Patří mezi nejvýraznější české vědkyně současnosti. Svým nanotechnologickým výzkumem si vydobyla místo mezi světovými inovátory a v roce 2021 se zařadila do výběru Forbes 30 pod 30. Dnes Markéta Hujerová stojí za unikátním projektem Nanoflexion, který propojuje vědu s byznysem, medicínu s high-tech materiály a domácí výzkum s globálním přesahem.
Jako malá holka snila o vesmíru. Kosmonautkou se nestala, ale touha překračovat hranice a objevovat nové světy jí zůstala.
Markéta Hujerová, rozená Klíčová, postupně spojila svůj technický talent s medicínou a dnes stojí v čele výzkumu nanovlákenných náplastí. Tato inovace má zásadně změnit způsob hojení po operacích a zachránit životy tisícům pacientů.
Její cesta k vědě nebyla přímá. Zpočátku věřila, že vědecká kariéra není pro ni. „Vědci jsou jen ti muži v bílých pláštích zavření v laboratořích, ne?“ myslela si. Postupně se však přesvědčila, že věda může být aktivní, dobrodružná a propojená s reálným světem. S pacienty, chirurgickými sály, investory i globálními konferencemi.
„Ženy ve vedoucích funkcích nejsou. Na byznys mítincích jsem seděla sama, obklopená muži. Bývala jsem tam nejhůř placený člověk, a ještě tam byla atmosféra toho, že mám být ráda, že tam můžu být,“ popisuje.
Každý krok její cesty od diplomové práce přes překážky i skrz mezinárodní soutěže až po výběr Forbes 30 pod 30 ji přiblížil k okamžiku, kdy její výzkum může skutečně pomoci lidem.
Její výrobky by měly pomoci především při operacích střev, které bývají komplikované kvůli nesnadnému hojení. „Je to smutná statistika. Operace jsou časté a dělají se více než dvě stovky let. Procento pooperačních komplikací je ale pořád vysoké,“ říká.
Hujerová věří ve vizualizaci a v zodpovědnost nejen za vlastní nápady, ale i za dopad své práce. Od opuštění pohodlné byznysové pozice přes intenzivní inkubaci spin-offu Nanoflexion až po mezinárodní spolupráce.
Její příběh je o odvaze, sebedůvěře a propojení vědy s praktickým dopadem. V rozhovoru odhaluje, jak se z malé dívky s velkými sny stala průkopnicí, která mění nejen medicínu, ale i pohled na vědeckou kariéru. A navíc samozřejmě dokazuje, že být vědcem znamená víc než jen bílý plášť u mikroskopu.
Čím jste chtěla být jako malá?
Měla jsem obrovský sen být kosmonautkou, chtěla jsem létat do vesmíru. Pak jsem si přála stát se lékařkou. Člověk by v naší společnosti měl být veden k většímu sebevědomí a zbavení se pocitu méněcennosti. Kdyby mě tenkrát někdo v tomhle začal podporovat, možná bych si ten kosmonautský sen splnila.
Jak jste to tedy vnímala?
Jako sci-fi a nedosažitelný etalon. Zachovala jsem si lásku k medicíně, ale říkala jsem si, že bych to chtěla zkombinovat s technickým talentem. Že bych se chtěla začít zabývat právě technickými vědami a ideálně to spojit s medicínou. Nakonec se to splnilo. Akorát kosmonautkou jsem se nestala, i když je pravda, že nanotechnologie se používají i pro výzkum vesmíru.
Kdyby vám někdo řekl, že z vás bude vědkyně, jak byste reagovala?
Když jsem byla malá, měla jsem v hlavě stereotyp vědce-muže v bílém plášti, který je zalezlý v laboratoři. Ještě když jsem končila inženýra, stále jsem nechtěla být vědkyní.
Foto Jakub Volný
Proč ne?
Myslela jsem si, že to není pro mě. V té době nebyli aktivní vědečtí influenceři a influencerky na sociálních sítích. Na cestu vědkyně jsem nastoupila, protože jsem měla ráda téma vývoje nanovlákenných náplastí. Teď se právě ty mýty, že vědec je jenom člověk v bílém plášti v laboratoři, snažím bořit. Žiju spíš aktivní život.
V jakém smyslu aktivní?
