Finanční nejistota a nízké ohodnocení brzdí vědu v Česku. Hlavně začínající vědci jsou placeni tak špatně, že buď odcházejí do zahraničí, nebo volí práci mimo vědu. Mezi jednotlivými obory a institucemi jsou velké rozdíly, jedno je ale spojuje: vysoká závislost na grantech a s tím spojená administrativní nálož, která pak zpomaluje samotný výzkum.
Průměrné platy tuzemských vědců nejsou vyšší než běžné mzdy v maloobchodě. „S manželem se občas bavíme tím, že srovnáváme nástupní mzdy pokladních z reklam Lidlu s platem vědce s doktorátem a mnohaletou výzkumnou činností na univerzitě. Soutěž je to dost vyrovnaná,“ říká historička Kateřina Čapková.
Ta letos přešla na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a její základní plat bez grantů činí 39 tisíc korun hrubého. Čapková upozorňuje, že právě humanitní obory jsou v tuzemsku dlouhodobě podfinancované.
Finanční podmínky ve vědeckém prostředí se výrazně liší nejen podle oboru, ale také podle toho, v jaké fázi kariéry vědec či vědkyně právě je.
„Začínající doktorand získá státní stipendium jedenáct tisíc korun, k tomu interní grant přibližně sedm tisíc korun a částečný úvazek,“ dává příklad Karla Štěpánová z ČVUT. Ta vede vlastní výzkumnou skupinu, která učí roboty rozumět lidem. Postupně s rostoucí výkonností stoupá i příjem studentů.
Ještě složitější situace nastává, když se dostanou na další úroveň a jsou z nich postdoktorandi. Ti nedostávají státní stipendium ani nemají zkraje interní granty a jejich příjmy jsou víc zdaněny.
„Často se tak stává, že čistý plat začínajícího postdoktoranda je podobný jako v době doktorského studia, nebo dokonce nižší,“ upozorňuje Karla Štěpánová, členka letošního, třetího ročníku výběru Forbesu Top vědkyně Česka, který vzniká ve spolupráci se společností L’Oréal, jež ženy ve vědě dlouhodobě podporuje.
Přitom právě v oblasti AI a robotiky je podle jejích slov zásadní, aby byly mzdy konkurenceschopné nejen v Česku, ale i v evropském kontextu a zejména mladí talentovaní lidé neodcházeli za lepšími finančními podmínkami do ciziny.
Ohodnocení postdoktorandů, jejichž tarifní platy jsou podprůměrné, kritizují i další dámy z letošního výběru Forbesu.
„Je trošku ironií, že jakmile dosáhnete nejvyššího možného vzdělání u nás v republice, je váš nástupní plat nižší než mzda pokladní v supermarketu,“ poznamenává Jitka Viktorová.
Podobně to vidí i Alena Sumová z Fyziologického ústavu Akademie věd: „Pokud člověk po ukončení vysoké školy a doktorského studia obhájí disertační práci, má základní plat odpovídající pokladní v supermarketu. Tabulkově je plat i pro kategorii nejzkušenějších vědeckých pracovníků jen něco málo nad celostátním průměrem.“
Navíc většinou jsou postdoktorandi ve věku, kdy zakládají rodiny a musejí je zajistit. „Není proto divu, že řada mladých vědců odchází do jiných oborů, kde jsou platy stabilnější a výrazně vyšší. Sehnat kvalitního a zkušeného postdoktoranda a nabídnout mu konkurenceschopný plat je proto poměrně náročné,“ konstatuje molekulární bioložka z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd Veronika Vymetálková.
Vymetálková se více zaměřuje na zahraniční projekty. Mají sice nižší úspěšnost, ale přinášejí vyšší finanční podporu. Situace mladých vědců se zlepšuje postupně časem a tím, že mohou rozvíjet vlastní projekty a získávat své granty.
