Zpěvák, vystudovaný přírodovědec, zapálený pozorovatel vážek a nově i spisovatel. To všechno v sobě ztělesňuje Dan Bárta. Před pár týdny mu v nakladatelství Host vyšla kniha Některé nevinnosti světa. Vášnivý cestovatel vás v ní zavede do končin, o nichž jste dost možná nikdy neslyšeli. A jak se cestování za posledních třicet proměnilo? Nejen o tom Dan Bárta vypráví v rozhovoru.
„Tohle není biografie známého zpěváka. Není to cestopis. Ani vážkařská studie. Anebo klidně od všeho něco. Jak kdo chce,“ stojí na přebalu právě vydané knihy Dana Bárty Některé nevinnosti světa. Text, jenž vyšel v nakladatesltví Host, původně vznikl pro Český rozhlas jako podcastová série, kterou Bárta sám načetl.
„Jeho texty mají rytmus. Asi je to tím, že má tak skvělý hudební sluch,“ prohlásila dramaturgyně rozhlasu Klára Vičíková, která stojí za původní podcastem. „Svoje texty si po sobě vždycky čtu nahlas. Chci, aby měly splavnost,“ přižnává Bárta.
Ve svých črtách, jak o textech mluví, vypráví o nedávných putováních za vážkami, třeba do Ghany. Ale i o své devadesátkové cestě do Indonésie, kam se vydal v devadesátých letech jako mladý kluk.
Dnes je mu pětapadesát. Delší prošedivělé vlasy mu spadají do čela i kolem uší. Hlas posazený vzadu je lehce chraplavý. Odpovídá květnatě, jeho věty jsou plné příměrů a metafor. Tu a tam zavírá oči, přemýšlí, a nechává se unášet tokem svých myšlenek.
Jak se z podcastu stala kniha?
To bylo na stole od začátku. Dramaturgyně rozhlasu Klára Vičíková v tom textu cítila knižní potenciál. Udělat z podcastu knihu pak vyžadovalo něco dopsat, sem tam uvést nějakou postavu, kterou jsem v podcastu uváděl až později. Zkrátka to doladit, aby vše plynulo a dávalo smysl. To už de facto byla jen taková hra.
Pomýšlel jste si někdy na to, že to vydáte knižně?
Vůbec ne, prostě se mi teď jen naskytla ta možnost. Svobodná umělecká tvorba je riskantní. Nemám na to moc povahu. Člověk nejprve tvoří, tvoří a tvoří. A pak potřebuje mentora, v mém případě dramaturgyni rozhlasu, která mi dala zpětnou vazbu, abych se v tom zorientoval. Zjistil, jestli má cenu se s tím vůbec zaobírat. Potřebuji dodat odvahu.
Nejhorší na tom, je, že člověk očekává, že se mu dostane odpovědi, že to smysl má. Zároveň ale chce, aby mu ten člověk řekl pravdu, ale aby nebyl moc krutý. Tenký led. S vydáním Některých nevinností světa si heslo na wikipedii opravovat nebudu. „Čárka spisovatel“ mi nedává smysl.
Kniha pojednává o vašich výpravách po světě. Jak se od devadesátých let proměnilo cestování?
Primárně asi v tom, že se člověk o destinaci, kam se chystá, může dozvědět tolik, až je skoro riskantní to začít to zjišťovat. Dozvěděl by se toho totiž zbytečně moc. Tehdy jsme byli odkázaní na jeden bedekr, případně na čísi přímou zkušenost. Informací bylo málo, vše jsme odhadovali a odtušovali. Dnes se člověk třeba dopředu „projde“ po ulici, kam by si chtěl zajít na snídani. V tom vidím hlavní rozdíl.
Štve vás to? Že se na to můžete předtím podívat?
Ne, protože můžu, ale nemusím. Pokud chce někdo opravdu cestovat starým způsobem, může na blind naházet věci do báglu a hezky pěkně vyrazit. Myslím, že o nic nepřijde.
Mít možnost podívat se dopředu, kam jedu, je lákadlo. Dnes je svět mnohem propojenější. Aniž bych to chtěl jakkoliv srovnávat, když jsem na konci devadesátek přijel do Indonésie nebo kamkoliv jinam, musel jsem mít v kapse cash. Odhadnout, kolik ho s sebou zhruba potřebuju a neustále počítat, co si můžu dovolit. Tenkrát nebyla možnost zajít si do banky či bankomatu. Možná tak pokud jste měli cestovatelské šeky nebo zlatý zub.
Jak jste se dříve na daném a často dosti neprobádaném místě zorientoval, zjistil, kam máte jít? Vystačil jste si s mapou?
To byla součást hry, člověk měl v batohu v bedekr s pár mapami. To, co na tom bylo skvělý, bylo to, že se našinec musel ptát. Ale to nebylo jen tak – zeptat se. Znamenalo to mít v kapse česko-španělský slovník s nějakou bazální gramatikou.
Přišel jsem do hotelu a paní – která prokazatelně neuměla anglicky, protože neměla důvod – a kostrbatou španělskou větou se zeptal, jestli si tam můžu nechat do rána batoh. Jenže tu větu jsem předtím musel s pomocí slovníku nějak sestavit. Nutnost komunikovat přicházela s každou běžnou situací. A bylo to podle mě ku prospěchu věci. Dnes už to člověk nemusí podstupovat. Dávno si podávám s lidmi telefon s překladačem tam a zpátky.
Takže se to odosobnilo? Vaše Některé nevinnosti světa jsou – kromě vážek – plné právě příběhů cizích lidí z cizích zemí?
Ano, myslím, že se to opravdu trochu odosobnilo. A já mám lidi rád. Fascinují mě jejich starosti, snahy a jejich porozumění světu. Vždycky mě těšilo zabřednout s nimi do rozhovoru. Do toho, o němž jsem věděl, že je opravdový, skutečný. Být nucen se zeptat, bylo pro mě i toho druhého na jedné straně nekomfortní, na druhé zábavné. A jaksi občerstvující. Na chvíli jsme spolu vytvořili jakési sousoší. Ale, kdo chce, může to podle mě zažívat nadále. Lidi se nijak zásadně nezměnili.
Cesty podnikáte předně kvůli vážkám. Pozorujete je, zkoumáte v jejich přirozeném prostředí. Proč právě vážky?
Upřímně, bych byl rád, kdyby to z té knihy vyplynulo, sám odpověď neznám. Všímal jsem si jich už dávno, sžil se s nimi. Pozoroval je, studoval, zabýval se jimi a postupem času jim začal o něco více rozumět. A tím mě zajímaly víc a víc. Jak už to s koníčky bývá, řečeno s nadsázkou: Člověk většinou poslouchá hlas svého srdce.
Ale proč vážky? Proč ne třeba jiný hmyz, zvířata či rostliny?
Odpovím ze široka: Zajímá-li člověka přírodověda jako taková, nebo ještě lépe řečeno: biologie, tak oblastí, kde se vyjevuje, je nekonečně. Od ekologie – to znamená vztahů mezi organismy, po evoluční biologii, tedy historickou proměnu. Dvě velmi široké a teoretické disciplíny. A vy coby biolog potřebujete nějaký modelový organismus. Svoje okno, kterým se do těchto dvou teorií, budete dívat. Já se třeba dívám skrze vážky.
To je úzké a malé okno. Asi i proto, že jsem biolog-amatér. A i když vážky na místě zkoumám a měření v jakých souvislostech či v jakých počtech v daném biotopu žijí, zadávám do tabulek, asi bych se zdráhal nazývat mou práci seriózním výzkumem.
Proč?
Protože mi to nepřijde fér. Pomůžu si přirovnáním: Uznávaný výzkumník se dennodenně zabývá diagnostikou nádorů slinivky břišní. Jednou za rok vezme kytaru a s kamarády u ohně bude hrát písničky od Stinga či Beatles. A hraje je dobře. Lidi zpívají, on na kytaru válí. Kdyby uspořádal koncert v kulturáku, řekl bych mu: Kámo, to je fakt pěkný.
