Na festivalu Pulse letos vystoupil držitel „nobelovky za architekturu“ David Chipperfield. Laureát oné Pritzkerovy ceny na hlavní stage promluvil o dnešní úloze architektury a všech, kdo se komplikovanému oboru věnují. Jeho poselství bylo přiznaným apelem, zdviženým ukazováčkem společnosti, která čelí klimatické změně.
Do pražského Martinického paláce na festival architektury Pulse dorazil v předvánočním čase jeden z nejslavnějších architektů světa. Autor současné podoby historické budovy Procuratie Vecchie na benátské piazze svatého Marka, berlínského Neues Musea či tamní prosklené Neue Nationalgalerie, přičemž poslední jmenovanou stavbu původně navrhl Mies van der Rohe, v tuzemsku známý předně coby architekt brněnské vily Tugendhat.
„Bylo mi řečeno, abych vám vyprávěl o třech budovách. Zklamu vás. O těch mluvit nebudu. Chci mluvit o roli architektury a architektů v dnešní době,“ otevřel nekompromisně svůj projev britský architekt David Chipperfield.
Vzápětí dodal, že o oboru, jemuž zasvětil celý svůj profesní život, by však chtěl přese všechny výzvy, jimž architektura čelí, promluvit pozitivně.
„Ať už jsme současným stavem věcí jakkoli ztrápení, nesmíme podceňovat důležitost architektury ve vytváření příjemného kvalitního prostředí a budov pro lidi,“ uvedl na Pulsu architekt, jemuž byl v roce 2010 udělen rytířský titul. Anglický přídomek „sir“ obdržel za službu, již prokázal britské a německé architektuře.
Když jedenasedmdesátiletý drobný muž, oděný celý v černé – patrně z oddanosti architektonickému dress codu – stoupá na pódium, ve velkém sále renesančního paláce je hlava na hlavě. Tomu, co chce legenda oboru na Hradčanském náměstí sdělit světu, naslouchali snad všichni příchozí. A o to palčivěji jeho naléhavá sdělení vyznívají.
Z bezmála hodinového projevu na hlavní stage vystupují dvě klíčové myšlenky. Jednak se Chipperfield snažil vyvrátit mytizovanou představu architekta coby osamoceného génia se sklenkou whisky vedle kreslicího stolu.
Tou druhou je holý fakt, a to nevyhnutelnost přizpůsobit současnou architektonickou praxi klimatické změně, jíž jako lidstvo čelíme.
„Architekti rádi sedí u svých výkresů a hledají v nich řešení na palčivé společenské otázky,“ poznamenal Chipperfield s tím, že je nezbytné, aby to dnes byli právě architekti a architektky, kdo se ujme role vyjednavačů, facilitátorů.
Aby to byli právě oni, kdo k jednomu stolu sezvou všechny, kdo k budoucí podobě ulic, města nebo nové veřejné budovy mají co říct. „Bez participativního procesu se architektura neobejde,“ konstatoval úspěšný architekt.
Ve svém příspěvku se vymezil jak proti nekvalitním krabicovým budovám, jichž jsou dnešní města plná, tak naopak i proti ikonickým stavbám, jejichž význam dle jeho názoru bývá často přeceňován.
„Reálná kvalita budov se snižuje. Dnes nás víc zajímá, jak budovy vypadají, než jak se v nich cítíme,“ apeloval Chipperfield na úroveň výstavby. Na vině je podle něj tlak na výkonnost, rychlost a peníze.
Svůj proslov ilustroval výhledem z vlastní kanceláře na britskou metropoli plnou vysokých prosklených administrativních budov, které podle něj nikdo nenavrhl s ideou zlepšit s jejich pomocí Londýn a prožívání města.
Foto Martin Faltejsek
Chipperfield také upozornil na skutečnost, že většina současných staveb je vyrobena z betonového či ocelového rámu a kvalitním materiálem jsou tak pouze obloženy, nikoli z něj zhotoveny, ačkoli se tak tváří.
„Budovy se stávají záležitostí image, kterou lze globálně šířit. Je na nás architektech, abychom svou práci brali se vší vážností a nevytvářeli jen vizuální senzacechtivé fasády, ale budovy, jejichž materiálnost spoluutváří naše prožívání města,“ vyzýval přítomné kolegy a kolegyně Chipperfield.
