Jsme vědkyně, nemáme křišťálovou kouli. Co dusí vědu v Česku a jak jí pomoct?

Forbes Před 1 měsícem

Když se zeptáte špičkových vědkyň, co by pomohlo, aby na tom byl vědecký výzkum v Česku lépe, ve většině případů nemíří první slova k lepšímu financování. Hlavní problém je podle nich nesmyslná byrokracie.

Vědci i vědkyně z českého prostředí úspěšně publikují v uznávaných světových časopisech, daří se jim čím dál tím víc i v prestižních evropských grantech, spolupracují s nejlepšími týmy ve svých oborech. Ale doma se jejich práce může snadno zaseknout na neuvěřitelných požadavcích.

„Plánovali jsme například drobnou část peněz na nákup odborných knih, aby nám posléze nějaký úředník v hodnocení vytkl, že jsme neuvedli, jaké přesně knihy to budou. Máme snad křišťálovou kouli, abychom věděli, co kdo za tři roky napíše?“ dává osobní příklad Lenka Dědková z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

Podobný obraz vědeckého prostředí přitom líčí i další ženy z letošního, třetího ročníku výběru Forbesu top českých vědkyň, který vzniká ve spolupráci se společností L’Oréal, jež dlouhodobě ženy ve vědě podporuje.

Obrovský potenciál vědecké práce tak dusí především mimořádný administrativní moloch. „Dokud nejlepší mozky tohoto státu budeme nutit vyplňovat nablblé administrativní tabulky nicneříkajících indikátorů, nikam to nikdy nedotáhneme,“ říká zcela otevřeně Klára Grantz Šašková, která se věnuje genové terapii a loni založila spin-off Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd Adalid Sciences.

Vysoká administrativa a byrokracie souvisí hlavně s žádostmi o granty, které jsou v tuzemsku pro financování výzkumu zásadní.

Podle zkušeností vědkyň český systém jde daleko za to, co je běžné v zahraničí. „Evropská schémata jsou mnohem jednodušší a přímočařejší, vědcům se více důvěřuje a mají větší flexibilitu,“ tvrdí Lenka Dědková.

Zatímco evropští kolegové objevují, čeští vědci vyplňují tabulky. Podobně to vidí například i Jana Musilová, která měla možnost spolupracovat s týmy ve Spojených státech, v Německu nebo ve Švýcarsku. Kvalita výzkumu je podle ní sice srovnatelná, akorát české týmy brzdí v jejich práci komplikované grantové přihlášky.

„Vědec stráví celé měsíce psaním žádostí místo samotného výzkumu. Mám čerstvou zkušenost s podáváním grantů v Česku, USA i v rámci evropských programů a bohužel musím říct, že ten český je zdaleka nejkomplikovanější,“ soudí Jana Musilová, která se na Vysokém učení technickém věnuje bioinformatice.

Další vědkyně zmiňují příklady, kdy se u grantových žádostí i nadějné výzkumné projekty často zamítnou kvůli formálním drobnostem, jako je třeba jedna česká věta v anglickém textu, místo toho aby se hodnotila samotná vědecká kvalita.

Pomoct by mohly odborné grantové týmy, které by mohly připravit projekty po ekonomické a administrativní stránce a pomáhaly by i při propojování projektových výzev s vědci.

„Jenom tak se nám podaří získávat mezinárodní projekty, kde Češi budou hlavními řešiteli a nebudou se pouze přidávat jako spoluřešitelé k zahraničním partnerům,“ navrhuje Eva Kriegová, imunoložka z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Administrativní pozice, které mají vědcům ulevit od byrokracie, sice postupně vznikají, ale například podle Anny Ševčíkové pořád na samotných výzkumnících zůstává značná část agendy.

„Bohužel servisování vědy odebírá značné finanční prostředky původně určené na vědu samotnou. Vědě tak nejvíc ubližuje nedůvěra ze strany poskytovatelů finančních prostředků,“ míní jedna z nejcitovanějších českých vědkyň z oblasti společenských věd. Celkově by vědě pomohla i větší flexibilita a otevřenost.

„Nedávno jsme chtěli zaměstnat na částečný úvazek výzkumníka z Polska, který si kvůli rodině přál částečně zůstat i v Polsku. Bohužel jsme to nedokázali administrativně vyřešit. Takové bariéry nás připravují o kvalitní lidi, kteří by v Česku pracovali i s nižším platem,“ upozorňuje Karla Štěpánová, která na ČVUT vede vlastní výzkumnou skupinu, která učí roboty rozumět lidem.

