Hluboko pode mnou se otevírá město. Od země mě dělí dobrých 200 metrů, a tak se mi při pohledu přes okraj poněkud zatočí hlava. Není tu žádné zábradlí, žádné sklo a jediná cesta po ocelové plošině, jež obíhá mrakodrap, vede vpřed. Lano, které mě jistí, svírám opravdu pevně, přestože pravděpodobnost závady a následného pádu je prakticky nulová. I tak se na dubajské adrenalinové atrakci nazvané Edge Walk leckomu rozklepou kolena.