo Ivan Jakeš?
Oba dva autoři jsou ukázkou onoho zmíněného případu, kdy je na trhu stále hodně originálů. Proto zatím nevidím smysl dědice autorských práv oslovovat a hledat pro modely moderní výrobní kapacity.
Jak se Modernistovi dnes daří? Podařilo se vám překonat nedávnou krizi?
Před dvěma lety byla situace pro nás i další výrobce složitá, naše produkty jsou přece jen nadstavbové, a když je zrovna nejistá ekonomická situace, jejich koupi odložíte. Možná i proto chceme více expandovat do zahraničí. Už před covidem jsme měli rozjeté spolupráce, které ale pandemie zpomalila, a tak na ně chceme v tomto směru navázat.
Chceme se primárně dostat na zahraniční trhy, s čímž nám pomáhají i čeští partneři v zahraničí, jmenovitě například Klára Jurčová, generální konzulka na ambasádě v Hongkongu. Zvažujeme také účast na světových veletrzích.
Jaké máte na mysli? Například Salone del Mobile?
To by bylo velké sousto. Zvažujeme menší veletrhy, které jsou zaměřené na design, naposledy nás velmi oslovil veletrh Collectible v Bruselu.
Jaké jsou další cesty k zahraničním zákazníkům?
Skrze navazování vztahů s prodejci a agenty, kteří působí v dané zemi. Nikdy se tam neobejdete bez znalosti místního trhu. Takto se nám v minulosti osvědčila spolupráce v Číně, kde neskutečně obdivují český kubismus. To je mimochodem ve světovém kontextu opravdu ojedinělá záležitost: jedině v Čechách se kubismus propsal i do užitého umění. A proto si troufnu říct, že s ním můžeme do světa. Nejen do Asie, ale třeba i do Spojených států.
Co je u vás bestseller?
Rozhodně křesla Jindřicha Halabaly, nejen ikonické H-269, ale i polohovací H-70. A pak je to kubistická kolekce Pavla Janáka v čele s dózou Krystal. V centru Prahy, kde máme dva obchody, nakupují zejména turisté, u nábytku platí, že ho kupují spíše Češi. Přesto dodáváme nábytek nejen v rámci Evropy, ale i do již zmíněného Hongkongu, Austrálie či Spojených států.
Když jste ve Forbesu mluvila naposledy, zmínila jste, že byste ráda s Modernistou expandovala do Brna. Jak to vypadá?
Stále platí, že Brno je velmi logické místo, kam směřovat. Bylo centrem meziválečného designu, sídlem Uměleckoprůmyslových závodů, máme tam navíc skvělého výrobce porcelánu. Proto se rozhlížíme a hledáme partnery, s nimiž bychom mohli v budoucnu provozovat obchod.
The post Janák, Halabala a nyní i Krejčiřík. Modernista startuje novou éru s mladými designéry appeared first on Forbes.