„Dělám práci, která mne moc baví, a nemusím u toho přemýšlet, jestli si to mohu dovolit. Nicméně začátky byly hodně těžké,“ říká Jitka Viktorová z Vysoké školy chemicko-technologické, letošní laureátka ocenění L’Oréal–UNESCO Pro ženy ve vědě. Ve svém výzkumu se snaží vrátit účinnost lékům a řeší problém antibiotické rezistence.
Ačkoli granty finanční podmínky vylepšují, vysoká závislost na tomto systému financování zároveň vytváří nestabilní prostředí.
Foto Michael Tomeš
„Kvalitní vědou se dá uživit pouze za předpokladu, že máte projekty a jedete na 200 procent. Strašně času zabere celková agenda, která zahrnuje přípravu projektů, a pokud se daří, tak i samotné řešení, aby byly výsledky dobře publikovatelné a citované,“ popisuje Jitka Kumhálová z České zemědělské univerzity, která má coby docentka zaručený plat okolo 35 tisíc korun měsíčně.
Aby dostala svůj plat na lepší úroveň, musí získat další projekty. To vědce nutí fungovat v nekonečném administrativně náročném kolečku. Většina grantů je totiž jen na pár let, a tak vědci musejí už v jejich průběhu chystat několik dalších, aby si zvedli šanci uspět.
„V Česku musíte neustále psát grantové žádosti a financování je nejisté. Peněz je násobně méně než ve Spojených státech. Lidé na Stanfordu mají zhruba pětinásobné platy a kurýr Rohlíku si někdy vydělá víc než profesor Univerzity Karlovy,“ srovnává ekonomka Zuzana Havránková.
Nízké ohodnocení v mezinárodním srovnání připomíná například i původem katalánská vědkyně Meritxell Alberich Jordà, která dlouhodobě působí na Akademii věd ČR.
„V České republice jsou platy vědců výrazně nižší než v západní Evropě, což ztěžuje přilákání špičkových mezinárodních talentů. Například ve srovnání s Nizozemskem jsou zde platy vědců až o čtyřicet procent nižší, což je významný rozdíl, když se vědci rozhodují, kde budou budovat svou kariéru,“ upozorňuje Alberich Jordà.
Přitom právě nízké zastoupení vědců ze zahraničí patří k často uváděným slabinám českého vědeckého prostředí.
„Roky se snažíme lákat na naše pracoviště zahraniční postdoktorandy, a i když se nám to občas podaří, většina, které nabídneme práci, k nám prostě nenastoupí. Jinde totiž dostanou několikanásobně vyšší plat a v tu chvíli je jedno, že nabízíme zajímavější náplň práce,“ poukazuje Lenka Dědková z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Podle jejích slov se v Česku příliš spoléhá na to, že věda je pro lidi „srdcovka“, ale zejména mladší generace chce být za svou vysoce specializovanou práci adekvátně ohodnocena. „Buď nastavíme systém tak, že to umožní, nebo nám budou talenty čím dál víc odcházet do jiných profesí a do zahraničí,“ varuje Dědková.
Zejména ve velmi atraktivních oborech z pohledu byznysu, jako je umělá inteligence, to pro vědecké prostředí znamená velké výzvy.
Foto Michael Tomeš
„Studenti si díky svým znalostem umělé inteligence mohou ve firmách přijít na pěkné peníze a pak se může ztratit touha dělat vědu za daleko menší peníze. Mladý člověk na pozici postdoktoranda se přes sto tisíc měsíčně dostane jen těžko,“ zmiňuje pohled ze svého oboru Barbara Zitová, která se na Akademii věd věnuje AI a učí počítače vidět a rozumět obrazům lépe než lidské oko.
Podobně jako další oslovené vědkyně ale zdůrazňuje, že věda není cesta k rychlému zbohatnutí a lidé, kteří se na tuhle cestu vydají, si to přirozeně uvědomují.
Se stabilnějším a vyšším financováním by se ale podle slov vědkyň dařilo dosahovat lepších výzkumných výsledků a Česko by nepřicházelo o mnoho výjimečných a nadaných lidí.
The post Největší brzda vědy? Kurýr si v Česku vydělá víc než univerzitní profesor appeared first on Forbes.
