"Jakým přídavným jménem byste vystihli vyhořelého člověka?" ptá se David Fiedler publika, které tvoří hlavně studenti středních škol. Objevují se odpovědi jako vyčerpaný, cynický či unavený. David přikyvuje a vysvětluje, že vyhořet může kdokoliv a v jakémkoli věku. Nejen v práci, ale třeba i při studiu nebo na rodičovské. Sám o tom ví své.
Vyhoření si prožil už v 19 letech. Jako student gymnázia byl motivovaný, vše ho bavilo a už tehdy pracoval v technologické firmě věnující se chatbotům. "Kolem maturity jsem dostal nabídku odjet do Německa a pracovat tam na založení pobočky. Byl jsem jediný ve firmě, kdo uměl trošku německy, tak jsem si řekl, že to zkusím. V létě po maturitě jsem se odstěhoval. Tehdy jsem se již stával workoholikem," popisuje.
V Berlíně pracoval každý den od rána až do pozdního večera. Práce ho bavila a nabíjela, ale nedokázal si říct o pomoc, když na něj bylo úkolů příliš. Osobní život šel stranou, přítelkyně se s ním rozešla. Na sociálních sítích také sledoval své kamarády, jak si užívají studentský život, a začal si uvědomovat kontrast se svým životním tempem.
Dlouho si myslel, že psychické problémy zrovna on nemůže mít. "Jenže jedno říjnové ráno to přišlo. Chtěl jsem vstát z postele, vtom jsem si ale uvědomil, co všechno ten den musím zvládnout, a nedokázal jsem se najednou postavit, nemohl jsem ani zvednout ruku. Tělo mi dávalo najevo, že je něco špatně," říká. O své zkušenosti promluvil na konferenci EduFestival, která se konala 1. října v Praze.
Nechápal jsem, proč jsem nešťastný
Jakmile mohl alespoň částečně používat ruku, vyhledal si na internetu článek o vyhoření. Příznaky odpovídaly jeho stavu, ale v textu se psalo, že vyhořet může třeba vrcholný manažer kolem padesátky nebo učitel. Proto usoudil, že to není jeho případ.
"Šéfovi jsem řekl, že mám angínu, nechtěl jsem si přiznat, že mám psychický problém. Jen jsem ležel a koukal do zdi. Nechtěl jsem nic jiného dělat. Každý krok mě stál stokrát víc energie než běžně," vzpomíná Fiedler.
Když byl po několika dnech schopný alespoň malé aktivity, požádal zaměstnavatele o pomocníka, který mu bude v práci k ruce. Postupně také začal pracovat, ale jen pět hodin denně. "Nechápal jsem, proč jsem já, dvacetiletý kluk s dreamjobem, nešťastný," říká. Odpověď mu dalo hned první sezení u terapeuta. Začal si dávat život znovu dohromady.
Nejvíc mu pomohlo, že firmu nakonec opustil, procestoval několik zemí a vrátil se do Prahy. Svoji zkušenost se později rozhodl přetavit v pomoc. Založil neziskovou organizaci Nevyhasni. "Tvoříme místo, které ostatním pomůže vyhnout se syndromu vyhoření, případně nabídne možnost, jak z maléru ven," vysvětluje. V projektu působí dobrovolníci, několik psychologů i psychiatr.
David Fiedler se dnes zamýšlí nad tím, co by ve svém přístupu k životu udělal jinak. "Víc bych komunikoval, a to i v práci a s kamarády. Trávil bych více času s blízkými. Snažil bych se také najít si dřív terapeuta, lépe si vytyčit hranice vůči svému okolí. Víc bych se zamyslel nad svými hodnotami, cíli, ale i egem," dodává.