Občas mi to přijde jako život zpěvačky na turné. Pořád jsme v nových lokalitách, dáváme rozhovory, jezdíme na konference, setkáváme se s lidmi z mezinárodní sféry a pracujeme na skvělých věcech.
Neříkám, že vědec nemůže být člověk v bílém plášti, zavřený u mikroskopu, ale moje cesta je tedy rozhodně jiná. Být vědkyní je náročné, ale i zábavné a zajímavé.
Pamatujete si na úplně první moment, kdy se z myšlenky zkusit něco nového stal skutečný výzkum?
Přišla jsem za vedoucí diplomové práce, paní docentkou Janou Horákovou, na katedru netkaných textilií a nanovlákenných materiálů na Fakultě textilní Technické univerzity v Liberci s tím, že si potřebuju splnit diplomovou práci v biomedicíně. Tou dobou jsem si myslela, že se do vědy nehodím a že půjdu do byznysu.
Ona mi pustila video s operací, které nahrál profesor Václav Liška z Biomedicínského centra Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni. Ukazoval na něm problematiku střevní anastomózy s tím, že bychom možná mohli komplikace vyřešit pomocí nanotechnologií.
Jak to na vás zapůsobilo?
Cítila jsem, že jsem ve správný čas na správném místě a že to je něco, co jsem asi vždycky chtěla dělat. Reálné propojení s medicínou.
Od té doby jsem čím dál víc, přestože jsem racionální vědec, i spirituální člověk. A pomáhá mi to v práci. Nedávno jsem byla přepracovaná a začala si klást otázky, jestli to má smysl. Zalil mě silný pocit toho, že jsem na správné cestě, že je potřeba vydržet a že to bude dobré.
Popíšete mi to?
Mnohokrát jsme se byli podívat na operace prasat. Od začátku jsme spolupracovali s doktory a dívali se, jak nanovlákenná náplast funguje a jestli to dává smysl na sále.
Já jsem měla v momentě vyčerpání úplně zhmotněnou vizi, že jsme stáli na operačním sále a lékaři vzali naši náplast a řešili, jak ji aplikovat na střevo. Jen před námi neleželo prase, ale lidský pacient. V té vizi se hlavní chirurg ptal, jestli jsou všichni připraveni, a pak se otočil na mě, jestli jsem připravená, a já jsem mu podala naši náplast.
Máte takové vize často?
Často si věci vizualizuju, mám vizuální paměť a pomáhá mi to k dosahování cílů.
Měla jste to tak vždycky?
Mám to v sobě od dětství. Pamatuju si, že jsem neuměla plavat, vztekla jsem se rodičům a nechtěla se podvolit. A pak jsme začali ve škole chodit na plavání a mně bylo trapně, že neumím plavat jako spolužáci.
Před spaním jsem si představovala, jak plavu, jak mi prokluzuje voda mezi prsty, a pak jsem přišla do bazénu a uměla jsem plavat. Všichni z toho byli v šoku, učitelky, rodiče. Nikdo mi nevěřil, že jsem se to naučila vizualizací. I teď se snažím vizualizovat své vize. Věda je také o otevřeném srdci, není to jen o otevřené mysli.
Foto Jakub Volný
Jak daleko jsme od té vize, kdy jste na sále a někdo se vás zeptá, jestli jste připravená?
Trvalo mi dlouho, než jsem zjistila, že to musím být já, kdo převezme zodpovědnost a dá všechno do toho, aby se to stalo. Při doktorském studiu jsem začala na tématu dělat a byla jsem v kontaktu s různými nanotechnologickými podniky.
Kvůli špatné finanční situaci českých doktorandů jsem byla nucena pracovat pro další subjekty, tam jsem nabyla byznysovou znalost a zkušenost.
V určitou chvíli jsem měla „aha moment“, že to musím být já, protože nikdo jiný tomu tak moc nevěří, aby to dokázal přetransformovat do výsledku, který dokáže převzít strategický partner a farmaceutická firma.
Co následovalo?
Minulý rok jsem opustila všechny svoje spolupráce. Začala jsem jednat s i&i Prague, což je biotechnologický inkubátor odštěpený z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Jsou motivovaní úspěchem profesora Antonína Holého, jehož lék na HIV začal licencovat a prodávat Gilead Sciences. Rozhodli se, že investují i do toho, aby našli dalšího profesora Holého.
A tím jste vy?
