Prudké zdražování pohonných hmot na čerpacích stanicích rozvířilo mezi řidiči debaty o tom, zda benzinové pumpy nezneužívají situaci rychle se měnících cen ropy na burze a nepočítají si příliš vysoké marže. Ve spolupráci s Unií nezávislých petrolejářů jsme se proto detailně podívali na rozklad ceny jednoho litru nafty.
Marže čerpacích stanic a také rafinerií se v posledních dvou týdnech staly kvůli prudkému růstu cen pohonných hmot na tuzemských čerpacích stanicích, které dosáhly nejvyšších úrovní v historii, politickým tématem.
Pozornost se nejdříve obrátila k pumpařům, kteří se dušují, že situace ke svému prospěchu nezneužívají, v čemž jim dala za pravdu i ministryně financí Alena Schillerová, která zavelela k monitoringu cen a nepřišla na žádné zásadní odchylky v maržích.
Tím se pozornost obrátila k rafineriím, kde už je situace méně přehledná. Zatímco pumpaři na trhu působí jako poslední článek řetězce a rozpětí jejich marže se běžně pohybuje mezi dvěma a pěti korunami za litr, což je dohledatelné z veřejných dat, u rafinerií je i vzhledem k obchodním tajemstvím více neznámých pro dopočítání se konkrétních aktuálních údajů.
„Nejsou veřejná data – marže jsou často brány jako obchodní tajemství. Podobně se obtížně dostáváme například k cenám, jaké platí rafinerie za ropu na vstupu,“ vysvětluje šéf analytického oddělení společnosti XTB Jiří Tyleček, který ropu a ceny pohonných hmot dlouhodobě sleduje.
A jak si následně ukážeme, odhaluje tím zásadní problém věčných dohadů.
„My takové údaje neposkytujeme, zkuste se případně obrátit na asociaci nebo nějakého analytika,“ odpověděl Forbesu na dotaz ohledně detailnějšího rozkladu cen mluvčí českého zastoupení maďarských rafinérií a sítě čerpacích stanic MOL Mikuláš Duda. A jak pravil, tak Forbes učinil.
Za účelem dopátrání se konkrétní představy, kolik z jednoho litru nafty mají čerpací stanice, rafinerie a kolik procent tvoří ostatní složky ceny, jako je cena samotné ropy, daně a dalších položek, jsme oslovili předsedu Unie nezávislých petrolejářů Ivana Indráčka.
Ten Forbesu poskytl detailnější rozklad ceny nafty při modelové ceně padesát korun za litr nafty, která i odráží současnou situaci na tuzemských pumpách.
Obecně se dá říci, že výslednou cenu na pumpách tvoří součet ceny produktu včetně těžby a rafinace, nákladů na distribuci a maloobchodní prodej a státem uvalená fixní spotřební daň a k tomu daň z přidané hodnoty.
„Z padesáti korun vychází daň z přidané hodnoty na 8,68 koruny a spotřební daň ve fixní výši 9,95 koruny. Cena samotného produktu tedy vychází bez daně na 31,37 koruny,“ očišťuje Indráček cenu od daní a vymezuje tím prostor, ve kterém mohou všichni účastníci na trhu od těžařů přes rafinerky až po čerpací stanice hrát.
U pump jsou marže snadno dopočitatelné, velkoobchodní ceny jsou každým dnem indexovány a zveřejňovány Čeprem i Orlenem.
„Těm zbývá pět korun, o které se obvykle dělí čerpačka a distribuce – jsou to náklady na manipulaci se zbožím ve skladu, doprava ze skladu na čerpačku, kompletní náklady na provoz čerpačky (nejen energie a mzdy, ale také například poplatky z platebních karet, které mohou činit až padesát haléřů z litru,“ vypočítává Indráček.
U rafinerek je to složitější, pokud nejsme insideři, nevidíme do toho, za kolik rafinerie nakoupí ropu na trhu a jaké jsou její aktuální náklady na rafinaci. A právě tady vzniká největší prostor k věčným spekulacím.
Ale pojďme se na to podívat detailněji v číslech. Cena ropy se při burzovních hodnotách 115 dolarů za barel do jednoho litru nafty za padesát korun po přepočtu propíše rovnými 16,60 koruny. Cena nafty se v Rotterdamu, hlavním evropském obchodním uzlu, v posledních dnech pohybovala kolem 25 korun za litr.
Do rozdílu necelých devíti korun se pak musejí vtěsnat náklady na rafinaci, marži distributora a také různé poplatky jako takzvaný inland premium.
„Inland premium je částka, která zohledňuje skutečnost, že produkt je dodáván na trh v nějaké vzdálenosti od Rotterdamu. Počítejme, že dělá zhruba padesát haléřů na litr nafty,“ uvádí Indráček.
„Významnou a stále významnější položkou je snižování emisí, to znamená buď od někoho kupovat papírové odpustky, nebo přimíchávat nízkoemisní složky, které jsou ale dražší než nafta. Počítejme opět padesát haléřů na litr,“ dodává Indráček.
Do výsledného rozdílu osmi korun se tedy musí vejít rafinace, distribuce i marže rafinerek a distributorů. Tou neznámou a otazníkem ke věčným spekulacím je takzvaná tržní složka už jen vzhledem k tomu, že náklady na nakupovanou ropu zůstávají zahaleny rouškou obchodního tajemství.
Hlavní ekonom Trinity Bank Lukáš Kovanda v úvodu tohoto týdne odkázal na studii švýcarské banky UBS, která hovoří o tom, že marže rafinerek nyní rostou.
„Rafinační marže maďarského MOL se koncem března blížila ke třiceti dolarům na barel, plyne z dat UBS, zatímco pětiletý průměr pro stejnou část roku se pohybuje mírně pod dvaceti dolary za barel. To představuje nynější o zhruba padesát procent vyšší marži, než jakou podnik vykazuje obvykle,“ uvedl Kovanda na sociální síti X.
Tak jako tak z rozkladu ceny jednoho litru nafty je patrné, že rafinerie a čerpací stanice se podílí na výsledné ceně zhruba z jedné desetiny, dohromady z jedné pětiny. Těmi největšími položkami jsou daně a samotná cena ropy odvíjející se od vývoje na světových trzích.
The post Nejdražší v historii. Kolik si z ceny nafty doopravdy berou pumpaři a rafinerie? appeared first on Forbes.