Ani když je ale vědec s žádostí o grant úspěšný, nenastává dlouhý klid na samotný výzkum. Většina grantů se v tuzemsku totiž uděluje na tři až čtyři roky, během kterých ale musejí vědci nejen bádat, nýbrž také vést studenty, psát nové projekty, publikovat a zvládat administrativu.

„V tak krátkém čase je těžké dosáhnout opravdu průlomových výsledků. Pokud by existovala víceletá finanční jistota, mohli bychom realizovat systematičtější a ambicióznější projekty,“ podotýká molekulární bioložka z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd Veronika Vymetálková s tím, že by zároveň šlo lépe podpořit mladé vědce nebo ženy vracející se po rodičovské.

Krátkodobost grantů kritizují i další vědkyně. Navíc u grantových žádostí se nyní předpokládá, že uchazeč předem naplánuje, co přesně zjistí a kdy to během řešení publikuje.

„V podstatě to nabádá k žádání o peníze na projekty, které jsou již téměř dokončené. Přitom věda je o hledání a získávání nečekaných výsledků. Skutečně bylo prokázáno, že většina přelomových výsledků vznikla nezávisle na grantových projektech,“ namítá Alena Sumová z Fyziologického ústavu Akademie věd.

Podobně to vidí i Martina Živná, držitelka Ceny Neuron, která se věnuje genetice na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Biomedicínskému výzkumu v Česku podle ní chybí hlavně dlouhodobá finanční podpora.

„Chybí koncepce v podpoře témat a kontinuita financování. Zda bude daný projekt určený k financování, či nikoli je naprosto nepředvídatelné a hraničí až s loterií,“ poukazuje Martina Živná.

Historička Kateřina Čapková, podle níž by rozhodně vědě pomohlo radikálně lepší financování, považuje za velký problém tlak na množství a rychlost odborných publikací. „Stále platí, že tlak na rychlost podporuje publikování průměrných výsledků v průměrných časopisech,“ upozorňuje historička.

Nevýhodou může být i široké zaměření výzkumu. „Jsme malá země. Nemůžeme si dovolit mít skvělé všechny obory a ve všech regionech. Soustřeďujme prostředky na to, v čem můžeme být mezinárodně užiteční za rozumné peníze,“ navrhuje ekonomka Zuzana Havránková z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Podobně to vidí i Ladislava Černá, která se na ČVUT věnuje fotovoltaice. „Ač to asi nebude zrovna populární, tak největším problémem České republiky je obrovská konkurence pracovišť, a tím pádem financování,“ myslí si Černá.

Pohled zvenčí nabízí Lenka Zdeborová, která dlouhodobě působí ve Švýcarsku na univerzitě EPFL v Lausanne, kde je jejím hlavním oborem statistická fyzika.

Podle ní by vědeckému prostředí v Česku nejvíc pomohlo, kdyby dokázalo přilákat víc vědců ze zahraničí. A to jak Čechů, kteří odešli, tak i zahraničních výzkumníků. „Právě takto postupují i jiné menší země, které jsou vědecky velmi úspěšné, jako Belgie nebo Švýcarsko,“ říká Lenka Zdeborová, podle které nejde jen o peníze.

„Klíčová je jednoduchost administrativy, otevřenost a důvěra v kvalifikaci, ať už byla získaná kdekoli. V Belgii nebo Švýcarsku je například mnohem jednodušší stát se profesorem než v Česku, které je v tomto směru stále zatíženo složitými a často netransparentními procesy,“ vysvětluje vědkyně, která získala už druhý prestižní grant ERC.

Důležitý krok je podle ní třeba i v tom, kdy by výuka od magisterského stupně výše i každodenní komunikace na pracovišti měly být standardně v angličtině. „A především, mladí vědci potřebují volnost. Možnost založit si vlastní skupinu, zkoumat vlastní téma, nést odpovědnost za směr, kterým se vydají,“ dodává Lenka Zdeborová.

Česká věda je už dnes v mnoha oblastech na špičkové úrovni. Menší byrokracie, jasnější a dlouhodobější financování a otevřenost by ji posunuly o pořádný kus dál, shodují se nejlepší tuzemské vědkyně.