Po světové premiéře na letošním Berlinale a uvedení ve Varech vstoupil do distribuce koprodukční animovaný film Pohádky po babičce, na jehož vývoji se pracovalo takřka deset let. Skrze těžká témata vyzdvihuje sílu vyprávění příběhů.
Loutková stop motion animovaná tvorba v českém a evropském kontextu obecně musí kvůli časové a finanční náročnosti spoléhat na koprodukční možnosti. Česko-slovensko-slovinsko-francouzské Pohádky po babičce nejsou výjimkou. Tvůrci vycházejí z literární předlohy Arnošta Goldflama nazvané O nepotřebných věcech a lidech.
Navazují na v posledních letech úspěšně resuscitovanou tradici vyhlášené tuzemské loutkářské školy, kterou zastupují filmy jako Myši patří do nebe, Malý pán a Velký pán, Život k sežrání nebo vynikající Tonda, Slávka a kouzelné světlo. Všechny zmíněné dětskou optikou nahlížejí dospělá témata či problematiku mentálního zdraví.
Pohádky po babičce zacílené na předškolní věk a půlku prvního stupně základní školy nejsou výjimkou. Sledujeme trojici sourozenců, jež přijíždí k dědovi na chatu poté, co babička zemřela. Dříve barvami pulzující prostor je prochlazený, pustý, zbavený listí i emocí. Tvůrci od prvních chvil s důmyslnou jednoduchostí využívají výtvarných prvků k podtrhnutí atmosféry i vnitřních pocitů.
Babička byla proslulá tím, že nejen dětem vyprávěla na místě vymyšlené pohádky. A právě v této tradici děti pokračují, konkrétně Zuzanka.
Vyprávění lemované motivem odcházení našich nejbližších je tak protkané třemi pohádkami, jejichž náplň odráží v dětech zaryté pochybnosti a obavy z reálného světa, ať už jde o náhlé zranění rodičů, překonávání strachu, nebo rezignace na život (vypozorovaná od dědečka).
Celková stylizace se opírá o řemeslnou tradici, modely loutek nejsou přeslazeně roztomilé, zveličují různorodé rysy a zakonzervovávají půvabnou divnost. Jednotlivé pohádky se pak odchylují svou náladou a žánrovým pojetím, stylistiku však mají unifikovanou. Povolují uzdu kolikrát temné imaginaci.
Vnitřní logika pohádek se odvíjí od impulzivního dětského myšlení. Všechno je možné, kauzalita není tolik podstatná. Důležité jsou pocity přítomnosti a bezbřehá fantazie. I z toho důvodu jsou pohádky dramaturgicky neohrabané, některé postrádají jednoznačnou pointu. Není ale právě tohle přesné vystižení dětského přemýšlení a vyprávěnek?
V jádru filmu tkví očistná funkce vyprávění jakýchkoli příběhů, jež dotvářejí naši identitu a pomáhají nám překlenout obtížné životní fáze. Přesto právě propojení vyobrazených pohádek s realitou, kterou děti s dědečkem zažívají, značně selhává. Pasáže z okoralé zahrady a prochlazených dřevěných zdí jsou jen záminkou pro dané pohádky.
To, jak se dva světy ovlivňují a splývají, zůstává do struktury mechanicky zašroubované a neorganické. Jakmile vystoupíme z půvabných pohádek a máme cítit jejich vliv na sledované postavy i prožívané emoce – dostaví se podivně polovičatý pocit, že scenáristický tým přece jen mohl této linii dopřát mnohem více péče, když už má být emocionálním vrcholem.
Pohádky po babičce více než zručně vyzařují nepatetickou nostalgii a kouzlo pomíjivosti bez zbytečně nátlakových prostředků. Stále ale fungují více jako v epizodických jednotlivostech silné pásmo než vycizelovaně strhující celovečerní snímek, jakým byl Tonda, Slávka a kouzelné světlo. Přesto je osvěžující vidět nedidaktický a imaginaci upřednostňující titul, který své dětské publikum nepodceňuje.
The post Loutkový film o odcházení. Pohádky po babičce navazují na silnou českou vlnu appeared first on Forbes.