Já to mám obráceně. Každý den zpívám, jednou za rok popadnu síťku a podle zvolené metodiky vyrazím sbírat vážky. Určuju je, počítám, fotím biotopy, měření zanáším do tabulky… Z toho obvykle vzniknou solidní primární data. Takže ano – je to výzkum, ale současně o sobě prostě nemůžu říct, že jsem přírodovědec stejně jako o sobě výše popsaný vědec, nemůže říct, že je hudebník.
Jste táta dvou malých dětí. Proměnilo to váš přístup k cestování?
Dneska si rozhodně dávám větší pozor. Ale nejen kvůli dětem. Je to přirozený proces dospívání, stárnutí, chcete-li. Tělo a zkušenosti už člověka leckam nepustí. V pětapadesáti už je poznání ale hlubší. Věci, ke kterým mě nepojí láska nebo opravdu hluboký vztah, vůbec vidět nemusím. Oproti tomu v mládí člověk během měsíce projede s batohem tak velký kus Mexika, na který stačí.
Další výpravu plánujete za rok a půl. Tentokrát do Konga. Jak se na cestu připravujete?
Zavolám kámošovi, co tam žije, kterému řeknu: Napřesrok v únoru budu mít tři týdny čas a rád bych za tebou přijel. A pak se ho ptám: Jaké tam bude počasí? Máš tam elektřinu? Potřebuji nějaký papír, lejstra či povolení? Vzápětí už zbývá jen vymyslet logistiku a zajistit letenku.
A pak přiletím, natáhnu si broďáky a vyrazím obhlédnout potoky. K výzkumu si vozím literaturu – uložená PDFka v počítači. Začínám lovit, sbírat data, dělám si zápisky. Takhle strávím čtrnáct dní. Večer sedávám s kolegy pod plechovou střechou. Vyprávíme si, kde se co nepovedlo, kam musíme znova, protože pršelo. A tak každý den pořád dokola.
Takže z celého Konga uvidíte „jen“ biotop, kde žijí vážky?
Přesně tak. Přijedu na jedno místo vykonat svou práci. A nijak zvlášť mi to nevadí. I to patří k věku.
Cestujete po celém světě, fascinuje vás biologie. Příroda se ale od vašich prvních cest velmi proměnila. Jak to vnímáte?
Přírody – ve smyslu nedotčené divočiny jednoznačně ubývá. Ta dotčená člověkem se znekvalitňuje. Okolí lidských sídel se proměňuje ve zcela novou přírodu. Člověk dnes ovlivňuje životní prostředí všech organismů stejně jako klima či přítomnost kyslíku. Příroda se mění v synantropní – prim hrají lidé.
Novému uspořádání dominují živočichové živící se lidskými odpadky, neboli komenzálové, paraziti či druhy, které se umí přizpůsobit, dokáží přežít v různých prostředích. Jako mýval, šakal nebo liška – všichni ti vykukové z pohádek.
Méně přizpůsobivé druhy se vytrácejí. Přežívají už jen v malých populacích v lidské péči. Jako třeba většina druhů nosorožců, antilopa Derbyho nebo méně početné poddruhy tygrů. Druhů, jimž hrozí vyhynutí, je čím dál více. A paradoxně jsou to ty velké, které se na Zemi už nevejdou.
Co to znamená?
Znamená to, že příroda dnes vypadá úplně jinak, než jak jsme se o ní učívali v prvouce. Ta už neexistuje. Kontext je dnes úplně jiný. Máme tu novou přírodu v níž dominují jiné druhy, podílí se na ní jiná společenství. Tahle planeta je teď v období, kdy středobodem není pád meteoritu, ale přítomnost člověka na Zemi.
A pak záleží, kterým oknem se na environmentalistiku díváte, jestli z hlediska evoluce, nebo konzervativní ochrany přírody, kde už zbývá jen na černo-červené pozadí nakreslit lebku se zkříženýma hnátama.
