Věřím, že spousta kritiků – a že jich je – si už řekla, že se kluci museli zbláznit, když se sotva zabydleli v sousedním Německu, v Anglii se jim to zas tak nevyvedlo, a už cílí na pozici číslo jedna ve světě. Jenže pokud je to skutečně míněno tak, že chtějí být jedničkou v oblasti zábavy, může se jim to klidně podařit – pokud už se tak nestalo.
ČTĚTE TAKÉ KOMENTÁŘ: Dlouhá cesta k pohárovým milionům s nejistým výsledkem
Po sportovní stránce má samozřejmě Oktagon k UFC ještě na míle daleko, Dana White pořádá turnaje na několika kontinentech a pořád má pod smlouvou většinu těch nejlepších bojovníků planety. Globální zásah z hlediska fanoušků i sledovanosti je taky úplně jinde.
Oktagonu se ale daří nabídnout fanouškům něco navíc. Chcete příklad? Halftime show po vzoru Super Bowlu, který je považován za jednu z vůbec největších sportovních událostí napříč sporty. Ne každý v ní našel zalíbení, ale zkrátka je to něco navíc.
Zároveň je to ovšem jen jeden dílek ze skládanky, která dohromady stojí za překonáním světového rekordu. Žádná jiná MMA organizace na světě – ani UFC – nevyprodala během jednoho roku (za posledních 12 měsíců) třikrát fotbalový stadion. Oktagon to dokázal, dvakrát český Eden, jednou stadion ve Frankfurtu, kam přišlo bezmála 60 tisíc lidí. A to byl vlastně taky rekord návštěvnosti na jednom galavečeru. Ten do té doby držela polská KSW.
Co jsou ty další dílky skládanky?
Za úspěchy v Česku, na Slovensku a v Německu stojí především příběhy místních kluků. A to je další věc, kterou Oktagon uměl vždy na jedničku. Už na začátku přišel s reality show, která světu představila Gábora Borárose, Piráta Samuela Krištofiče a další. Dalšími milníky byla pak vyprodaná O2 arena, zápas století mezi Karlosem Vémolou a Attilou Véghem, který nakonec vyústil v trilogii, nebo Gamechanger, který dal šanci zápasníkům zabojovat o do té doby nevídané peníze.
Oktagon uměl vytvářet hvězdy, ale také prodávat ty, kteří už hvězdami byli. Vše, co se točilo kolem Karlose, bylo někdy až otravné, byli jsme bombardováni odkazy ze sociálních sítí, články v médiích apod., ale všichni nakonec zápas i s protivníky, kteří kolikrát ani nedávali smysl, prostě chtěli vidět. Povedlo se to i v Německu, i tam dokázal Oktagon představit místní hvězdy lidem, kteří do té doby MMA ani nesledovali – a udělali z nich ještě větší hvězdy.
Daň za mezinárodní úspěch
Ne vše je vždy ale tak pozitivní. Právě přerod z česko-slovenské organizace v jednu z největších na světě má dopady na mainstreamové publikum u nás doma. Dřív skoro v každém zápase nastoupil český nebo slovenský bojovník. Když to bylo proti někomu ze zahraničí, měl český divák jasno v tom, komu fandit. A zase se tvořily příběhy.
Když nepočítáme Karlose, pak největší ryze českou hvězdou byl asi David Kozma – nejdéle vládnoucí šampion welterové váhy. Skromný kluk, který nepoužíval trashtalk, z oktagonu často vycházel totálně rozbitý, ale jako vítěz – a to lidi milovali. Byl jako český Rocky, než jeho nadvládu ukončil Kaik Brito. Zazářil i Patrik Kincl, který se stal šampionem střední váhy, i jeho doba kralování ale skončila.
A nabízí se otázka. Komu budou čeští fanoušci, kteří nesledují turnaje jen proto, že milují MMA jako sport? Česko ani Slovensko už v Oktagonu nemá jediného šampiona, zvýšila se konkurence, přišla spousta kvalitních borců z celého světa. Přicházejí i kluci se zkušenostmi z UFC, což je samozřejmě skvělé – proto má Oktagon stále větší zvuk ve světě. Ale mám pocit, že stále menší u nás v Česku. Alespoň u toho ne ryze sportovního publika.
A domácí popularitu nepřebírá nějaká druhá nejlepší organizace MMA, ale bizarní cirkus Clash. Ale můžeme se vlastně divit? Ano i ne. V Clashi totiž taky dělají skvěle to, v čem dříve vynikal Oktagon, ve vytváření příběhů. A divákovi, který není nějakým expertem na MMA, nedělá problém ztotožnit se s tamními hvězdami, jimiž jsou často různí antihrdinové, nesportovci, občas doslova exoti.
Není to myšleno jako urážka, naopak, smekám před tím, jak i tato organizace dokáže lidem ve velkém prodat něco, co vlastně nemá žádnou cenu. Má to být sportovní výkon, ale opravdu byste koukali na takové výkony, kdyby je nepředváděli právě tihle lidé? Pochybuji, sportovně prostě většinou není na co koukat – přesto Clash boří rekordy sledovanosti a popularity. A trochu se bojím, že i na úkor Oktagonu, který je sportovně jinde, ale přestal lidem nabízet to, co chtějí vidět. A Clash tuhle hru umí taky skvěle.
Ale vždyť vyprodávají stadiony…
Taky vidíte ten paradox? Mluvit o klesající popularitě, když dokážou vyprodat fotbalový stadion, vypadá jako protimluv. A já bych byl moc rád, pokud se budu mýlit, protože jako fanda MMA samozřejmě přeji české (a slovenské) organizaci, aby se jí dařilo a patřila k nejlepším na světě.
Trošku se ale bojím, že vyprodaný Eden mohl být na dlouho posledním takovým počinem. Karlos a Attila odcházejí do důchodu, Kincl je ve sklepě, který má sklep (jeho slova), a je otázkou, zda z něj ještě dokáže vylézt zpět na výsluní, Kozma má po třech těžkých K.O. Kdo tedy bude ten, který má přitáhnout desetitisíce lidí na stadion?
Nabízí se Muradov. Není to Čech, ale všichni ho tak trochu bereme, a tak mu fandíme. Kdo dál, Peňáz, Škvor? Přál bych si to, mám je rád a zasloužili by si to, ale jistý si tím nejsem. Navíc se objevily spekulace, že by Karlos do důchodu přece jen nemusel, protože prý dostal několikamilionové laso od KSW – a to by pro Oktagon byla citelná rána.
Zatím se totiž polský gigant na českém trhu moc neprosadil a Ondřej Novotný už reagoval s tím, že by se tomu jen smál, ale aby mu ten úsměv nezamrzl na rtech. Kdo by nechtěl vidět českého Terminátora například s obrem Pudzianowskim? Třeba ale Ondra s Palem zase přijdou něčím novým, čím budou čelit nejen strachu, ale taky možnému odlivu fanoušků.
Aktuálně ovšem Oktagon z hlediska zábavy a programu patří mezi MMA organizacemi k absolutní světové špičce. A to není samozřejmost, takže bychom si to měli užívat, dokud to trvá.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Oktagon 72 v Edenu. Velkolepá trilogie je u konce. Vémola zvítězil a je absolutním králem
