Ve své studii jste se věnovali populistickým stranám ve střední a východní Evropě. Než se budu ptát na hlavní zjištění, která z této studie vyplývají, jak byste popsal populistickou stranu?
Populistická strana se obecně definuje na základě jedné klíčové myšlenky, že společnost je rozdělená na dvě vzájemně protikladné skupiny. Na jedné straně zkažené, zkorumpované elity a na druhé straně „čistý“ a „obyčejný“ lid. Důležitou pointou zůstává, že elity – v očích populistů – nereprezentují zájmy běžných lidí, ale pouze své vlastní. Právě to podle nich vytváří prostor pro nové politické subjekty, které mají za cíl „zatočit“ s těmito elitami a skutečně reprezentovat obyčejné občany.
ČTĚTE TAKÉ: Jednání mezi Ruskem a Ukrajinou začnou ihned, prohlásil Trump. Putin si telefonát s ním pochvaloval
Populistické strany také nejsou napříč spektrem ideologicky provázané a mohou poměrně snadno vznikat i z formací, které původně populistické nebyly. Nebo naopak – populistická strana může vzniknout jako zcela nová nebo se může vyvinout z původně nepopulistického subjektu. Příkladem může být hnutí ANO, které mělo už od začátku určité populistické rysy, zejména v protikorupční a protiestablishmentové rétorice. Ale teprve později se ANO stalo typickým příkladem populistické strany. Tento vývoj ukazuje, že míra populismu se může v čase měnit.
Které další strany nebo hnutí tedy do téhle skupiny spadají?
Když se podíváme na konkrétní případy ve střední Evropě, v Česku bychom mezi populistické strany zařadili jednoznačně SPD, ANO nebo například Přísahu. Do jisté míry by tam mohli patřit i Motoristé, i když o nich zatím nemáme dostatek výzkumů – nicméně jejich rétorika tomu částečně odpovídá.
V Maďarsku je typickým příkladem populistické strany Fidesz. V Polsku bychom mezi populistické subjekty zařadili stranu Právo a spravedlnost (PiS), dále například Kukiz’15 nebo menší strany jako Solidární Polsko a Suverénní Polsko. Tyto subjekty se v čase různě transformovaly, slučovaly a přejmenovávaly, ale populistický rys u nich zůstával přítomný.
A na Slovensku je zajímavým případem strana SMER. Ta je dlouhodobě považována za tradiční stranu, což by mohlo působit, že populistická být nemůže — zvlášť když sama byla dlouho součástí „elit“. Ale po období, kdy byla mimo vládu, převzal SMER výrazně populistický diskurz, zejména pod vedením Roberta Fica.
ANO se daří tvářit jako alternativa
A jak si vysvětlujete, že se stranám, které se na vládě v zemi podílí řadu let v kuse, daří stále „bojovat proti zlým elitám“, přestože jsou v podstatě jejich součástí? Jak jim to u voličů projde? Jak se to daří třeba zmiňovanému hnutí ANO?
Když se podíváte na jeho vznik, už tehdy – byť možná v mírnější podobě – měl jasný populistický základ. Už název „Aliance nespokojených občanů“ naznačuje, že šlo o projekt, který hájil zájmy „dobrého lidu“ proti „zkažené elitě“.
Klíčovým motivem byla protikorupční rétorika, která je ve střední a východní Evropě velmi silná a častá. Korupce se tu často spojuje s tradičními stranami a s jejich napojením na byznys – „kmotry“ a podobně. ANO tedy vzniklo s tímto étosem, na rozdíl od jiných stran, které se k populismu přiklonily až postupně. A i když hnutí ANO vládlo, a to opakovaně, dodnes si dokáže u části veřejnosti udržet image alternativy k tradičním stranám, přestože už dávno patří k politickému mainstreamu.
Jak přesně se jim to daří, vám úplně říct neumím – osobně ten argument považuji za falešný. Ale evidentně to funguje. Ne každý o tom přemýšlí racionálně. ANO navíc stále kritizuje tradiční strany a tím ten svůj obraz alternativy udržuje.
Mimochodem, podobně je na tom Fidesz. To je strana, která spadá do populistické kategorie, ale její vývoj k populismu byl postupný. A ten populismus se u ní projevuje i jinak – typicky silnou opozicí vůči liberálnímu řádu. Ten totiž neznamená jen lidská práva nebo otevřenou společnost, ale i pluralitní politický systém. A právě ten bývá kritizován jako nástroj elit.
Jmenované strany se tedy nevymezují jen proti domácím elitám, ale mnohem víc proti „vnějším elitám“. A tím mají prostor vystupovat jako obránci „obyčejného člověka“ – tentokrát ne proti domácím politikům, ale proti tomu, co přichází z Bruselu.
Tím se dostáváme k populistickým tématům. Jaká jsou ta nejčastější, která si populističtí politici berou za své?
Podívejte se, co dělá PiS v Polsku, co říká Viktor Orbán nebo co dnes dělá Robert Fico: Všichni ostře útočí právě na tento liberální řád, který je v našem regionu často ztotožňován s Evropskou unií a s konkrétními politikami, jako jsou migrační kvóty, genderová rovnost nebo práva menšin.
Jmenované strany se tedy nevymezují jen proti domácím elitám, ale mnohem více proti „vnějším elitám“. A tím mají prostor vystupovat jako obránci „obyčejného člověka“ – tentokrát ne proti domácím politikům, ale proti tomu, co přichází z Bruselu.
V Polsku se to často napojuje na náboženské otázky, na obranu katolických hodnot. V Maďarsku Orbán používá silnou kulturní linku zaměřenou proti nevládkám, migraci, západnímu liberalismu. Všechno to rámuje jako kulturní boj, ve kterém chrání „tradiční hodnoty“ před „zkaženým vměšováním“ zvenčí. A i když tyto strany byly v minulosti součástí politického mainstreamu, stále dokážou přesvědčivě tvrdit, že nejsou součástí „té elity“, protože se vymezují ne proti domácí, ale proti evropské moci. Tak si udržují důvěryhodnost v roli těch, kdo „hájí národ před zkaženým světem“.
„Diktát zvenčí“ používají i Motoristé
A v českém prostředí se zase odvolává na historickou zkušenost, zejména Mnichovskou dohodu, kterou politické strany často využívají.
Samozřejmě i v Česku funguje antiliberální a euroskeptický proud. ANO sice tento rámec používá méně výrazně než některé velké strany v okolních zemích, ale ten tón se tam občas objevuje.
V současnosti je to ale patrnější třeba u Motoristů, kteří s tímto diskurzem pracují poměrně silně, i když ho rámují primárně skrze jednu konkrétní oblast, a to je Green Deal, spalovací motory a další podobné politiky. I tady je ale základní narativ stejný: Jde o diktát zvenčí. Motoristé to sice nepojmenovávají jako útok na „liberální smýšlení“, ale ten obsah tomu odpovídá. Cílí na takzvané liberální politiky v oblasti životního prostředí a klimatu, které – podle jejich výkladu – ničí životy obyčejných lidí. Ať už ekonomicky, sociálně nebo kulturně.
Motoristé (...) cílí na takzvané liberální politiky v oblasti životního prostředí a klimatu, které – podle jejich výkladu – ničí životy obyčejných lidí.
Argumentují například tím, že Green Deal ohrožuje stabilitu běžné rodiny nebo že povede ke ztrátě pracovních míst – třeba zavřením továren na auta, což je důležitý aspekt české ekonomiky. To samé vidíte v jiných zemích: V Polsku je to třeba obrana uhelných dolů, v Maďarsku pak kulturní konzervativní hodnoty, jako je tradiční rodina nebo národní suverenita. Všude tam je přítomná stejná logika: Tyto nové politiky přicházejí shora – často z Bruselu – a nejsou v zájmu „obyčejných lidí“. Elity, které je prosazují, nereprezentují jejich potřeby ani hodnoty. A právě na konfliktu mezi lidem a elitami tyto strany staví svou legitimitu.
Jak se liší populistické strany v západní a východní Evropě? Přece jen strany ze států, které jsou členy EU delší dobu, se budou nejspíš odvolávat na diktát Bruselu o něco hůře než například u nás nebo na Slovensku. Pozorujete tam nějaké rozdíly?
Když se na to dívám, vidím v podstatě stejný základ. Rozdíly podle mě nejsou v samotném principu, ale v tématech a v intenzitě, s jakou se jednotlivá témata řeší. A to se netýká jen rozdílu mezi východní a západní Evropou – stejné rozdíly najdeme i mezi zeměmi střední Evropy.
Lišíme se ale v tom, která témata se zohledňují a v historickém vývoji. U nás, po transformaci v 90. letech, je velmi snadné tuto éru kritizovat s tím, že byla elitářská a že ji ovládla Evropská unie, Spojené státy nebo NATO. Že nám bylo nadiktováno, jak má všechno vypadat, a běžný člověk se toho nemohl účastnit.
V západní Evropě tomu ale tak nebylo – politický i ekonomický systém se tam vyvíjel od druhé světové války postupně. A právě tohle je rozdíl, který umožňuje našim populistům více útočit na tuto fázi – kritizovat 90. léta a idealizovat minulý režim. Tvrdí, že tehdy to bylo „pro lidi“, nebylo to nadiktované z Bruselu nebo Ameriky, že to nebylo elitou dohodnuté za zavřenými dveřmi jako v „devadesátkách.
Když se ale podíváme na populistické strany v západní Evropě, vidíme, že základní linie je tam velmi podobná. Dva hlavní motivy – silný konzervatismus a odpor vůči EU jakožto nositeli liberalismu – fungují i tam. Vezměme si třeba Mattea Salviniho (italský politik a předseda Ligy severu, pozn. red.). Jeho témata se příliš neliší od těch, která prosazuje SPD u nás nebo populisté v Polsku.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ubohost, vlastizrádce, slaví s vrahy. Dostál schytává ostrou kritiku za cestu do Moskvy
