Malé městečko ve švýcarských Alpách se každý rok na jeden týden promění v místo, kam míří světová politická a byznysová špička. A letos bylo Světové ekonomické fórum v Davosu vzhledem ke geopolitickému napětí ještě sledovanější než dřív.
V komentáři pro Forbes shrnuje dění na hlavních pódiích i v kuloárech developer a šestadvacátý nejbohatší Čech Luděk Sekyra, který se Světového ekonomického fóra v Davosu účastní pravidelně. Letos byl i mezi řečníky, když v rámci panelu Města zítřka: Architektura a design orientovaný na člověka diskutoval s architektem Danielem Libeskindem o budoucnosti měst, architektuře a etickém rozměru urbanismu.
Světové ekonomické fórum v Davosu se za více než půlstoletí své existence stalo jednou z klíčových platforem globálního politického a ekonomického dialogu. Letošní 56. ročník přivedl do švýcarských Alp více než tři tisíce účastníků, včetně zhruba 65 hlav států a vlád a stovek vrcholných představitelů světového byznysu.
Podtitul letošního ročníku – Duch dialogu – měl ambici připomenout, že i v době geopolitické fragmentace a narůstající polarizace zůstává otevřená komunikace jednou z mála cest, jak předcházet hlubším konfliktům. Atmosféra fóra však zároveň ukázala, jak obtížné je tento ideál sladit s realitou dnešního světa.
Kanadský premiér Mark Carney ve svém pozoruhodném projevu snad nejpřesněji vystihl současnou situaci, když zdůraznil, že se nacházíme uprostřed zlomu, nikoli postupné změny, že mezinárodní právo přestává platit a mezinárodní instituce jsou oslabené. S odkazem na Havlovu esej „Moc bezmocných“ vyzval k mobilizaci středních mocností a menších států, které chtějí udržet mezinárodní řád založený na univerzálních principech a hodnotách.
Krize globálního fóra a česká stopa
Letošní Davos byl v mnoha ohledech sebereflexí. Symbolicky uzavřel jednu éru: poprvé se konal bez svého zakladatele Klause Schwaba. Nové vedení fóra otevřeně přiznalo krizi důvěry, která Davos v posledních letech provází.
Tuto krizi trefně vystihuje Huntingtonův pojem „Davos Man“, označující globálního jedince stojícího v protikladu k běžnému občanovi a chápající národní stát především jako nástroj prosazování nadnárodních zájmů elit. Zajímavé přitom je, že kritika tohoto obrazu dnes přichází nejen zvenčí, ale i zevnitř samotných elit.
Vedle populistických hnutí se vůči „davoské“ elitě a její kosmopolitní perspektivě vymezují i někteří přední političtí lídři. Příkladem je Donald Trump, který letos v Davosu sehrál mimořádně silnou, nicméně rozdělující roli. Spojené státy pod jeho vedením vyslaly nejsilnější delegaci za poslední dekádu a otevřely historicky první USA House.
V ostrém kontrastu s tím byla oficiální účast České republiky spíše symbolická. Česko, na rozdíl od některých menších zemí, nemělo vlastní pavilon či dům ani nepřišlo s konkrétní iniciativou. Přítomni byli jednotlivci z politiky či byznysu, nikoli však země jako sebevědomý aktér s jasnou vizí.
Davos přitom zůstává přehlídkou národní prestiže a ekonomické diplomacie – a bohužel právě zde je absence strategické české přítomnosti patrná. Zamyslet se v příštích letech nad otevřením Czech House by jistě dávalo smysl.
Klima, AI a proměna geopolitiky
Hledání rovnováhy mezi klimatickou transformací a technologickou revolucí letos ustoupilo do pozadí ve prospěch zásadních geopolitických otázek. Vrcholným politickým diskusím dominovala především proměna mezinárodního uspořádání a kontroverzní návrhy amerického prezidenta týkající se Grónska. Přestože byla vyloučena možnost použití síly, samotná ambice ovládnout největší ostrov světa rozvířila debatu o budoucnosti transatlantických vztahů.
Nemyslím si, že by bezprostředně hrozil jejich rozpad, nicméně demonstrativní odchody evropských lídrů po kritickém projevu amerického ministra obchodu Howarda Lutnicka vůči evropským institucím svědčily o hlubokých názorových rozdílech mezi oběma kontinenty na klíčové otázky současnosti.
