O zvýšení maximální rychlosti na dálnicích se u nás s oblibou diskutuje prakticky už od zavedení limitů v roce 1979. Ano, možná se tomu budete divit, ale do té doby byla rychlost jízdy na autostrádě čistě otázkou uvážení řidiče. Pravda, těch dálničních kilometrů bylo tehdy v Československu nemnoho – dálnice D1 z Prahy do Bratislavy byla v plné délce zprovozněna až o rok později, o jiných ani nemluvě. A teď, o 44 let později, respektive za dva roky, by se snad někde mohlo jezdit i 150 km/h místo dosavadních 130 km/h. Není už to trošku s křížkem po funuse?
K TÉMATU: Na dálnicích nově až 150 km/h, za volant v sedmnácti. Změnami prošel i bodový systém
150 km/h, ale...
Myslím si, že ano. Mělo-li se o něčem podobném uvažovat, vhodný okamžik minul již před deseti nebo dvaceti lety. V době, kdy se šetří na všech frontách a na pořadu dne jsou mnohem zásadnější až existenční obtíže k řešení, působí poslanci schválený návrh tak trochu nadbytečně. Jásajícím „petrolheadům“ bez hlubší znalostí věci je také nutné připomenout, že onou stopadesátkou bude možné jezdit jen na vybraných úsecích dálnic opatřených aktivní telematikou, tedy elektronickými návěstmi upravujícími aktuální jízdní režim. Vládní návrh lze každopádně považovat za schválený již nyní, přestože ještě neprošel Senátem. Vzhledem ke stranickému zastoupení v horní komoře i zálibě prezidenta v motorismu totiž nelze v definitivním odklepnutí novely očekávat komplikace.
Co to ale od 1. ledna 2024 bude znamenat? Vlastně nic moc. Oficiální zvýšení rychlosti na některých místech dálniční sítě prakticky jen legalizuje stávající stav, kdy velké množství řidičů předepsaných 130 km/h o deset nebo dvacet kilometrů stejně překračuje a policie je vesměs nechává na pokoji. Pokud je ovšem těch 130 km/h vůbec možné dosáhnout. Realita je totiž taková, že pokud nejedete po dálnici (a zejména dálnici D1) v noci nebo v obdobích, kdy nesmí jezdit kamiony, tedy o víkendech mimo „chatařskou špičku“ a o svátcích, držet konstantních 130 je prakticky nereálný cíl.
Při poslední cestě z Prahy do Brna ve všední den jsem dobrou polovinu jízdy strávil za předjíždějícími se kamiony nebo za řidiči jedoucími v poklidu stovkou, kteří nemají zdání, k čemu je určen pravý jízdní pruh. Pravda, dostat se do něj, je někdy nadlidský výkon, protože nic jiného, než těžké nákladní soupravy v něm od pondělí do pátku v podstatě nenajdete. Ano, naše dálnice jsou coby dopravní tepny typické tranzitní země zoufale poddimenzované – dva proudy v jednom směru už prostě na spoustě míst nestačí.
Proti proudu
Vedle praktických aspektů je potřeba vidět i globální rozměr problému. V dobách energetických krizí vždy docházelo ke škrcení rychlostních limitů ve jménu omezení spotřeby drahých pohonných hmot, dnes se k tomu všemu navíc přidává i ekologický aspekt, ať už si o něm myslíme cokoliv.
K omezení dosud tradičně neomezené „maximálky“ na obligátních 130 km/h přitom dojde spíš dřív než později také v Německu. Vedle toho v Rakousku se na spoustě dálničních úseků jezdí po většinu času jen stovkou a jiné to není například ani v Nizozemsku. Stopadesát na dálnici navíc přichází v době, kdy se vášnivě diskutuje o možném omezení rychlosti z 50 km/h na třicítku ve městech.
Jediný argument odpůrců zvýšení rychlosti, který však nelze akceptovat, má jméno bezpečnost. Dnešní auta jsou totiž o světelné roky bezpečnější než ta jezdící u nás v roce 1997, kdy byl limit na 130 zvýšen z dřívějších 110 km/h. A i při jízdě 150 km/h jsou dálnice pořád zdaleka nejbezpečnějším druhem pozemních komunikací z hlediska nehodovosti v poměru k hustotě provozu. Faktem také je, že úseků, kde lze svištět bez problémů stopadesátkou, je u nás docela dost – tedy pokud je cesta zrovna náhodou volná.
I tak ale budí zvýšení limitu spíš rozpaky. O co vlastně jde? Populistický krok neoblíbené vlády jako symbol populární protibruselské rebélie nebo dokonce úlitba za citelné zdražení dálničních známek? Těžko říct. Za mě jde spíš o výstřel do tmy, který přichází v době, kdy většina lidí řeší mnohem důležitější věci.
