Zdá se jakoby symbolické, že se pozemský život šestatřicátého pražského arcibiskupa Dominika Duky uzavřel v „dušičkovém týdnu“, tedy v období, kdy si nejen křesťané nejintenzivněji připomínají památku zemřelých a myslí na ně. Jeho život zde zanechal mnohovrstevnatý otisk a byla by velká škoda, kdyby zůstal v paměti zachován jen jako břitký či dokonce nerudný glosátor, který měl svou armádu stoupenců i kritiků.