Odpoledne 21. prosince 2023 zahynulo pod palbou chladnokrevného zabijáka 14 studentů a pedagogů z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Smrt přišla ze zálohy, nečekaně a bez velkých šancí se před namířenou zbraní rychle schovat. Stalo se něco obdobného, jako když třeba české vojáky na bojištích první světové války náhle přepadl nepřítel, a během pár minut postřílel polovinu jednotky. Jenže tito padlí vojíni mají v každé tuzemské vesnici pomník, a to i s celými jmény.
Řehák Milan 1932, Březina Miroslav 1925...
Po první světové válce nebylo pochyb, že na pomníky patří jména i příjmení všech padlých sousedů. A také věk, v kolika letech opustili svět vezdejší. Tak třeba v Dobroslavicích nedaleko Ostravy, kam občas chodím na procházky, pomník padlým rodákům z první světové velmi opečovávají. „Hned druhé jméno patří mému prastrýci Josefu Kubínovi,“ slyšel jsem tuhle u pamětní desky.
ČTĚTE TAKÉ: Na zprávy o zásahu mají lidé právo. Nemůžeme ale nikomu dávat návod, řekl Fiala ke střelbě na UK
Památník navíc stojí přímo před statkem, v němž Kubín kdysi hospodařil. „Zemřel mladý, v rodině ho pořád vzpomínáme. Padl hned na počátku války v Rusku,“ pokračuje muž. Vytesaná písmena a čísla potvrzují, že skonal ve 34 letech u ruského Ivangorodu. Zůstal by ale Josef Kubín v paměti příbuzných a obce po více než sto letech, kdyby jeho jméno nebylo vytesáno na památníku?
Podobně se občas zastavuji u pamětní desky v Jindřichově ve Slezsku, kam jezdím za rodinou. Ve středu obce stojí památník místním fotbalistům, kteří zahynuli při děsivé nehodě v říjnu 1947. Hromadná cesta k mači na korbě náklaďáku skončila smykem, nárazy do stromů a převrácením vozu. Na místě zahynulo 12 sportovců, nejmladšímu bylo 15 let. Jejich jména i letopočty narození na pomníku u kostela přitom pořád zůstávají působivou pietou za celou tragédií: Řehák Milan 1932, Březina Miroslav 1925, Strnadel Jan 1909, Mičík Petr 1920, Luka Oldřich 1929...
V Ostravě znají jen šíleného střelce
Památník, který má oběti střelby v Praze připomenout před filozofickou fakultou, ale možná zůstane bezejmenný. Někteří z pozůstalých si to prý přejí, další váhají. Podobně dopadl i památník obětem jiného šíleného střelce, který brzy ráno 10. prosince 2019 střílel ve třetím poschodí polikliniky Fakultní nemocnice v Ostravě. A v čekárně traumatologické ambulance zahynulo sedm nevinných lidí.
Pomník před nemocnicí jména obětí nepřipomíná. Když se památník tvořil, její ředitel Jiří Havrlant mi v rozhovoru řekl: „Podle mě jsou to hrdinové a zaslouží si, abychom znali jejich jména a příjmení. Mám třeba obrovský respekt k zaměstnanci vězeňské služby, který své třináctileté dceři udělal živý štít. Vrah ho zastřelil, dcera přežila.“ Pozůstalí se zachovali jinak, než předpokládal ředitel, a zveřejnění jmen na pomníku nepovolili. Na žulovém kameni tak ostravskou tragédii připomíná jen strohý nápis: „Památník obětem útoku 10. 12. 2019.“
Těch sedm zastřelených v Ostravě přitom mělo jména, příjmení i datum narození. Za osobními údaji člověka je přitom vždycky cítit i něco ze životní poutě, kterou může tak náhle přerušit hromadný vrah. Rád bych ty údaje znal, abych se u nemocnice mohl poklonit konkrétním lidem, nikoliv anonymní desce. Dnes je ale módou ohánět se vždy a všude ochranou osobnosti, soukromí a osobních údajů. Z veřejných zdrojů tak ani pět let po ostravské střelbě nevíme, kdo v čekárně položil život.
Sdílená bolest je lepší
A podobné je to i po útoku na Filozofické fakultě UK. Někteří příbuzní či kolegové obětí se sice k události postavili čelem a v rámci piety připomněli jména a životní příběhy zákeřně zavražděných, většina pozůstalých ale podlehla radám úředních osob, aby žádné informace s veřejností nesdíleli.
Sdílená bolest přitom dokáže utišovat i nejbližší po obětech. Sdílená bolest je poloviční bolest, říká jedno rčení, které vychází ze staletých zkušeností člověka s bezprostředním dotykem se smrtí. Nejrůznější našeptávači, a to často i s titulem promovaných psychologů, ale v hyperkorektní době vyzývají především k zachování anonymity obětí. Jakým právem, to si můžeme jen domýšlet. Vždyť většina ze zastřelených používala sociální sítě a na Facebooku nechávala nahlédnout do svého soukromí v takové míře, jak si to rodiče obětí v době svého mládí (tedy v éře před internetem) vůbec nedovedli představit.
Každá oběť násilného aktu má právo na veřejnou úctu. A navíc představa, že mě zítra nějaký šílenec zabije při hromadném útoku třeba na vídeňském letišti, ale po mé smrti budou jiní rozhodovat, zda se moje jméno může objevit v novinách anebo na pamětní desce, je téměř urážlivá. Může být zveřejněno, co by nemohlo...
Proti ověřenému řádu
Některé dříve běžné a hlavně lidské úkony, které souvisejí s pietou k mrtvým, jsou najednou nepřijatelné a jde se proti staletími vyzkoušenému řádu. Jména obětí z fakulty prostě patří na pomník, jinak se propadnou do zapomnění a veřejnost bude časem znát pouze jméno šíleného střelce. Po střelbě v Ostravě už to tak vlastně dopadlo, ale v Praze lze ještě obětem dát jejich identitu.
Když rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková nedávno prohlásila na webu iDnes.cz, že oběti střelby by mohly do roka dostat pamětní desku, zároveň upozornila i na výše popisovaný zádrhel. Většina pozůstalých prý kvituje, že se jména obětí ve veřejném prostoru vůbec neobjevují, proto se možná nebudou uvádět ani na desce.
Současná nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) totiž někdy veřejnost matou natolik, že se lidé podřizují i hloupým výkladům zákonů či směrnic. Anonymní pomník přece nedává smysl. Celá jména na pamětní desce nejen posílí nejen pietu za oběti, především to však bude akt primární lidskosti.
