Československo v srpnu 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy - a potlačení pražského jara se účastnila i polská armáda.
Dva dny po nahrání vzkazu devětapadesátiletý účetní z Přemyšle (Przemyśl) odjel vlakem na dožínkovou slavnost do Varšavy. Osmého září 1968 se na Stadionu Desetiletí polil hořlavinou a zapálil. I přes nepopsatelné utrpení vytrvale provolával: "Ať žije svobodné Polsko! To je křik umírajícího svobodného člověka!" Obětoval se. Čtyři dny nato otec pěti dětí vydechl naposledy.
Ačkoliv bylo na stadionu sto tisíc lidí i nejvyšší funkcionáři státu, podařilo se režimu jakékoliv zprávy o Siwiecově činu utajit. Případně ho zdiskreditovat smyšlenkami, že byl psychicky labilním člověkem a alkoholikem, na němž vzplála rozlitá vodka, když si chtěl připálit cigaretu. Detaily, co se na stadionu skutečně stalo, neznala dlouhá léta ani jeho rodina.
O necelé dva měsíce později, 5. listopadu, se na hlavní třídě v Kyjevě polil benzínem a zapálil čtyřicetiletý politický vězeň Vasyl Makuch. Bylo to na protest proti okupaci a rusifikaci Ukrajiny sovětským režimem a proti sovětské agresi vůči Československu.
Čtyři měsíce po Siwiecovi se v Praze 19. ledna 1969 upálil student Jan Palach, následovaný 25. února Janem Zajícem. Den po Palachovi se 20. ledna 1969 na schodech Národního muzea v Budapešti zapálil šestnáctiletý maďarský učeň Sándor Bauer. "Chtěl bych žít, ale národ a proletáři teď potřebují mé na uhel ohořelé tělo," napsal v dopise na rozloučenou. I on protestoval proti okupaci ČSSR a přítomnosti sovětských vojsk v Maďarsku. V dopise adresovaném spolužákům se odkázal na čin Jana Palacha. Čtvrtého dubna 1969 pak jejich čin zopakoval v Jihlavě Evžen Plocek. I jeho čin se podařilo komunistickému režimu ututlat.