Samotný fakt výstavby už dnes podle něj není zárukou kvality provedení. „Navíc abyste dnes něco vůbec postavili, musíte pracovat extrémně tvrdě,“ konstatoval architekt s tím, že před padesáti, sto lety byl celý proces od návrhu ke stavbě výrazně plynulejší.
Prim hraje komunita
Londýnský rodák rovněž zdůraznil provázanost oboru s tvorbou komunit. Ty se podle něj z dnešního světa vytrácejí a svůj podíl na tom nese i architektura. V Londýně si dnes lidé dle Chipperfielda nejen nemohou dovolit žít v centru města, ale ani v jeho bezprostřední blízkosti.
„Kam se poděl komunitní život? Proč zmizeli lidé z ulic a proč je nahradila auta?“ ptal se oceňovaný architekt na palčivé otázky. A právě takové dotazy by si dnes podle něj měli současní architekti a architektky klást především.
Od sedmdesátých let minulého století se navrhování z veřejného sektoru přesunulo do toho soukromého. „A přitom, když se procházíte po Praze, vidíte ulice a budovy. A pro fungující město jsou chodníky a veřejné prostory stejně důležité jako domy,“ zdůraznil Chipperfield.
Městské plánování podle architekta dnes de facto neexistuje. „Dnes jsme dospěli do bodu, kdy se z architektury stal reaktivní, nikoli proaktivní obor,“ sdělil svůj pohled.
Jeho samotného ještě odchovala poválečná generace architektů. Ti, kdo vraceli život vybombardovaným městům. Na ruinách, jež po druhé světové válce zbyly z veřejných budov i bytových domů, stavěli nové budovy.
„Architekturu mě učili lidé, kteří se podíleli na vzniku nového světa. Stavěli bydlení, univerzity, školy i nemocnice,“ vylíčil absolvent londýnské Kingston University, s plným vědomím, že ideály, v nichž vyrostl, jsou dávno překonané.
V tom, že v současnosti převládají komerční projekty nad veřejnými, Chipperfield nespatřuje nic závadného. „Je v pořádku být developer a vydělávat peníze,“ konstatoval na Pulsu.
Foto Martin Faltejsek
Otázkou dle něj je, zda architekti a plánovači mají dostatečnou příležitost a prostor vznášet k výstavbě stěžejní kritéria a požadavky – na kvalitu, prostředí a sociální rovnost. „Zkrátka na vše, co zaručí, že z výsledku bude komunita a město těžit více než soukromník,“ zodpověděl Chipperfield dotaz moderátora Daniela Stacha.
A právě o takovou participaci již několik let proslulý architekt usiluje ve španělské Galicii. V tamní vesnici se v covidových letech na nějakou dobu usadil a pustil se hlouběji do analýzy problémů regionu.
Tehdy si začal klást nepříjemné otázky: Jak ospravedlnit radikální přeměnu ulic v silnice, které byly tak dlouho centrem vesnického života? Proč se po nich dnes jezdí rychlostí sedmdesát kilometrů v hodině?
„A jak to, že to nemůžeme změnit?“ vršil architekt jeden dotaz za druhým. „Vždyť je to k smíchu,“ dodal lakonicky.
Z toho důvodu Chipperfield v Galicii vytvořil profesní skupinu. Jejím prostřednictvím sbírá data, dělá výzkumy či pořádá výstavy a workshopy pro studenty. Po večerech se schází s tamními občany i zastupiteli.
Vypisuje architektonické soutěže. Rozšiřuje chodníky a snaží se omezit parkovací místa – „protože jedině tak vrátíte veřejný prostor lidem“. Zkrátka dle svých slov hledá jednoduchá řešení složitých otázek.
„Nikdo v mém studiu za posledních sedm let nenavrhl nic kromě této lavičky,“ promítl Chipperfield fotografii několik metrů dlouhé lavice vlnící se podél břehu moře ve zmíněné vísce ve španělské Galicii, v západu slunce obsypané lidmi.
V kontextu Chipperfieldovy kariéry jde o malý projekt. „Strávit roky tímto způsobem se v tomto bodě mého života zdá možná trochu hloupé,“ připustil sedmdesátník.
„Na druhou stranu, když vidíte, že to skutečně mění způsob, jakým lidé tráví ve vesnici čas, pak je to dost možná to, co bychom jako architekti měli dělat,“ rozloučil se za hlasitého aplausu s početným publikem sir David Chipperfield.
The post Kam zmizel život z ulic? Slavný architekt Chipperfield o tom, co města dluží lidem appeared first on Forbes.