Obecně lze však konstatovat, že Evropa přijela do Davosu v defenzivní náladě. Po roce obchodních nejistot a amerických hrozeb cel se evropské státy ocitly pod tlakem zmírňovat své klimatické ambice z obavy o konkurenceschopnost průmyslu. Na globální scéně tak Evropa momentálně nepůsobí jako sebevědomý lídr agendy, ale spíše jako aktér reagující na tahy ostatních velmocí.
Administrativa prezidenta Trumpa naopak otevřeně akcentuje energetický pragmatismus a pokračování doktríny „energetické dominance“, zatímco hlavním motorem ekonomického růstu se stává umělá inteligence. V roce 2026 směřuje podstatná část amerických investic právě do digitálních technologií a sektor AI se již nyní podílí přibližně pětinou na růstu americké ekonomiky.
Paradoxně se tak klíčovým aktérem, který dnes nejvýrazněji propojuje investice s klimatickou transformací, stává Čína. Zelené investice v Číně již několik let výrazně převyšují zbytek světa. Pokud Evropa či USA zůstanou pozadu, riskují nejen ztrátu průmyslové konkurenceschopnosti, ale i rostoucí závislost na dovozu klimaticky šetrných technologií z Východu.
Dostupné bydlení jako investiční výzva
Vedle geopolitiky se v Davosu výrazně otevřelo i téma dostupného bydlení. Dnes již lze hovořit o globální krizi, která se dotýká jak vyspělých ekonomik, tak rychle rostoucích metropolí. Překvapivě toto téma na fóru akcentoval i Donald Trump, když prohlásil, že Amerika se „nestane národem nájemníků“ a že „bydlení má sloužit lidem, nikoli korporacím“.
Měl jsem možnost o těchto otázkách debatovat v panelu s realitními investory, kde panovala shoda, že bez dostatečných investic do bytové výstavby nelze problém dostupného bydlení strukturálně řešit. Jednou z cest, o nichž se na fóru diskutovalo, je otevření realitních investic drobným investorům, například prostřednictvím tokenizace.
Právě propojení tokenizace s bydlením – tedy možnost malého frakčního spoluvlastnictví realitních aktiv – vyvolávalo jistou ambivalenci: zatímco zastánci ji prezentovali jako nástroj „demokratizace kapitálu“, kritičtější hlasy varovaly před rizikem další financializace bydlení.
Davos jako prostor idejí a osobních setkání
Davoské fórum však není jen o makroekonomii a geopolitice. V jednom z panelů jsem měl možnost debatovat s architektem Danielem Libeskindem o budoucnosti měst a úloze veřejného prostoru. Ideál veřejné funkce urbanismu a architektury vidíme v momentě, kdy architektura opouští materiální podstatu a mění se v hodnotové poselství, v morální architekturu jako nejvyšší formu utváření prostoru.
Naše společné uvažování se zhmotní v projektu Sekyra Flowers, který bude urbanizovat centrální část Rohan City. Ulice budou pojmenovány po filozofech a budovy ponesou názvy jako Svoboda, Pravda, Spravedlnost – to vše má připomínat a ztělesňovat civilizační hodnoty, jejichž kontinuita je jádrem davoských diskusí. Neméně důležitou součástí fóra je však i neformální rovina osobních setkání a networkingu.
Z osobních setkání pro mne měla největší váhu jednání s izraelským prezidentem Jicchakem Herzogem, rozhovory s řadou předních světových byznysmenů či setkání s akademickými partnery z Oxfordské univerzity včetně kancléře lorda Haguea a Amal Clooney.
Podnětná byla i diskuse s Rustemem Umerovem, hlavním ukrajinským vyjednavačem, která mi znovu připomněla výzvy válečného konfliktu a každodenní reality jen kousek od našich hranic.
Naše společná odpovědnost
Davos tradičně není jen místem setkávání elit, ale i ohniskem odporu vůči nim. Protesty patří k jeho „druhé straně“ a letošek nebyl výjimkou. Demonstrace upozorňovaly na rostoucí nerovnost, koncentraci bohatství a elitářský charakter globální ekonomické správy. Pro mnohé zůstává Davos spíše symbolem problému než jeho řešení.
Davos není místem, kde by se automaticky rodila lepší budoucnost. Je však jednou z mála arén, kde se setkávají moc, kapitál, věda i kritika – a kde je stále možné vést dialog napříč světy, které spolu jinde nemluví. V době, kdy se globální společnost tříští do uzavřených bublin, má i nedokonalý dialog svou cenu. Vyloučit se z něj znamená rezignovat na možnost přispět k formování budoucnosti.
The post Nevýrazné Česko a Evropa v defenzivě. Luděk Sekyra píše o tom, jak prožil Davos appeared first on Forbes.