Jaké je to vaše okno?
Jako biolog jsem schopný se podívat všemi. Jako člověku mi to ale je bolestně líto.
Prý jste si až v covidu uvědomil, jak zásadní pro vás v životě je cestování. Prvních dvacet let života jste prožil v nesvobodném Československu, opravdu jste si to uvědomil až s covidem?
Člověk si hodnotu některých věcí uvědomí až když o ně přijde. A ohledně té totality – jako dítě jsem nikdy s našima nebyl na dovolený.
Nikdy?
Ne. Prostě to nepatřilo ke koloritu naší rodiny. Na prázdniny jsem jezdil k babičce, to bylo všechno. V pandemii se svět ale skutečně zastavil. Jako muzikant jsem nemohl hrát. Nadto to bylo mimořádně neinspirativní období. Že by člověk si řekl: Jupí, teď složím strašně moc písniček. Ale o čem? Leda nějaký depkárny.
A kromě hudby jsem přišel i o relax. Cestování. A ještě ke všemu mi bylo padesát. To bylo dost brzy na to, aby byl člověk vypnutý: Žij si dál, kámo, ale zapomeň. Zapomeň na zábavu. Zapomeň na svoje lásky. Zapomeň na seberealizaci. Zapomeň na svůj existenční komfort. Zapomeň.
To je z vaší písničky?
Není, ale možná ji z toho udělám. I když, raději ne, bylo by to hrozný fňukání. Pandemie mě zasáhla fakt silně. Uvědomil jsem si, jak moc mi ty moje cesty budou chybět.
Napadají vás texty písniček na cestách?
Minimálně. Moc to spolu nesouvisí. Jsem totiž peripatetik. Chodič. Když přemýšlím, chodím.
A tak jste v lockdownu začal vzpomínat na místa, kde jste byl? Začal o nich psát?
Něco z toho už jsem měl sepsané. Zápisky z Namibie, črtu z Venezuely. A když se ukázalo, že by to dílo mělo odbyt, tehdy ve formě podcastové série na Českém rozhlase, tak jsem zápisky dopracoval. A tak je to se vším, co dělám – s hudbou, texty i fotkami. Nejdřív to vyjde ze mě, někomu se to líbí a podpoří to. A já pak začnu odvážněji chrlit obsahy.
Na tom vzpomínání skrze psaní mě bavilo, že to má nějaký přesah, že to není jen dobrá historka. Pod povrchem se skrývaly daleko zajímavější věci, které se týkaly lidstva jako takového. Přinejmenším mi to tak připadalo.
Jak to myslíte?
Když člověk pracuje na textu – ať už do knihy nebo k písničce – vždycky se snaží dotknout něčeho, řekněme, hlubšího nebo širšího kontextu.
Vaše kniha je poskládaná z rekonstruovaných vzpomínek. Zápisky nevznikaly v danou chvíli na místě. Do jaké míry jde o jakýsi deník a do jaké o literární konstrukt?
Těžko říct. Cesty jsou v knížce seřazené chronologicky – už to je literární konstrukt. Protože by to tak nemuselo být, kdybych to chtěl udělat jinak. Do velký míry jsem chtěl, aby to byl věrný obraz reality, i proto drtivá většina jmen v knize odpovídá skutečnosti.
Jinde jsem přiznal, že si to jméno nepamatuju. A někde jsem si jméno vymyslel. Protože jsem to tak chtěl a poněvadž mi třeba připadalo důležitý mít na daném místě tu postavu pojmenovanou. Tak jsem si ji prostě pojmenoval.
Našel jste se v té roli toho vypravěče, toho spisovatele?
To asi ne. Stačí mi, že jsem v ní sám před sebou obstál. Mohlo to dopadnout i mnohem hůř.
The post Nejsem vědec. Jen zpěvák, co jednou za rok popadne síťku, říká Dan Bárta appeared first on Forbes.
