Když nebudu mít husí kůži, nastal čas skončit, říká promotérka závodů superbiků

Forbes Před 7 hodinami

Španělský akcent v řeči Evy Jirsenské nejde přeslechnout. Není se co divit, když už přes pětadvacet let žije v Barceloně. Teď se ale na týden přesunula na mostecký automotodrom, kde organizuje závody mistrovství světa superbiků. Akce, kam během víkendu dorazí odhadem na padesát tisíc lidí.

Most je ale jen jeden závod z dvanácti, který se v rámci mistrovství superbiků, což je nejvyšší a nejrychlejší třída sériově vyráběných silničních motocyklů, po světě jezdí. Jedenáct jich je v Evropě, jeden se koná v Austrálii. Rodačka z jižní Moravy je pak nejvýš postaveným Čechem ve společnosti Dorna Sports, která závody superbiků, ale i slavnější MotoGP a seriál formule 1 pořádá.

Head of WorldSBK Circuit Relations & Operations. Tak zní celý název funkce, kterou má má Eva Jirsenská na vizitce. Když začne vysvětlovat, co to v praxi obnáší, je to ještě mnohem delší. Důležité je vědět, že v hierarchii mistrovství superbiků, běžně označovaného zkratou WorldSBK, je dvojkou. Nad ní už stojí jen ředitel celého šampionátu Gregorio Lavilla.

Tak tedy. Představte si areál mosteckého okruhu, který má zhruba sedmdesát hektarů, a v něm paddock, tedy zázemí dráhy, které zabírá nějakých pětadvacet tisíc metrů čtverečních. Všechno, co se děje v paddocku, srdci závodního víkendu, má pod palcem Dorna Sports. Lépe řečeno Eva Jirsenská. To ostatní kolem taky, ale tady už se o organizaci dělí s majiteli okruhu.

Týden na okruhu je vrcholem příprav. „Předtím je potřeba sestavit plán paddocku, dát lidem z okruhu vědět, kde budeme potřebovat elektřinu, vodu, domluvit se na technickém vybavení, zabezpečení internetem. Řeším logistiku, marketing, prodej vstupenek… Stavíme město pro závodní týmy a desítky tisíc návštěvníků,“ říká Jirsenská.

Práci si usnadňuje tím, že má pro každý z dvanácti závodních okruhů vypracovaný manuál, kde má základní požadavky. Aby vše fungovalo, ze Španělska s ní po závodech kočuje tým osmdesáti lidí. Teď je to Most, ale v únoru to byla Austrálie, v březnu Portugalsko, v dubnu Nizozemí, zkraje května Itálie…

Na každém závodě je pak třeba zorganizovat práci a pohyb dvou tisíc lidí, kteří jsou do jeho fungování nějak aktivně zapojeni. Jen závodních týmů do Mostu letos přijelo přes padesát. S nimi pak víc než osmdesát závodníků šestadvaceti národností.

Ve světě závodů a motocyklů se Eva Jirsenská pohybuje celý život. Ještě jako studentka brněnského gymnázia krátce po revoluci chodila překládat na mostecký okruh. Učit se anglicky se jí vyplatilo. V roce 1993 se totiž stala jeho tiskovou mluvčí a zůstala dalších šest let. Poté, jak poznamenali její rodiče, před ní zastavil vlak, který přijíždí jen jednou za život. Proto je důležité do něj naskočit.

Tím vlakem byla vypsaná pozice na tiskovou mluvčí seriálu závodů motocyklů MotoGP. „Bylo mi třiadvacet a nemluvila jsem španělsky ani italsky. I přesto mě pár novinářů přesvědčovalo, ať to zkusím,“ vzpomíná Eva Jirsová. Do Barcelony proto tehdy faxem poslala životopis. Odpovědí byla pozvánka na pohovor.

„Ve čtvrtek jsem letěla do Barcelony a v pondělí mi volali, že jestli to místo chci, ve středu má přiletět a zůstat. Tak jsem se stěhovala,“ popisuje rychlost, s jakou se z ní stala globální mluvčí nejslavnějšího motocyklového šampionátu světa.

Čím zabodovala? Podle svých slov nejspíš tím, že budoucí šéfy dokázala přesvědčit, že i přes nízký věk má díky práci mluvčí okruhu dobré povědomí o tom, jak vytváření tiskového zázemí funguje. „A asi se jim líbila moje zdravá kuráž Tak to riskli,“ dodává Jirsenská, které se tím totálně proměnil život.