Já se s ním nemůžu porovnávat. S inkubátorem jsme začali jednat na počátku roku, kdy už jsem byla rozhodnutá, že se budu soustředit na náš směr, který se jmenuje Nanoflexion, a na konci srpna se nám s i&i Prague podařilo podepsat inkubační smlouvu.
Co to pro vás znamená?
Mám za sebou strategického partnera na inkubaci nápadu. Inkubace je časově omezená, musejí to být maximálně tři roky. Čekáme, že to bude méně. Během té doby se používají finanční zdroje, kontakty na investory, na farmapartnery a lékaře, které i&i Prague má.
Společně se budeme snažit, abychom založili Nanoflexion, která už bude samostatnou firmou s danou vlastnickou strukturou podle toho, jaký investor do toho vstoupí.
A když budeme ještě konkrétnější?
Můžou to být klidně dva roky inkubace a další tři roky, než se člověk dostane do klinické studie. Je to dlouhá cesta, ale věřím, že pokud se nám podaří najít dobré investory, dokážeme to podstatně zkrátit a dostat k pacientům. Doufám, že co nejdřív, nedává mi smysl něco vyvíjet desítky let.
Máme tady před sebou tři typy náplastí, řeknete mi o nich víc?
Náplast je flexibilní nosič pro různé lékové formy. Nanovlákna pouhým okem nevidíme. Vypadá to jako obyčejná bílá náplast, ale když se podíváte pod mikroskop, zjistíte, že tam je téměř nekonečně mnoho malinkatých tenoučkých vláken, která jsou zhruba desettisíckrát tenčí než lidský vlas.
Jako nosič léčiva v sobě můžou mít uzavřené třeba antibiotikum nebo aktivní látky, jež při kontaktu s tkání začnou fungovat. Náplasti připomínají naši mezibuněčnou hmotu, která je všude v našem těle mezi buňkami a má mikronanovlákennou složku, a tím pádem jsou náplasti tělem dobře přijímány.
Mají podobnou strukturu jako struktury v lidském těle a dají se dobře integrovat, protože tělo to dobře poznává a vyšle tam buňky, aby tam hezky rostly. Je tam takzvaný scaffold neboli lešení, takže se ho můžou chytit a pěkně si tam bydlet.
Foto Jakub Volný
Teď jsem si představila seriál Byl jednou jeden člověk.
Jasně, je to přesně tak. Pokud se léčivo podává systémově do krevního řečiště, musíte mít velkou koncentraci, má to nežádoucí účinky. Pokud by šlo o aplikaci na místo, otevírá to cestu pro inkorporaci celé řady látek, které ani není možné systémově podávat, protože by třeba mohly být pro tělo moc náročné na zpracování.
Dočetla jsem se, že právě střeva jsou jedno z nejhorších míst na hojení, vznikají tam srůsty. Kolik lidí takovou operaci zažije?
Je to smutná statistika. Operace jsou časté a dělají se více než dvě stovky let. Procento pooperačních komplikací je pořád vysoké. Komplikace hojení střeva jsou víceméně dvě.
První se jmenuje anastomotický leak, tedy únik obsahu střev, který je plný bakterií a nečistot, do dutiny břišní. To může vést k sepsi, k otravě krve, následně kaskádovitému multiorgánovému selhání a ke smrti. Ne vždycky musí skončit fatálně, ale zhruba u patnácti procent pacientů se po operacích anastomotický únik vyvine.
A druhá komplikace?
Pooperační adheze. Jak se střevo snaží, aby se co nejrychleji zahojilo, dojde občas k tomu, že je degradace fibrotické tkáně nedostatečná. Tělo vytváří vazivové mosty s okolní tkání v břiše. Střevo je přirostlé a nemůže se hýbat, protože nemá peristaltiku.
Jak se to řeší?
Pacient se znovu otevře a spoje se odstraní. Jenže ony se většinou znovu vytvoří. Každý máme jiné predispozice a každé tělo reaguje trochu jinak. Často to končí stomií. To je vývod, kdy má pacient sáček, do kterého vylučuje, což samozřejmě znesnadňuje a znekvalitňuje život.
Některé zdroje uvádějí, že adheze se vyvinou až u padesáti procent pacientů. Neznamená to, že každý druhý by měl potom závažné komplikace a končil se stomií, ale minimálně je možné, že se každému druhému adheze může rozvinout.
U kterých operací se to děje?
Například u operací kolorektálního karcinomu, můžeme ale mluvit i o Crohnově chorobě a různých blokacích střeva. Když to řeknu chladně, trh s operacemi dutiny břišní je velký.
Pokud půjde všechno dobře a náplasti se dostanou do klinické medicíny, zůstane to jen u střev?
Myslím, že ne. Využije je celá řada operací, které si žádají krytí. Gynekologické operace, ale třeba i transplantace jater, kde se orgány napojují na sebe. Pro jednotlivé případy je vhodné optimalizovat, aby to sedělo danému prostředí, a inkorporovat jiné typy léčiv.
Bavíme se pouze o vnitřních operacích?
Mají zastoupení i pro vnější použití, například kožní kryty. Kvůli regulacím a financím se to stáčí do veterinární medicíny. Některé firmy začaly používat nanovlákenné náplasti a podjazykové stripy, ale zatím to mají certifikované jen pro veterinární medicínu.
Proč to funguje u veterinární medicíny, a ne v klinické praxi?
Transfer do klinické praxe je finančně náročný. Proto nanovlákna na trhu ještě tolik nevidíme.
Foto Jakub Volný
Proč jste se rozhodla ukončit všechny spolupráce včetně těch byznysových?
Uvědomila jsem si, že svůj čas a svoje znalosti investuju do toho, abych pomáhala rozvíjet byznys jiným lidem. Došlo mi, že mám téma, na kterém dlouho pracuju, a že nepřijde nikdo, kdo mě vezme za ruku nebo kdo si to celé vezme a dotáhne to za mě.
Už od roku 2018 se s pacienty bavíme o tom, že se něco vyvíjí, a dali jsme jim naději. Došlo mi, že když v byznysu budu pohodlně trávit čas, dostanu hned peníze, budu mít služební auto, telefon, počítače a další výhody, tak je to sice cesta, díky níž bude můj život snazší, bude lehčí z takové pozice jít třeba na mateřskou nebo si vzít dovolenou, ale věděla jsem, že by mi vadilo, kdybych si tu pohodlnou cestu v životě nechala a nepokusila se náš výzkum dotáhnout k reálnému produktu. Kdybych zůstala, přišlo by mi to až sobecké.
Sobecké? V čem?
Se vší pokorou říkám, že mi byly dány vlastnosti a talent k tomu, aby se mi to podařilo. Nejsem úplně běžný vědec. Umím hovořit byznysovou mluvou, dlouho jsem se v tom školila.
Investovala jsem do svého dalšího vzdělávání, dokončila jsem MBA studium na americké University of St. Francis a bude mi neskutečnou ctí, radostí a vlastně i posláním využít tyto nově získané znalosti pro rozvoj nejen Nanoflexionu, ale i dalších projektů s přesahem.
Říkala jsem si, že když už mám tyhle možnosti, měla bych se o to skutečně pokusit. Postavila jsem se na vlastní nohy a přijala zodpovědnost za svoje projekty a svoje činy.
Bylo to jednoduché rozhodnutí?
Byla to jedna z nejtěžších věcí, které jsem kdy udělala. Speciálně pro ženu kolem třicítky, mně je teď 31 let, by bylo pohodlnější zůstat, pak s relativně vysokou mateřskou odejít a být několik let doma a nic moc neřešit. Jsem ráda, že i můj manžel mě podpořil.
Co vám váš manžel řekl?
Říkal, ať myslím na pacienty. I pro něj by bylo pohodlnější, abych přišla v půl čtvrté domů, upekla třeba koláč a šli jsme se projít k přehradě do Jablonce. Věděl ale, že jsem předurčená k jiné cestě, a podporoval mě.
Jaké to doopravdy bylo? Co byla vaše realita?
Není příjemné ani jednoduché opouštět byznys z manažerských pozic. Zažila jsem náročný sešup. Přijdete o příjem, služební auto, placený telefon a začne doléhat tíha toho, že kultivovat vlastní směr je dost náročné.
Objevily se pochybnosti?
Ano, říkala jsem si, jestli tohle byla dobrá volba. Vůči pacientům ano, ale bylo to těžké pro mě. Jsem ráda, že mě mé okolí podrželo, a tyhle pocity naštěstí velmi rychle vyprchaly, i když byly intenzivní.
Je potřeba stát si za svými vizemi a za tím, co je v srdci. Člověk to kolikrát ignoruje. Je ale nutné v sobě zažehnout ten oheň, v mém případě pro Nanoflexion.
Od té doby se vám ale daří.
Věděla jsem, že jednání s i&i se ubírají správnou cestou, vyhrála jsem cenu na L’Oréal UNESCO pro ženy ve vědě. Začaly se ukazovat okolnosti, které mi říkaly, že jsem na správné cestě a že je jedno, že teď člověk nemá nějaký příjem. Třeba vítězstvím ceny L’Oréalu se mi zaplatí MBA studium. Náš prorektor Lenfeld pak přišel s tím, že zaplatí mou cestu s Nanoflexionem na Expo do Japonska.
Nově jsem získala projekt GAČR Junior Star jako hlavní řešitelka. Je to poměrně kompetitivní a prestižní podpora pro mladé vědce a vědkyně. Projekt dostávají jen jednotky procent vědců v Česku. Budu tak po dobu pěti let spravovat rozpočet o výši třináct a půl milionu korun a můžu zase bádat na vývoji nových materiálů.
Jak dlouho na nanovlákenných náplastech děláte? Kdy vám paní profesorka, která dozorovala vaši práci, ukázala tu operaci?
Byl to rok 2017. Bylo to úplně nové téma a hodně velký risk. Já jsem ale chytla obrovský zápal, začala jsem na tom pracovat sama a komunikovat s lékaři. Oni se naučili komunikovat s inženýrem materiálových věd a já zase s nimi. To byl jeden z milníků.
Co bylo pak?
O rok později mě vybrali na mezinárodní soutěž Falling Walls Lab, kde jsem nápad prezentovala před předsedou Nobelovy nadace, profesorem Carlem-Henrikem Heldinem. V komisi seděla i Claudie Haigneré, což je bývalá astronautka ESA.
Publikum z celého světa hlasovalo pro to, abych já dostala cenu publika. Ve chvíli, kdy jsem převzala ocenění a potřásla si rukou s astronautkou Haigneré, jsem měla pocit, že tohle je jen začátek. Moc o tom nemluvím, protože to může znít, že nejsem pokorná, ale byl to silný moment.
Co vám kariérně přineslo zařazení do výběru Forbes 30 pod 30?
Posunulo mě to do komunity kreativních lidí, kteří mají zajímavé nápady a pohybují se v jiných sférách. Seznámila jsem se s mnoha skvělými lidmi. Bavili jsme se třeba s Williamem Rudolfem Lobkowiczem, že by naše nanovlákenné materiály mohli využívat pro ochranu kulturního dědictví ekologičtější cestou.
Propojily se různé světy.
Zásadně. Zrovna na Harvardu mě v roce 2019 fascinovalo, že profesor Ingber spolupracoval s designéry a s architekty a díky tomu vymýšleli opravdu unikátní, světově průlomová řešení. Komunita výběru Forbes 30 pod 30 přesně tohle dělá. Propojuje lidi, kteří by se asi nepotkali a na papíře spolu nemají nic moc společného.
Jak vás to posunulo?
Nabrala jsem sebevědomí. Viděla jsem příběhy ostatních úspěšných zakladatelů, ale i jejich neúspěchy a pro mě inspirativní cesty. Ta komunita mě naučila, že je dobré investovat sám do sebe. Tam jsou všichni all in ve svých projektech – svojí energii, vášní, znalostmi a financemi – a já jsem si to tak také nastavila.
A doteď mi to pomáhá. Zahraniční investoři vědí, co to je Forbes 30 pod 30, a berou to jako určitou kredibilitu. Vědí, že když byl člověk v mladším věku oceněn, musí mít za sebou něco, co uměl odprezentovat, a měl reálné výsledky.
Jak jste se od té doby z hlediska výzkumu posunula?
Od té doby jsme si ověřili, že krýt střeva pomocí nanovláken je možné. Upravili jsme kompozici, složení materiálu a jeho možnosti tak, aby opravdu optimálně pomáhal hojení, aby zpevňoval anastomózu, aby tam nedocházelo k množení bakterií a abychom předcházeli závažným operačním komplikacím.
Já jsem se kariérně posunula v tom, že mám své vlastní vědecké projekty, které tady na univerzitě vedu. Učím studenty a snažím se, aby věda měla přesah.
Je na poli nanovláken velká konkurence?
V environmentálních aplikacích, jako je filtrace vzduchu či vody, bude konkurence intenzivní. Je tam jednodušší jít s produktem na trh. V medicíně je z hlediska byznysu pořád prostor.
Myslím, že je dobrý čas pro to, abychom do toho mohli vstoupit – a doufejme jako jedni z prvních. Máme zkušenost, že implementace konkurence nebyla úplně úspěšná. My přinášíme výhody, které by to mohly přemostit.
Jak vidíte ženy ve vědě?
Myslím, že ženy nabírají obrovskou trakci. Ještě nedávno nám nebylo dovoleno studovat, pak byla profesorka Marie Curie-Skłodowská první ženou na Sorbonně. Od té doby jsme se neuvěřitelně posunuly.
Získala jste ocenění pro ženy ve vědě. Je podle vás potřeba ženy ve vědě zvlášť oceňovat?
Popíšu vám roky zkušeností z různých typů pracovišť, z univerzitního i byznysového prostředí. Ve vedoucích funkcích ženy nejsou. Na byznys mítincích jsem seděla sama, obklopená muži. Bývala jsem tam nejhůř placený člověk, a ještě tam byla atmosféra toho, že mám být ráda, že tam můžu být.
V některých subjektech je tam stále vliv typických podnikatelů, kteří byli vychováni jinou dobou. Mají tlak na výsledky a komunikaci s lidmi postavenou jinak a myslím si, že tohle prostředí není vhodné ani pro ženy, ani pro muže.
Je extrémně zaměřené na výkon a vede například k zesměšňování všech, i mužů, kteří práci nestíhají. To zase vede k nevhodným komentářům, ke slovnímu a kolikrát i k fyzickému obtěžování.
Vy jste zažila obtěžování?
Nezažila jsem silné obtěžování. Zažila jsem lehké formy, kdy jsou muži až moc familiární, je za ně v pořádku položit vám ruku na koleno, obejmout vás, dát vám pusu na pusu. Zažívala jsem celou řadu nekorektního chování, které bylo dané tím, že to je pořád mužská hra. A které bylo následně bagatelizováno.
A ostatní muži se k tomu nemůžou moc vyjádřit, protože je tam hodně egoistický vliv. Zařadit se do tohoto provozu, to už člověk musí vstoupit hodně do mužské energie a není to pro naše organismy přirozené. Tenhle styl vedení už je ale pryč. Do naší moderní doby nepatří.
Foto Jakub Volný
Co do naší doby patří?
Vedení příkladem a v tom kolikrát ženy umějí být lepší. Upozadí vlastní ego pro získání výsledku, jsou empatičtější v komunikaci a v rovnováze mezi pracovním a osobním životem.
I proto vznikla značka Marenne, kterou máte s Annou Davidovou?
Jedním z hlavních impulzů pro vznik Marenne byla i naše osobní zkušenost s tím, jak dnes trh s dámským byznys oblečením funguje. Na jedné straně totiž stojí velmi drahé značky, které pracují s kvalitními materiály, ale pro mnoho žen nejsou dlouhodobě dostupné.
Na straně druhé jsou produkty, které už dnes také nejsou levné, ale často jsou vyrobené z materiálů, ve kterých se žena necítí dobře, jsou plné polyesteru, nepohodlné, neprodyšné, nevhodné pro dlouhé pracovní dny nebo důležitá jednání.
Mnohokrát jsem se necítila na jednáních či konferencích dobře. Marenne chce tuto mezeru přemostit. Naším cílem je nabídnout oblečení z kvalitních, příjemných, slušivých materiálů. Věříme, že když se žena cítí fyzicky dobře, promítá se to i do jejího sebevědomí, klidu a projevu. A právě ten pocit jistoty a komfortu chceme ženám vracet.
A když se tedy vrátíme k původní otázce?
Je potřeba ženy a ženy ve vědě podporovat. Nemusí to být přesně půl na půl, každý máme nějaké předpoklady. Potřebujeme ale, aby ženy byly i ve funkcích, kde se rozhoduje o univerzitě, o vědecko-výzkumných projektech, ale i o dalším výzkumu a vývoji v technologických firmách.
