Na další část Avatara s podtitulem Oheň a popel jsme tentokrát nečekali třináct let, nýbrž jen tři roky. Předchozí dva filmy u nás dohromady viděly bezmála tři miliony diváků. Přesto jsou nad rámec technologického spektáklu zvláštním způsobem zapomenutelné. Pokračování není výjimkou.
James Cameron byl vždy fascinován technologickým pokrokem, zároveň je suverénním hollywoodským vypravěčem. Staví na vybudovaných základech a dovádí je k vypiplané dokonalosti. Série Avatar se pro něj stala životním projektem, určitým způsobem i posláním. Ztělesňuje solitérní relikt, stylisticky těžko hledající ekvivalent.
Jako takřka jediná konceptuálně pracuje s 3D technologií, na začátku jejíhož vytažení z hlubin výstřelků minulostí a následném jepičím boomu stála. Drží se hyperrealistického výtvarna, podpořeného vysokou snímkovou frekvencí. Do digitálních světů Cameron implementoval environmentální problematiku a v The Way of Water rozvětvil rodinné peripetie protagonisty Sullyho (Sam Worthington).
Třetí část ve všem zmíněném pokračuje. Na’vi stále svádí takřka sisyfovský boj s kolonializujícími lidmi, vyprávění je znovu rozštěpené na dvě určující linie – rodiče a děti. Lo’ak se po smrti bratra stále potýká s nedůvěrou svého otce, Neytiri (Zoe Saldaña) nenávidí lidi včetně Spidera (k rodině přičleněného syna antagonisty Quaritche) a dospívající Kiri bojuje se svými schopnostmi.
Dospěláci a děti svět a vztahy vnímají zcela jinak, chovají jiné hodnoty. Narace staví na kontrastech, jejich cesty explicitně rozděluje a posléze proplétá. Jde o vypravěčsky funkční jádro, které děj ve spojení s vnějšími okolnostmi žene kupředu. Některé individuální cesty ale působí značně podvyživeně, případně neorganicky podmíněné dějovým zvratům.
Rodinná sága se obrací k elementárním emocím, na jejichž pozadí načrtává motivy týkající se rozkolu mezi tradicí a progresivismem, předsudků, truchlení, osobní zodpovědnosti a věčné otázky, nakolik naši osobnost formují rodné kořeny.
Kromě známých postav tentokrát do děje vtrhává vůdkyně krvelačného kmene a mistrná manipulátorka Varang (Oona Chaplin známá třeba ze Hry o trůny), jejíž motivace a jednání jsou ztělesněním fanatického zla, obráceného proti obyvatele Pandory propojující bohyni Eywě.
Relevance Varangy pro samotné vyprávění postupně bledne, její linie působí jen jako expozice pro další potenciální díly. Jinak novinka spoléhá na dávno vyšlapané koleje. A podobnost s druhým dílem je až zarážející.
Několikrát vidíme variaci týchž schémat, kdy je někdo unesen a je třeba jej vysvobodit, především Spiderova cesta je z druhého filmu výsostně překopírovaná, Sully opakovaně naráží na Quaritche, který se ani přes náznaky nechce „polepšit“, děti musejí rodiče přesvědčovat o svých schopnostech a důležitosti. A jakkoli bychom při porovnávání ve všech našli drobné variace, pocitu mechanické familiérnosti se nelze zbavit.
Oheň a popel je jakýmsi zacykleným pískovištěm lemujícím prozkoušené vody. Jistě, od stamilionového kolosu jen těžko očekávat riskantní odchylky, tentokrát však s ohledem na krátký rozestup mezi tituly nestrhne ani technologický wow efekt. Obrazy opět balancují na hraně brilantně vybroušené nádhery a samoúčelně ornamentálního fetiše.
Záběry zase připomínají videohru, imerzi však namísto interaktivity dodává zmíněné 3D, bez něhož s trochou nadsázky nemá smysl film vidět. Série vždy byla založena na jednoduchém vyprávění, důležitější je technologický spektákl a průzkum fikčního světa. Oba aspekty jsou hlavními zdroji divácké pozornosti.
Nové informace o fikčním světě a jeho subkulturách jsou znovu zajímavější než rodinné strasti a konflikt mezi obyvateli planety a invazivními lidmi. I když téma mezidruhové lásky spolehlivě chytne, stejně jako na pudové emoce zaměřená krutost zlosynů vůči zdánlivě bezbranným živočichům. Cameron stále ví, kdy a jak publikum zasáhnout.
Přesto se po repetitivně vystavěné gradaci, opírající se především o z tvrdohlavosti probuzené starší a znovunalezenou sounáležitost, dostavuje spíš pocit ledabylosti. V zásadě jde totiž o „jen“ dalšího Avatara, až příliš jednoduše zaměnitelného s druhým dílem. Vše je pomíjivé a z paměti velmi záhy vyšumí.
Oheň a popel budí mnohem víc respekt než obdiv. A paradoxně nepůsobí vizionářsky, nýbrž mechanicky. Představuje v mnoha ohledech (možná až příliš) čistou podívanou, jejíž technicky výlučná unikátnost je silně propletená se staromódním a osvědčeným patosem, u níž se navzdory více než tříhodinové stopáži dá snadno bavit. A větší ambice nejsou. Zda to zrovna v této podobě stačí, už je na každém z nás.
The post Nejvelkolepější film roku je tady. Umí třetí Avatar ohromit víc než jen spektáklem? appeared first on Forbes.