Třiadvacetiletá Češka, která do té doby letadlem letěla třikrát, začala cestovat na závody doslova po celém světě. Na první vyrazila do Jižní Ameriky. Hned ale udělala první chybu. Její předchůdkyně totiž na všechny závody s sebou vozila vlastní kávovar, aby novináři měli dobré kafe. “Já na tohle vůbec nebyla zvyklá, takže jsem to podcenila. Na další už ale letěl se mnou,” usmívá se.

První rok byl podle ní složitý. Skoro denně usínala s blokem vedle postele, kam si zapisovala, co a jak vylepšit. Měla ale jednu výhodu, která se v dané období hodila. Jsme na začátku tisíciletí, což je doba, kdy se začal rozvíjet internet a Eva za sebou měla studia programování na vysoké škole.

Kladný vztah k elektronice a internetu pak dokázala přetavit v nástroje, které novinářům a fotografům zjednodušovaly práci. To se jejímu vedení samozřejmě líbilo.

Před patnácti a čtrnácti lety pak na svět přivedla dceru a syna. časově náročnou práci tak musela opustit. V Dorna Sports ale zůstala a věnovala se dalším projektům, například závodům mladých talentů. Až dostala nabídku jít k seriálu superbiků.

„Kývla jsem na to hrozně ráda, protože mám poměrně volné ruce v zavádění toho, co si v rámci malého týmu vymyslíme. Pořád se snažím přicházet s něčím novým, reagovat na současné trendy a svoboda v prosazování novinek je pro to hrozně důležitá,“ vysvětluje.

„Vemte si, jak mladí dnes konzumují sport. Jak na místě akce, tak v televizi. Z toho důvodu jsou naše závody kratší. Proto hodně přemýšlíme nad grafikami, aby třeba i tréninky byly pro diváky u obrazovek zajímavější. Přímo na závodech se pak lidi snažíme dostat co nejblíž k závodníkům,“ dodává.

Všechny vstupenky na WorldSBK proto umožňují přístup do paddocku. Kdo si je ochotný připlatit, může v den závodu vyrazit na okruh, kde probíhají závody, na vlastní motorce. Jirsová také na závodech zavedla takzvanou Victory Lane, kdy závodníci po závodu projíždí špalírem diváků.

„Z metru máte možnost vidět jejich emoce. Úsměvy, úlevu, slzy štěstí, někdy i naštvání z toho, že jim závod nevyšel. To je úplně jiný zážitek, než když stojíte na tribuně dvě stě metrů metrů od závodníků a musíte mít dalekohled,“ vypichuje jeden z taháků, které evidentně fungují.

I proto ji tahle práce i po pětadvaceti letech pořád baví. Sama ale říká, že by to nešlo bez toho, aniž by ji motorky bavily jako sport, kdy žádné dva závody nejsou stejné a nikdo předem neví, jak souboje závodníků a jejich týmů dopadnou.

„To je to, co ve mě drží tu jiskru. V okamžiku, kdy půjdu na startovní rošt závodu a nebudu mít husí kůži a nebudu napjatě čekat, kdo zvítězí, je pro mě čas s touhle prací skončit. Naštěstí se mi to ale nikdy nestalo,“ zdůrazňuje.

Temné okamžiky ale přišly. Souvisí se zraněními a někdy i smrtí závodníků. Poprvé to zažila hned během prvního roku práce mluvčí pro MotoGP, když v roce 2003 na okruhu v Suzuce havaroval Daidžiró Kato, který po převozu do nemocnice zemřel.

Byla to právě Jirsová, kdo pro takové chvíle připravoval manuál, jak postupovat. “Už jen ho psát je hrozná práce,” přiznává s tím, že i do psaného manuálu se snažila dostat empatii, která k takovým situacím patří.

„Sejdeme se všemi jezdci a společně se domluvíme, jestli chtějí v závodech pokračovat. Týmoví manažeři od nás mají například příkaz, že nemohou žádného jezdce nutit, aby si na motorku znovu sedl. To neexistuje. Protokol také říká, že nikdy neděláme minutu ticha před závodem, protože to pak závodníky obrovsky rozhodí,“ vybírá Jirsová jednotlivé body.

Mediální část protokolu pak říká, že nejprve je potřeba informovat rodinu. Teprve poté, co dá rodina souhlas, smutnou zprávu může uvolnit médiím. Následně se připravují vzpomínkové akty. „Zažila jsem to za poslední roky několikrát. Je to něco, co v sobě držíte, ale pak máte jet domů, zavřete se do auta a začnete brečet,“ přiznává tiše.

Stojí to tedy celé za to? Jirsenská s kladnou odpovědí dlouho neváhá. „V tom je sport krásný a krutý zároveň.“

The post Když nebudu mít husí kůži, nastal čas skončit, říká promotérka závodů superbiků appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek