Lidi si kategorizuju na Nastěnky a Marfuši, říká horský záchranář Mrázik

Forbes Před 15 hodinami

Jmenuje se Mrázik a dělá horského průvodce a záchranáře. Ne, tohle není vtip, František Mrázik mladší navázal na odkaz svého otce a vedle práce v IT firmě působí v milovaných Vysokých Tatrách. V sedmém díle seriálu Restart navíc odhalíme, že je přesně takový, jak byste si ho s tímto jménem a povoláním představovali.

Přichází rozhodnou klidnou chůzí s napřaženou pravou rukou a širokým úsměvem na opálené tváři. Ruku stiskne podle očekávání pevně, je znát, že má sílu. Na krku se mu pod částečně rozepnutou bundou houpe několik koženkových náhrdelníků s přívěsky a na nich zavěšené sluneční brýle. Jeden z nich je nekonečný tibetský uzel z Himálaje, další dostal v horském klášteře jako požehnání a ochranu od místního mnicha.

František Mrázik mladší, přezdívaný též Fero, totiž jakožto mezinárodní horský průvodce jezdí všude po světě. Se svými klienty provozuje mimo jiné i japonské šinrin-joku, tedy lesní koupele.

Vysokohorské geny má po kom dědit, jeho tatínek byl na Slovensku legendou a jedním ze zakladatelů horské služby. Když však Fero mluví o úrazech, svítivě modré hravé oči mu na chvíli potemní. V horách totiž paradoxně rok od roku přibývají.

Jen ve Vysokých Tatrách loni počet úrazů dosáhl rekordních 610 oproti 266 v předchozím roce. Čeští turisté na tom mají výrazný podíl. „Práh toho, do čeho už člověk nejde, mají Češi úplně jinde než běžný obyvatel planety,“ varuje Mrázik.

Když jsem se dozvěděla vaše jméno, říkala jsem si, jak asi budete vypadat, jestli budete mít bílý plnovous a vůbec, jaký je váš příběh…

Můj tatínek byl ze Žiliny a dělal náčelníka horské služby několik desítek let pro celé Slovensko. Potom přišel do Tater a já se tu narodil. Jmenuju se Mrázik a bydlel jsem kdysi na sídlišti Pod Lesem. Jsem vystudovaný ajťák, ale neumím si představit, že bych žil někde mimo kopce.

Váš tatínek je v Tatrách pojem. Byl to dobrovolný záchranář, nebo profesionál?

Byl jedním ze zakladatelů horské služby na Slovensku. Na začátku byl dobrovolník, potom profesionální záchranář.

Se svým jménem jste si musel užít, ne?

Pro mě je to samozřejmě přirozené. Ale mám takovou deformaci z pohádky Mrazík a lidi si kategorizuju na Marfuši a Nastěnky podle toho, jak začnou odpovídat. Když se Mrazík promrzlé Nastěnky ptá, jestli je jí zima, odpoví, že ne. Ta druhá mu vynadá, přehání a prožívá se.

Takže už poznáte, pro koho jedete.

Tak zhruba.

Vy ale máte také IT firmu. Povězte mi o tom.

Dělám ve firmě Maxima Data software pro zpracování zakázek pro výrobu a prodej ve strojírenském odvětví. Kromě toho i weby a online obchody. Firmu nevlastním, když jsem v minulosti poslancoval ve městě Vysoké Tatry a následně jsem dělal hlavního kontrolora města, nemohl jsem být jednatelem firmy. Aktuálně už s politikou nechci mít nic společného ani na lokální úrovni. Více než velké věci mají za mě hodnotu malé věci dělané s velkým srdcem.

Vraťme se tedy k horám. Jaký je běžný den horského záchranáře?

Jsem dobrovolný záchranář, mám svoji práci a zároveň jsem předsedou Tatranské horské služby – dobrovolného sboru. Kromě standardní práce záchranáře je to hodně administrativy a organizační práce. Někdy mám pocit, že je toho ještě víc než práce v terénu.

Kolik vás je?

Asi 60 záchranářů ve Vysokých Tatrách. Naše organizace funguje od roku 1997 v té současné právní podobě. Na Slovensku bylo vždy k profesionálním členům mnoho dobrovolných záchranářů. Často je to právě o hrubé síle a je potřeba více záchranářů na to, aby dostali zraněného dolů. V současné době gros naší práce tvoří lyžařské svahy. Máme lepší techniku zasněžování a úpravy svahů, máme lepší lyže, a navzdory tomu těch úrazů přibývá.

Čím to je?

Je vidět, že za tím je člověk. Je to o lidech a o tom, jakým způsobem se na svahu chovají. Nechci být kritický, ale je to asi i obraz doby. V mnohém žijeme v individualismu a přerůstá to také do egoismu. To, co vidíme na dálnicích –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jak se k sobě chovají řidiči –⁠⁠⁠⁠⁠⁠, to samé je i na lyžařských svazích. Na silnicích máme ještě nějaká pravidla a museli jsme skládat zkoušky. Stejná nebo obdobná pravidla platí na lyžařských svazích. Je tu bílý kodex, který bohužel zná málo lidí.

Zároveň když si kupujeme auto, chceme, aby tam bylo osm airbagů, a na každého motorkáře se díváme jako na člověka, který výrazně víc riskuje, protože každý náraz chytá svým tělem. Na lyžařských tratích je každý člověk jako motorkář, protože také cokoli chytá tělem.

Jak to vypadá s počtem úrazů?

Množství úrazů roste a například v minulém roce jsme měli nejvíc úrazů za celou historii horské služby. Evidujeme úrazy elektronicky, děláme statistiku a tahle sezona zatím vychází jako druhá nejsilnější.

Snažíme se poukazovat na to, aby se lidé chovali jinak, ale je vidět, že přístup je extrémně rozdílný i v rámci jednoho národa. Člověk, který slouží na svahu a pozoruje lyžařské výcviky, vidí, že jedna škola má armádní přístup a řídí se poučením „drž si pořádek, pořádek udrží tebe“. Jiná škola to má tak nekontrolované, že se člověk diví, že se tam nic nestalo, pokud se nestalo.

Když říkáte, že bylo nejvíc úrazů, nejvíc výjezdů, o jaké se typově se jedná?

Úrazy klasifikujeme jako lehké, střední a těžké. Těch lehkých je zhruba 40 procent, středně těžkých je nějakých 45 procent a zbytek jsou těžké. Opravdu se setkáváme se vším, od těch nejmenších, že si někdo narazil ruku, až po takové, kde je potřeba člověka resuscitovat a bohužel, stane se i to, že už se mu nedá pomoci.

Vezměte mě tedy do procesu, kdy se dozvíte o nějakém úrazu.

Každé lyžařské středisko má záchranáře, kteří většinou sedí na vrchu střediska. Shora jsou rychle a všude dosažitelní, aby tam nebyla nějaká prodleva z cesty lanovkou. Mnoho středisek sváží klasicky, to znamená přes kanadské sáně a záchranáře. Když je ale sjezdovka příliš strmá, skútr se nemůže použít.

Když „kluci“ dostanou echo o úrazu, to může být různé, může to být telefonicky a může to být, že někdo viděl nějaký úraz a oznámil to lékařům. Lékaři na nás mají vysílačku, takže nás kontaktují buď přes ni, nebo přímo na svahu.

Záchranář zhodnotí, co je to za úraz, a zjistí, co všechno bude potřebné. Jestli je to nějaký malý úraz a je to v místech, kde se dá odvézt skútrem, nebo je větší a jsou na to potřeba kanadské sáně a případně speciální fixování. Kdyby to bylo poranění páteře, je nutná vakuová matrace a toho člověka úplně znehybnit, aby nemohlo dojít k ještě vážnějším poraněním.

Jak je na tom dobrovolnický sbor s financemi?

Záchranáři se dělí na profesionální, ti jsou pod ministerstvem vnitra a jsou normálně placení. Jejich zaměstnáním je být záchranář a je jich ve Vysokých Tatrách zhruba 30. Dobrovolní záchranáři nemají mzdu a dělají to na úkor svého volného času. Jediné, co za to mají, je výstroj, nějaké oblečení a ochranné pomůcky. A samozřejmě dobrý pocit z toho, že pomáhají lidem.

Kolik volného času vám to vezme?

My jako Tatranská horská služba – dobrovolný sbor zastřešujeme všechny lyžařské svahy ve Vysokých Tatrách s výjimkou Tatranské Lomnice. Tam slouží profesionálové, ale všechny ostatní svahy zastřešují naši dobrovolní záchranáři a pokrývají i víkendy a svátky a taky pracovní týden.

Běžný člověk je od pondělí do pátku v práci, takže většina našich záchranářů působí přes víkendy a svátky. Standardní záchranář, který chodí přes víkendy a svátky, má během zimy asi osm služeb.

Jaké nejčastější chyby děláme v horách?

Měli jsme velmi zajímavou výměnu mezi Španěly, Chorvaty a Slováky. Chorvati nás školili jeskynní záchranu, Španělé vrtulníky a my je učili o lavinách, protože s tím zase oni mají méně zkušeností. A ti Chorvati sami začali o tom, že „ti vaši Češi, to je něco strašného“. Že museli dát na některé lokality tabulky „Zákaz vstupu Čechům“.

Nejsme dobří návštěvníci?

Češi jsou národ, který má velmi rád cestování. Ale práh toho, do čeho už člověk nejde, má Čech úplně někde jinde než běžný obyvatel planety. Mnohokrát se mi to potvrdilo. Rozumím tomu, když jste v zahraničí, venku nejsou úplně nejlepší podmínky, tak to asi zkusíte. Ale je otázka, do jakého větru, do jaké teploty a do jakých podmínek je to ještě o. k. a kde to začíná být velký risk. Tohle mají Češi posunuté trošičku jinam. A slovo „trošičku“ je diplomaticky zvoleno.

Jak se dneska chodí po horách?

Když chcete jít někam lézt, tak na kopec můžete mít takzvaného horolezeckého průvodce – existuje nakreslená trasa, je tam fotka, je k tomu textový popis.

Například?

Například „nástup zúžením žlabu přecházejícím do komína, výlez na balkon, odtud na žebro“. Když se lezlo podle horských průvodců, podle těchto knížek, člověk musel mít určitou představivost a zároveň potom identifikoval „aha, tohle je ten žlab, tohle je ta rampa, tohle je ten pilířek“. Dnes si lidé nahrají do mobilu GPS trasu a vůbec nepřemýšlejí, nepodívají na horu, nečtou terén. Dívají se, jestli jejich tečka na GPS je tam, kde je záznam té trasy, nebo ne.

Takže nás technologie dělají hloupější?

Systémy na podporu rozhodování jsou fajn. My jsme tvořili něco takového pro středisko lavinové prevence. Toto středisko musí každý den vyhlásit stupeň lavinového nebezpečí a daný expert, který to dělá, je často mezi mlýnskými kameny.

Na jedné straně potřebuje, aby lidé byli v bezpečí, a na druhé straně to nesmí „přepísknout“, protože mu hned volají chataři, že nikdo nepřišel do Tater a vůbec to není tak, jak hlásil. Někdy je na vážkách, zda je druhý, nebo třetí stupeň, a může mít systém na podporu rozhodování, který mu často na bázi umělé inteligence pomůže.

Jak moc spoléháme na technologie?

Žijeme tak, že se začínáme úplně spoléhat na ty systémy. Málokdy vidíte, že když se někoho zeptáte, jaké je počasí, že by vyšel ven, podíval se na mraky, jejich strukturu a rychlost. Místo toho vytáhneme mobil a podíváme se na displej. Lidé ztrácejí smysl a cit pro přírodu. Mnohdy už je celý náš život organizovaný od narození ve městě. Zlatou dřevorubeckou logiku a selský rozum používáme méně.

Vzpomenete si na svůj nejdramatičtější zásah?

Když máte větší vazbu na člověka, kterého ošetřujete, tak je to citlivější, než když je to cizí člověk. Jeden z těžších případů byl na Štrbském Plese. Zavolala mi paní, že její dcera už je tři dny hledaná a jestli bychom i my dobrovolníci pomohli. Nevědělo se, kam šla. Vědělo se jen, že auto zaparkovala na Štrbském Plese a dosah jejího mobilu byl tři kilometry.

To je hodně, nebo málo?

V horách to je extrémně moc. Mohla být ve třech různých dolinách. Profesionální horská služba propátrala ta nejvíc vytipovaná místa. My jsme potom šli ještě větší rozsah a staré chodníky, kam by teoreticky mohla žena sama jít. Říkám: „Chlapi, uvidíte, ona bude na Satanu, tam je jeden blbý překrok.“

Hned pod tím jsem viděl spadnuté hole a nějaké věci z batohu. Pak jsme našli i ji, neměla šanci, spadla 80 metrů volným pádem. Té matce jsem to musel zavolat, řekl jsem jí, že jsem jí tu dceru našel, ale že už se nedá nic dělat. Byť to nebyla známá, byl jsem to já, komu volala s prosbou, a byl jsem to já, kdo jí to musel říci.

Co by tedy lidé měli o horách vědět?

Když se někdo hlásí do horské služby, musí dělat testy z lezení, lyžování, místopisu a znalosti hor. Já jim ale pořád říkám, že první a nejdůležitější, co má mít člověk v horách, je pokora. To je základní, od toho se všechno ostatní odvíjí.

Je třeba se pořádně připravit na túru. Člověk dnes vidí, že lidé jsou namotivovaní, až přemotivovaní kvůli vlivu sociálních sítí, a možná ta chtivost je dál než jejich vědomosti. Ale už je zároveň vidět, že také začínají víc investovat do vědomostí a chodí na lavinové kurzy. Když má člověk výstroj, ale nemá vědomosti, má falešný pocit bezpečí. Myslí si: „Mám mačky, nemůže se mi nic stát.“ Pokud však mačky neumím správně používat, pokud nevím, že musím mít v ruce cepín, a když spadnu, musím brzdit cepínem, je to k ničemu.

To je i nedávný případ polského horolezce, který uklouzl na hoře Rysy?

Ano, tam byla metodická a úplně základní chyba. Když má člověk na nohách mačky, musí mít v ruce cepín. V případě, že spadne ve strmém terénu, musí ohnout nohy, aby mačky vůbec nepřišly do kontaktu se sněhem. Mačky okamžitě zabrzdí nohy a z potenciálně kontrolovaného pádu se stane nekontrolovaný. Je třeba ohnout nohy, mít v ruce cepín, cepín zabodnout do toho sněhu a celou dobu se snažit tím brzdit. Pokud cepín v ruce nemá, nebo ho nemá v té pohotovostní poloze, může to končit právě takto.

Víte, například u Popradského plesa je hřbitov a má motto: „Mrtvým na památku, živým pro výstrahu.“ Je to místo uctění přátel, známých a obětí. Je nutné, abychom si uvědomili, kde oni udělali chybu, a poučili se z jejich chyb.

Zaujalo mě, že také díky sociálním médiím máme přírodu jako chtíč. Řeknete mi o tom více?

Dříve chodili do hor lidé, protože měli rádi přírodu. Potom se to změnilo a lidé začali chodit do hor, protože to začalo být trendy. Lidé do nich nešli s láskou, ale hory jim dělaly kulisy pro jejich sociální sítě. Mám pocit, že to už naštěstí mizí.

Teď vidím, že se zavírají sportovní obchody, mají výrazně nižší odběr. Trendy se stává spíš fitness a chození do posilovny. Jako člověku, který má rád hory a vidí přetlak lidí, mi bude vyhovovat, když lidí v horách bude méně. Myslím si, že dnes jsou lidé v horách, protože je milují.

Jaké další trendy pozorujete?

Je vidět návrat směrem všeobecně do přírody. Například začíná být velmi trendy šinrin-joku, což je název pro lesní koupel. Vzniklo to v Japonsku a normálně se to tam třeba předepisuje na recept.

V čem to spočívá?

Jsou to pobyty v lese trvající nějaké dvě tři hodiny. Ideálně víckrát za týden. Jde o to, že člověk se navrací k přírodním hodnotám. Jednak je tu biologické hledisko, že člověk dýchá v přírodě, laicky řečeno. A také je tady hledisko mentálního zdraví. Vracíme se tam, kde jsme tisíce let byli, a máme možnost vyčistit si mysl. Nejde o to, projít velký kus cesty a soustředit se na kondici. Okruhy jsou mnohokrát velmi malé, jde o to, prožít přírodu, vnímat ji a vnímat přítomný okamžik v přírodě.

Co bychom si měli uvědomit? Jakou máte radu?

Už neumíme žít v přítomnosti. Žijeme buď v minulosti, z toho jsou deprese, nebo v budoucnosti, z toho jsou neurózy. Příroda nás učí vnímat, co právě je, a že přítomnost je to jediné, co existuje, i když se v ní málokdy nacházíme.

The post Lidi si kategorizuju na Nastěnky a Marfuši, říká horský záchranář Mrázik appeared first on Forbes.

Pokračovat na celý článek