Sedmdesátník s vysokým čelem a smutným pohledem sundal z nosu brýle s kulatými obroučkami, naposledy si promnul unavené oči. Ještě jednou si to po sobě přečetl.
ČTĚTE TAKÉ: Nejen Heydrich. Češi se pokusili zabít i Himmlera, nacistická bestie unikla jen náhodou
„Ohrožen úplným rozvratem duševních sil volím dobrovolnou smrt a můžete v tom rozhodnutí viděti i pokus o odčinění slabosti, které jsem snad podlehl v těžké válečné době,“ stálo před ním na papíře. „Ujišťuji Vás však s plnou odpovědností toho, který stojí před prahem věčnosti, že cokoliv jsem tu učinil, vše se stalo nejen pod neodolatelným tlakem hrubého násilí, nýbrž také z přesvědčení, že tím mohu aspoň trochu zachraňovati naši inteligenci před úplným vyhubením...“
Profesor Josef Šusta vložil popsaný list do obálky, na níž svým typickým krasopisem doplnil adresáta: Zdeněk Nejedlý, ministr školství a národní osvěty.
Pak na Hanspaulce nastoupil do tramvaje číslo 11, sjel dolů do Troje. U Hlávkova mostu zavřel oči a skočil do hlubin říční temnoty.
Co vedlo k tomu, že někdejší přítel Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše, jeden z nejuznávanějších českých historiků všech dob, protektorátní předseda České akademie věd a umění spáchal na konci května 1945 sebevraždu? Dohnal ho k tomu nesmiřitelný poválečný hon na čarodějnice, v němž mu byla pro plánovaný zmanipulovaný soudní proces připravena role zrádce a kolaboranta.
S něčím takovým se nemohl smířit.
Proto ta Vltava.
Proto to hrozné rozhodnutí.
Šusta byl kapacita i člen Ligy proti bolševismu
Dějiny mají někdy smysl pro humor, jen to není vždy legrace laskavá, spíš škodolibá, šklebivá. Jak jinak si vysvětlit fakt, že Šustovým spolužákem na českobudějovickém gymnáziu byl koncem 19. století Emil Hácha, později protektorátní prezident, pro spoustu Čechů arcispřízněnec s nacistickými okupanty?
Lidé po válce potřebovali najít viníky, často kvůli vlastním selháním. Nemocný stařec z Pražského hradu, líbající prsten okupantů kvůli zachování národa, byl první na ráně.
A Šusta? I proti němu se dalo ledacos vytáhnout.
Ano, v oboru byl nezpochybnitelnou kapacitou. Znalcem Přemyslovců a Lucemburků, respektovaným vědcem i pedagogem, před válkou členem tzv. Pátečníků, tedy osobností scházejících se k diskuzím u Karla Čapka. V letech 1920-21 navíc zastával právě post ministra školství a národní osvěty.
Jenže si taky ve svém díle troufnul kritizovat nedotknutelného Františka Palackého, jeho teze o holubičí povaze Slovanů označil za nevědecké. Vyzdvihoval pozitiva německé kolonizace Čech ve středověku.
A pak – za protektorátu vykonával funkci předsedy České akademie věd a umění. Nacisté jej přinutili vstoupit do Ligy proti bolševismu, která odmítala československo-sovětskou smlouvu z prosince 1943.
Co bylo platné, že patřil k nejlepším žákům zakladatele moderní české historické školy Jaroslava Golla? Že se řádným profesorem všeobecných dějin na Karlo-Ferdinandově univerzitě stal už v roce 1910, kdy mu bylo šestatřicet? Že za ním jako za hlavním redaktorem stálo tak monumentální dílo, jakým byly několikadílné Dějiny lidstva?
Nepomohlo mu ani to, že se po obsazení země Němci ze své funkce všemožně snažil prosazovat české umění a vědu. Že se po zavření vysokých škol a zákazu činnosti jejich vědeckých ústavů pokoušel pro kolegy v nouzi shánět různá pracovní místa.
To v květnu 1945 najednou nebylo důležité.
Místo toho se na něj křičelo jedním šeredným slovem: kolaborante.
Slavného historika srovnávali s Emanuelem Moravcem
Profesor Šusta to snášel velmi těžce. Odvraceli se od něj rázem i mnozí přátelé, v novinách byl terčem krutých štvanic. Nejednou si vyslechl srovnávání se skutečným symbolem zrady Emanuelem Moravcem, kterého přitom sám štítivě přezdíval „ropucha“.
Podepisovalo se to na jeho psychice i zdravotním stavu, nemohl se zbavit depresí a nespavosti. Proto zvolil rázné řešení. Proto doma sedl ke stolu a napsal svůj poslední vzkaz ministru Nejedlému.
„Jednal jsem v domnění, že nemohu činiti jinak před svým svědomím na zodpovědném místě, na něž mne krutý osud postavil,“ vysvětloval Šusta. „Mýlil-li jsem se v tom, splácím svým dobrovolným odchodem svůj dluh, a prosím Vás, pane ministře, abyste mi uvěřil a vzal, pokud Vám bude lze, v tom smyslu v laskavou ochranu moji těžce stiženou rodinu i památku mého vědeckého díla, jež bylo cele zasvěceno službě vlasti.“
Tělo nositele francouzského řádu Komtura Čestné legie se ve Vltavě našlo až po čtyřech dnech kdesi u Roztok. Pochován byl 7. června 1945. A pakliže i ve svých posledních dopisech spoléhal na velkorysost nastupujících mocipánů, pak se zásadně mýlil: ministerstvo vnitra rozkázalo, že na Šustově rakvi nesmí být umístěna státní vlajka. Odepřelo mu i poslední poctu.
Válka sice skončila, věk spravedlnosti tím však nenastal.
Ještě dlouho ne.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Žena v Ústí chtěla nožem vyvraždit zákazníky obchoďáku. Tragédii zabránila policie
