Od naší zpravodajky na Tchaj-wanu - Café Prague nabízí nezvyklý zážitek ještě předtím, než vůbec vstoupíte dovnitř. Mezi brankou a skleněnou stěnou s dřevěným obložením stojí pod plátěnou stříškou a vedle dvou dřevěných lavic tmavozelený Mini Cooper s naleštěnou kapotou.
"Ačkoliv si to hodně lidí myslí, auto není součást výzdoby. Běžně ho používáme, šéfová si ho koupila ke třicátým narozeninám," vysvětluje pro Aktuálně.cz provozní Wendia, která v kavárně vítá hosty od svého dřevěného stolu postaveného hned za dveřmi.
Výzdoba je zároveň to, co podnik odlišuje od jiných místních kaváren. Uprostřed místnosti stojí klavír, který má sloužit jako přirozená zástěna mezi stoly, aby lidé neseděli moc blízko u sebe. Jednou do týdne se někdo zeptá, zda si na něj může zahrát. "Dovolíme to, ale jen na deset minut. Je docela hlasitý a deset minut je tak akorát doba, kterou další zákazníci vydrží," říká kavárnice.
Za pianem stojí pohovka doplněná o staře vypadající lampu a všude jsou dekorace vypadající jako ty, které české babičky a prababičky vytahovaly ze skříní jen ve sváteční dny.
"Všechno, co tady vidíte, vymyslela naše šéfová Honey. Dala sem všechno, co miluje, má to být vzpomínka na její matku - milou a elegantní dámu, která ale zemřela velmi brzy, když dceři bylo pouhých 16 let," líčí Wendia, která v kavárně pracuje už 24 let.
Její jméno je i na vizitkách, hned vedle jména majitelky Honey a jejich domácích mazlíčků - již zesnulého psa Kiki a třínohé třináctileté kočky Genki, která odpočívá v zadním pokoji, kam nemají zákazníci přístup.
Na vizitce se také dočtete, že "žádné jiné místo jako Café Prague neexistuje". Prvotním úmyslem přitom nebylo odlišit podnik od dalších kaváren. Přišlo to přirozeně s tím, jak Honey místo postupně zařizovala. Veškeré vybavení odkazuje na její matku.
Pražská káva s limetkou
Wendia působí i jako mluvčí podniku, Honey je spíš tichý typ a raději lidi pozoruje. Právě aby mohla sledovat chování lidí, si v červnu 1989 otevřela kavárnu poté, co se vrátila ze studií v Japonsku. Původně ji chtěla provozovat jen rok.
Honey studovala filmový střih a tehdy byla jedním z jejích nejoblíbenějších snímků Nesnesitelná lehkost bytí podle předlohy spisovatele Milana Kundery. Film i kniha, kterou také četla, se do čínštiny překládají jako Pražské jaro. Honey se rozhodla pojmenovat kavárnu po Praze.
Také jeden z nabízených nápojů odkazuje k české metropoli - pražská káva. Jde o černou kávu se šlehačkou, ozdobenou nastrouhanou kůrou z limetky, Prahou však není inspirovaný.
"Všechny kávy, co tu máme, jsou cappuccina, ale dnes si pod tím lidé představují typ kávy, kterou dělá stroj. Tohle je cappuccino starého typu, tak jsme jenom změnily název," vysvětluje Wendia, jak nápoj, kterému se v tuzemsku nejčastěji říká vídeňská káva, dostal svůj název.
Wendia ani Honey Česko nikdy nenavštívily. Kavárna jim zabírá mnoho času, není proto zatím možné, aby si vzaly na delší dobu volno. "Myslím, že budeme poslední, kdo Prahu navštíví," směje se Wendia.
Dřív knížky, teď čtečky
Nápoje, mezi nimi i ledovou kávu pojmenovanou po psovi Kiki nebo kávu s kakaem nesoucí Wendiino jméno, si sem nejčastěji chodí vychutnávat učitelé. Mají to sem blízko hned ze dvou vysokých škol. Mezi návštěvníky jsou i studenti.
Za dobu fungování podniku si Tchajwanky všímají změn v chování zákazníků. Nejdřív chodili minimálně ve dvou, s přáteli nebo rodinou. Teď kavárnu navštěvují nejčastěji sami.
Mění se i způsob trávení času. "Na začátku s sebou měli knížku, četli si nebo si něco zapisovali. Potom začali nosit velké počítače, které následně vyměnili za mobily. Dneska mají většinou čtečky. Lidé pořád čtou, ale už ne skutečné knihy," popisuje kavárnice.
Budoucnost, která se nedá naplánovat
Za 34 let kavárna dvakrát měnila místo, zda přijde další stěhování, majitelky nevědí. "Nic neplánujeme. Pokud budeme mít štěstí, budeme s naší prací moci pokračovat. Od začátku pandemie koronaviru jsme ale měly tři těžké roky, tak jsme vděčné, že tu pořád můžeme být," říká Wendia.
"Všechno je nějak složité, ale záleží, jak se na to díváte. Naši práci milujeme a žijeme pro ni. Musíme přijímat i těžké věci, nemůžeme si vybírat," vysvětluje filozofii, podle které žijí a kterou jim připomíná i báseň japonské autorky Tojo Šibaty. Papír s básní, kterou Šibata napsala v 97 letech, mají položený na baru.
"Nevzdávejte se. Pokud se stane něco hrozného, nevzdychejte," čte Wendia text v japonském originále a poté ho překládá. "I když jsem si prošla špatnými okamžiky, myslím, že je skvělé žít. Doufám, že ani vy to nevzdáte," zní poslední verše básně.
"Spousta věcí se pokazí a není to ničí chyba. Prostě se to stane a my to musíme přijmout," uzavírá kavárnice.