Je nutné je podporovat, aby získaly sebevědomí, aby měly platformy, aby byly slyšet jejich hlasy, aby měly adekvátní finanční ohodnocení a možnosti skloubit práci s rodinným životem. Dokud tam tohle nebude vytvořené, budeme ztrácet hlas poloviny populace a poloviny lidí, kteří teď vykonávají všechny funkce pod tím vedením.
Zmínila jste dva světy, v nichž jste pracovala. Co všechno tedy máte za sebou z vědeckého hlediska?
Moje cesta začala Amerikou, hned na Harvard Medical School. Mám za sebou bezpočet zahraničních konferencí. Byla jsem v Pasteurově ústavu v Paříži pod vedením profesora Charlesa Barouda.
Líbilo se mi, že jsem na místě, kde bádal profesor Louis Pasteur, který přišel s vakcínami proti vzteklině. Byla jsem na National Taiwan University u profesora Hsien-Yeh Chena a měla možnost zažít asijskou kulturu a asijskou vědu. V létě jsem byla krátce na Cambridgeské univerzitě u profesorky Shery Huang, věnovaly jsme se transferu technologií.
Jak se vám daří udržet si rovnováhu mezi osobním a pracovním životem?
Je fakt, že cest je dost, a můj manžel je skvělý v tom, že se přizpůsobí, a když to je možné, vyjede se mnou. Užívá si to, podporuje mě a vždycky mi na tom místě udělá fotky.
Sám se aktivně nabízí a ve městech si najde svoji zábavu a svůj program. Zatímco já pracuju s buňkami na mikrofluidním zařízení v Pasteurově ústavu, on je milovník všech možných francouzských delikates a sladkého a pak vypráví, co vše tam ochutnal.
Nejde to ve sto procentech případů, pracuje v automotive vývoji, ale je tomu otevřený. Je klidnější povaha a neuvěřitelně inteligentní člověk. Nevadí mu vytvářet doma zázemí, má rád svoji zahrádku s plodinami, se zeleninou a obhospodařuje to tam.
Byl s vámi i v Ósace?
Ósaka byla naše předsvatební cesta. Byl tam se mnou na Český národní den a na EduDay jsem pak vůbec poprvé prezentovala Nanoflexion.
Co všechno máte naopak před sebou? Jakou byznysovou vizi máte s Nanoflexionem?
Jsme v inkubační části, ale na všem jsme začali poměrně intenzivně pracovat. V i&i Prague vědí, jaké jsou další milníky a co musíme splnit. Spousta z nich by mě samotnou možná ani nenapadla. Na mezinárodní konferenci Prague.bio jsme s Nanoflexionem získali třetí místo a to vzbudilo pozornost přítomných investorů.
Dělají teď revizi našich materiálů, čekáme, jestli se otevře jednání a jak budeme dál pokračovat. Hlavním cílem je najít investiční zdroje. Chtěla bych, aby to byli aktivní investoři, aby nám byli dobrými mentory a společníky.
Jak je to s financemi?
V minulosti jsme obdrželi finance na rozvoj díky tomu, že jsme získali projekty ministerstva zdravotnictví, například AZV projekty, měli jsme různé studentské grantové soutěže, ale i obě pracoviště do toho investovala své vlastní peníze. Ve výzkumu jsme se za ty roky dostali k částce asi dvacet milionů korun, které do toho byly nainvestovány.
Teď jsme získali finanční podporu od i&i Prague. Projekty zařazené do programu i&i Prague můžou v průběhu celé inkubace využít i finanční podporu, jež dosahuje řádu nižších jednotek milionů korun.
Podle předběžného výpočtu bychom do budoucna pro dotažení preklinických výsledků v etablovaných laboratořích a pro začátek klinické studie potřebovali zhruba tři miliony eur (přibližně 73 milionů korun – pozn. red.). To je objem investice, kterou hledáme, ale jsme otevřeni jednání, co se týče finálního podílu a podmínek spolupráce.
Jaký máte vědecký cíl?
Dovést naše vědecké výsledky do praxe. Myslím si, že potom se člověk musí vzdálit od výzkumu a soustředit se na byznysový cíl. Těším se, že pomůžeme pacientům a ta řešení nezůstanou u nás v šuplíku. Budeme pro to dělat všechno.
The post Nejsme jen lidé v bílých pláštích, bořím mýty, říká vědkyně Markéta Hujerová appeared first on Forbes.
