Matriarcha odcizené rodiny se nachází v poslední fázi rakoviny a pravděpodobně se nedožije Vánoc, které jsou již za pár dní. Semkne se rodina dohromady? Režijní debut Kate Winslet spoléhá na osvědčené postupy a strojenou hřejivost.
Dysfunkční a dlouhodobě se nestýkající rodina, kterou dohromady svede život obracející zlomová událost, navíc během vánočních svátků. Kolikrát už jsme toto schéma viděli? Netflix si jako svůj štědrovečerní film příznačně vybral ten nejotřepanější a na jistotu sázející námět. Scénář napsal mladý Joe Anders – syn Kate Winslet, která se rozhodla film režírovat.
Umírající matka June, nesamostatný otec Bernie a jejich děti – workoholička starající se o děti Julia, tenzní matka v domácnosti Molly, s rodiči bydlící Connor a odloučená Helen vyznávající meditativní styl života. Každý řeší osobní mindráky, každý se nachází v odlišné životní etapě. Postavy stavějí na jasně načrtnutých archetypech, balancují nad propastí otravného figurkaření.
Díky více než vděčnému hereckému obsazení však u jinak podvyživených figur, jež působí jako přelouhované postavy Richarda Curtise, cítíme lidskost a upřímnost. Prochlazené rodinné vztahy se postupně okysličují, jednotlivci si navzájem olizují rány minulosti, a především se připravují na matčinu nevyhnutelnou smrt.
Načrtnutá problematika ukazuje, že samotný proces odcházení je mnohem těžší pro blízké než pro umírajícího. Křehké téma, nakolik o svém osudu rozhoduje June a nakolik má do jejích rozhodnutí zasahovat rodina, je předkládáno vkusně a v jádru jde o jediné ozvláštnění jinak přetěžených osobních motivů, které jsou synonymem okoralého vánočního cukroví.
Většina postav o svých pocitech neumí mluvit, cítí frustraci ze svého životního stadia, závidí sourozencům, aniž by se snažila chápat jejich problémy a tak dále. Vztahovému pletenci udává tempo ostrý jazyk June, jež si v záplavě rodinných návštěv vybudovala půvabný vztah s nemocničním pečovatelem. Tato linie je mnohem podnětnější a emocionálně hutnější než rodinná kalamita.
Winslet stylistické volby podmiňuje hereckým výkonům. Dopřává jim maximální výrazovou volnost. Snímá v delších statických záběrech, kompozicemi umocňuje určitý pocit nemocniční strnulosti. Barevná tonalita je tendenčně vybledlá, zaměnitelná s libovolným Netflix originálem. Celkově je film podivně unifikovaný, nijaký, postrádající vlastní formální identitu.
Opírá se o sentiment, což je logické, protože ten je pro vánoční subžánr hnacím motorem. Většinu času se jej daří držet na neinvazivní uzdě. Samotný závěr, jenž je v tomto případě pro vyprávění naprosto klíčový, však navzdory několika předcházejícím, slibně ambivalentním sekvencím působí tak moc vyfabrikovaně a vynuceně, že se jen těžko brání netečnému cynismu.
Sbohem, June je tak moc zapomenutelným filmem, že už během sledování v paměti začíná velmi rychle řídnout. Konverzační drama sešněrované ozkoušeným mustrem osciluje někde mezi sebedůležitým kýčem a ojedinělými záchvěvy tklivé autenticity. Pojednává o vážných, důležitých a vlastně elementárních věcech, akorát zcela mrtvolným způsobem.
A tato mrtvolnost bohužel není součástí konceptu. Koncept obecně filmu zcela chybí. Snaží se o konformní a po srsti jdoucí sladkost s kapkou hořkosti, k níž dochází pouze zásluhou herců, kterým však mdlá narace prostá potřebných nuancí neustále podkopává nohy. Pokud bychom chtěli být jízliví, takový film se skutečně hodí jen jako kulisa ke gaučovému vytuhnutí po štědrovečerní večeři.
Ostatně, jako kulisu k jiné činnosti Netflix vnímá filmy především. Je to tedy v něčem maximálně výstižné.
The post Kate Winslet, Helen Mirren a jímavé drama o odcházení. Rozbalíte dárek Netflixu? appeared first on Forbes.
