Zatímco diváci znali televizní Popelku, ve které je okouzlovala Eva Hrušková s Jiřím Štědroněm, zrodil se nápad převést její příběh na plátno. Filmový scénář napsal umělecký ředitel Divadla na Vinohradech František Pavlíček, protože byl ale na začátku normalizace v nemilosti, nesmělo být na něm jeho jméno. Pohádku měla původně natáčet režisérka dětských filmů Věra Plívová-Šimková, která ji chtěla přenést do současnosti. V jejím pojetí by Popelka byla moderní dívka, která se prohání na motorce. Filmaři pak nabídli scénář Jiřímu Menzelovi, ten o něj ale přišel kvůli nepřízni mocných, kteří mu nemohli zapomenout jeho kritický film Skřivánci na niti.
ČTĚTE TAKÉ: Václav Trégl hrál s Werichem i Burianem. V Marečku, podejte mi pero! exceloval krátce před smrtí
Nabídka proto putovala k Václavu Vorlíčkovi, kterého postavili na poslední chvíli před nelehkou volbu. Nečekat a film natočit v zimě. Trval na tom podle něj německý koproducent: „Říkal, že když nezaměstná dělníky v ateliéru, tak mu budou stávkovat, protože nebudou mít na Vánoce prémie.“ A přitom nejdůležitější zimní rekvizita – sníh – paradoxně chyběl. Nákladní auta proto navážela na trávu kopce polystyrenu, ten ale vítr neustále rozfoukával. Pak přišel nápad, který pomohl, ale podle Pavla Trávníčka hercům moc nevoněl: „Dovezli rybí kostní moučku. Smrdělo to příšerně, ale bylo to nejlepší řešení.“
Výběr herců a památná scéna se sněhovou koulí
Právě pohádkový princ se přitom málem před kamerou neobjevil. Trávníček studoval divadelní fakultu a škole se vůbec nelíbilo, že by měl točit tak velkou roli. Zaručil se za něj ale jiný filmař – režisér Evald Schorm, který prohlásil: „Pusťte ho, herec musí točit, herec musí být slavnej.“ A měl pravdu, Pavel Trávníček se stal nejznámějším princem na desítky let. A nezmění na tom nic ani to, že pro silný moravský přízvuk ho v jeho nejslavnější roli nechali předabovat.
Jak Pavel Trávníček vzpomínal na natáčení pohádky Tři oříšky pro Popelku?
Ještě komplikovanější to bylo s Popelkou. Po konkurzech a marném hledání si Vorlíček vzpomněl, že v televizní Babičce viděl dívku s jemným hlasem a drobnými rysy. Z toho nejdřív nebyli šťastní zvukaři, kteří měli obavy, že její hlas bude pro film až moc něžný a nevýrazný. Jakmile ji vyzkoušeli, propadli naopak nadšení. Mladičká Libuška Šafránková byla plná života, a to nejen v hlase. Když jí opatrně oznámili, že se nesmí bát koní, prohlásila srdnatě, že od dětství navštěvuje jízdárnu a chce si všechno odjezdit sama. To jí štáb také splnil, pouze když Popelka skáče přes kládu, nechtěli nic riskovat a do sedla usedla dublérka.
Po přesunu natáčení na Šumavu opět zaúřadovalo počasí. Když měli herci běhat lesem, štáb jim musel předem v hlubokých závějích proházet cestičky, které divák nevidí. I tak ale některé klapky daly pořádně zabrat. Chvíli, kdy princ dostal z dálky od Popelky sněhovou koulí, si Pavel Trávníček pamatuje dodnes: „Režisér stál těsně za kamerou, měl sněhovou kouli. Aby se trefil, stál hodně blízko, takže jsem dostal asi z metru koulí do hlavy.“
Pohádka měla úspěch po celém světě
Německý zámek Moritzburg, vodní hrad Švihov u Klatov i šumavské lesy ale měly společnou nesnáz. Jakmile herci točili venku, byla jim zima. I když kostýmy připravil zkušený Theodor Pištěk, kvůli rychlé změně z letního filmu na zimní měli princ a jeho družina lehké renesanční punčochy, které rozhodně před mrazem nechránily. Veškeré nepohodlí se ale vyplatilo.
Romantický příběh odstrkované dívky s pořádnou vyřídilkou a tak trochu jankovitého prince si oblíbili lidé na celém světě od Německa až po dalekou Jižní Ameriku. Na Moritzburgu dodnes žijí z filmové slávy, další a další turisté si přicházejí prohlédnout princovo sídlo. A jako trvalá připomínka toho, co o šťastném konci oblíbené pohádky rozhodlo, je na venkovním schodišti odlitý právě takový střevíček, který tady kdysi Popelka ztratila.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Při posledním natáčení jsem zuřil, přiznal Trojan. Prozradil, čím se doma uklidňuje
